Plodožraví holubi se představují 2

Holubi rodu Treron

velikost písma:  A A A
30.06.2010, 19:24     Autor: Adam Bura     1498 zobrazení     0 komentářů

V dnešním díle si podrobněji představíme plodožravé holuby rodu Treron a jeho zástupce chované v Evropě. Ze zbývajících rodů Ptilinopus, Ducula a Treron, jsou holubi treron chováni nejméně často, a je to tudíž třetí nejvíce chovaný rod plodožravých holubů.

Celý rod je do značné míry stejnorodý a jednotlivé druhy jsou si velmi podobné. Typické je pro ně zelené zbarvení. Liší se od sebe především velikostí. Společným znakem pro většinu druhů je, kromě zelené barvy, také žluté zbarvení křídelních krovek a kaštanově hnědé, žluté nebo oranžové skvrny různě na těle. Jedná se o silné rychlé letce, obvykle se středně dlouhými ocasy. Několik druhů však má ocas klínovitého tvaru, a najdeme zde i takové, kteří mají střední ocasní pera výrazně prodloužená - tzv. špičatoocasí treroni. Všechny druhy jsou ptáci stromoví a společenští, přinejmenším sezónně, a většina z nich má silně vyvinutý pohlavní dimorfismus. Zástupci rodu Treron se vyskytují převážně v jihovýchodní Asii, ale oblast rozšíření tohoto rodu sahá od Afriky východně až po Malé Sundy, a severně až do Japonska. Obývají lesy a savany s velkým množstvím stromů. Godwin (1983) zařadil tento rod jako rannou odnož větve směřujíci k vývoji pravých plodožravých holubů, rody Ducula a Ptilinopus, ale zároveň poukazuje na to, že zelené opeření je zcela odlišného typu než to, které vidíme u těchto dvou rodů holubů. U rodu Treron totiž zbarvení pochází ze žlutého karotenoidu, když tento pigment v potravě chybí, jejich zbarvení se může stát šedým až bílým, což mnohem více připomíná typické holuby rodu Columba než rod Ptilinopus. Další výrazný odlišující znak není na první pohled patrný. Jedná se o jejich trávicí soustavu. Holubi rodu Treron mají zažívací trakt typický pro semeno-žravé holuby, není tedy specializován na požírání plodů. Díky tomu jsou schopni žaludkem "obrousit" a strávit i tvrdá semena. Toho praví plodožraví holubi schopni nejsou, stráví pouze měkkou část plodu a semeno vyjde neporušené s trusem. Holubi rodu Treron tedy představují spojnici mezi rodem Columba a pravými plodožery, od obou skupin jsou však dobře odlišeni jak morfologií, tak i hlasem.

V rámci rodu tvoří afričtí Treroni s holubem fialovoramenným (T.phoenicoptera) ucelenou skupinu. Holub africký (T.calva) - v širším pojetí je pak rozlišován do 4 alopatrických druhů (příbuzné druhy žijící každý na jiném území). Godwin (1983) zařadil skupinu špičatoocasých treronů (tři druhy) jako potomky africké skupiny, avšak špičatoocasí treroni jsou častěji považováni za blízké přibuzné skupině klínoocasých treronů (3 druhy) a dřívější autoři těchto 6 druhů spojovali do samostatného rodu Sphenocereus. Všichni špičatoocasí treroni si jsou blízce příbuzní a alopatričtí, ačkoli u holuba ostroocasého (T.apicauda lowei) a holuba Seimundova (T.seimundi modestus) můžeme pozorovat určité překrývání jejich oblastí výskytu ve Vietnamu. T.a.lowei však má opeřenou uzdičku a na vnitřní straně 3. a 4. primární letky má vykrojení, což může být počátek vývoje izolačního mechanismu na tělních strukturách, které mají zřejmě význam při toku. Je to tedy asi vznikající zábrana proti křížení dvou druhů, které se teprve nedávno vyskytly na stejném území. Treron s.modestus je totiž velmi podobný nominátnímu poddruhu T.a.apicauda, takže by zde jinak mohlo docházet ke křížení. Podobnou ochranu můžeme pozorovat i u horských druhů klínoocasých treronů. Čím jsme blíž hranici mezi oblastmi dvou druhů, tím více jsou jedinci rozdílní, především je to patrné v oranžové skvrně na temeni a na hrudi. Zbývající druhy, včetně mnohem většího holuba zelenošedého (T.capellei), jsou si více příbuzné sobě navzájem než k výše uvedeným skupinám, avšak Hussain (1958) předpokládal, že komplex druhů okolo holuba jihoasijského (T.curvirostra) má bližší příbuzenské vztahy se skupinou klínoocasých druhů. V rámci této skupiny zbývajících druhů (17 druhů z Afriky, Asie a Wallacey) jsou holub skořicovohlavý (T.fulvicollis) a holub hnědoramenný (T.olax) odvozeni od společných předků - holuba páskovaného (T.bicincta) a holuba papouščího (T.vernans). Komplex druhů pampadora/curvirostra zahrnuje mnoho forem, které jsou různě řazeny. Buďto jako poddruhy jednoho či druhého druhu nebo jako samostatné druhy. Ačkoli se většinou jedná o silně alopatrické druhy žijící každý na jiném ostrově (s výjimkou ostrova Mindoro, kde ostrov obývá více druhů, ale ty jsou ekologicky rozděleny) v pevninské jihovýchodní Asii se jejich areály víceméně překrývají. Zřejmě pocházejí z jednoho předka, jehož ostrovní zástupci se dostatečně rozlišili na to, aby mohli znovu obsadit pevninu. Tato analogie "kroužkových druhů" nám může osvětlit, proč jsou některé populace ve Wallacei, jako h.semauský (T.psittacea), natolik morfologicky přechodné, že jsou některými autory popisovány jako samostatné druhy. Holub škraboškový (Treron griseicauda) se od h.jihoasijského (T.curvirostra) liší pouze barvou ozobí. Jeho ozobí je zbarveno zeleně, ozobí holuba jihoasijského pak červeně. Ač jsou si velmi blízce příbuzní, právě pro tento rozdíl byl h.škraboškový chybně oddělen, protože se předpokládalo že se jedná o sympatrický druh z jižní Sumatry. Nicméně White a Bruce (1986) zachovávali jejich rozdělení do doby, než byly k dispozici údaje o ekologii a chování z ostrovů Enggano,Tinjil a provincie Deli na Sumatře, které jasně prokázaly příbuznost těchto dvou druhů.

Většina z 23 druhů Treronů je polytypická (vytváří poddruhy), poddruhy některých jsou navzájem velmi odlišné.

Nyní tedy k druhům, které jsou chovány v Evropě. Bohužel jich není mnoho. Jsou to tyto:

  • Holub páskovaný (Treron bicincta) v dánské Zoo Nykobing
  • Holub africký (Treron calva) v Zoo Plzeň a Olomouc
  • Holub papouščí (Treron vernans) v německé Zoo Leipzig a u nás v Zoo Plzeň
  • Holub sahelský (Treron waalia) v řecké Zoo Attica, britském Zooparku Blackbrook, v Zoo Moskva a v Zoo Sharjah v SAE

Tyto údaje pochází ze zoologických zahrad, u zahraničních soukromých chovatelů pak mohou být chovány ještě další druhy. V ČR jsou však chováni pouze holub africký a papouščí, a to jak v zoologických zahradách, tak u chovatelů.

Holub páskovaný (Treron bicincta)

Samec je dlouhý 258-285 mm, samice 247-280 mm, váha činí 142-198 gramů. Vzhled je nejlépe patrný z fotografie. Je u něj dobře vyvinutá pohlavní dvojtvárnost. Samec má jasně oranžovou skvrnu na hrudi a nad ní vínově zbarvený pás. Samici tyto znaky chybí.

Vyskytuje se na Srí Lance, v Indii (s výjimkou severo-západu), Nepálu, Bangladéši, Barmě, Thajsku, jižním Laosu, Kambodži, Vietnamu (Kočinčinsko a Annam), Malaysii, Číně (Hainan), Taiwanu (potulně), Jávě a Bali. V celé oblasti výskytu je spíše méně obvyklý, ale v některých částech Srí Lanky je hojný a poměrně častý je také ve východní Jávě a severním Bali, v místech kde zůstávají vhodná stanoviště.

Obvykle se pohybuje v párech nebo malých skupinách, někdy ve smíšených hejnech s holubem papouščím a jinými druhy rodu Treron. Nejvíce aktivní je ráno a večer, kdy sbírá plody a bobule. Ty obírá požírá přímo na větvích stromů a keřů. Jeho přirozenou potravou jsou plody fíkovníků, datle, bobule rostlin rodu Lantana, bobule skořic a kvajávy. Hnízdění probíhá většinou od prosince do června. Například na Srí Lance hnízdí v prosinci, v Indii v květnu a na Jávě pak v březnu. S výjimkou mávání ocasem, což je společné pro většinu treronů, je další sexuální chování neznámé. Hnízdo je chatrná plošinka postavená z větviček na stromě nebo velkém keři ve výšce 2-8 m nad zemí a na jeho stavbě se podílí samec i samice. Do hnízda snáší 2 bílá vejce, která jsou inkubována oběma rodiči 12-14 dní. V hnízdě mláďata zůstávají jen krátkou dobu.

Obývá širokou škálu lesnatých území, ale zdá se, že preferuje více otevřené, sušší typy: smíšené opadavé lesy, sekundární porosty, pobřežní a příbřežní lesy, plantáže, méně obvykle i vlhké stálezelené lesy. Najdeme jej především v nížinách, ale vyskytuje se až do nadmořské výšky 1000 m.n.m..

Vytváří 4 poddruhy a to nominátní T.b.bicincta z pevninské Asie, T.b.leggei ze Srí Lanky, T.b.domwlii z čínské provincie Hainan a T.b.javana z Jávy a Bali.

Foto: John Cox

Holub africký (Treron calva)

Je to 25-30 cm dlouhý, středně velký a podsaditě stavěný holub. Váha činí 160-285 g u samce a 130-225 g u samice. Samec i samice jsou zbarveni stejně, samice je ale v průměru menší, má (měla by mít) menší a méně pestré ozobí a celkově je matnější.

V současné době není bezprostředně ohrožen, a ačkoli byly jeho počty značně sníženy ničením biotopů a lovem především v západní Africe, tak zůstává stále místně bežný, někde dokonce hojný. V západní Africe se vyskytuje v oblasti od Senegambie a jižního Mali východně do jižní Nigérie, Kamerunu, Zairu, a dále na východ až do Keni. V severní Keni se nevyskytuje, ale zalétá sem z Ugandy v úzkém koridoru do etiopské vysočiny. Poměrně vzácný je v Gambii, ale běžnější je již v Ghaně, Togu a Nigérii. Oblast jeho rozšíření sahá jižně přes vlhké tropické oblasti do severní Namíbie, severní a východní Botswany a severního a východního JARu. Vyskytuje se však také na ostrovech Bioko, Príncipe a Zanzibar.

Především se jedná o druh usedlý a stálý, ale prokazatelně podníká cesty v závislosti na dostupnosti vody a potravy. V západní Africe se shromažďuje v oblastech bohatých na plody. Kvůli lovu se také v některých oblastech stal velmi plachý. Je velmi společenský a často se shlukuje do velkých hejn. To mu umožňuje využívat jako potravní zdroj i plodící stromy v městských oblastech a vesnicích. Také se často sdružuje s holubem sahelským (Treron waalia). Jako ostatní je stromový, a na zem slétá pouze když sbírá spadlé plody nebo grit. Má dobré "akrobatické" schopnosti a je hodně obratný, takže při sběru bobulí na konci větví dokáže i viset zavěšen hlavou dolů. Živí se plody, obzvláště různými druhy fíků. Dále pojídá plody kopřivovitého stromu Musanga acropioides, hřebíčkovce Syzigium cordatum, tomelu Diospyros mespiliformis, mélie šeříkové Melia azederach, také požírá plody rostlin jako je Duranta repens, Myrica conifera, Mimusops, Cassina schlechteri a Papera capensi. Další složkou jeho potravy jsou plody nohoplodů (Podocarpus), moruše, broskve, plody dřevin rodu Prunus jako jsou třešně, višně, švestky atd... Může se však také živit semeny, některými druhy obilnin a pupeny mangrovníků. Hnízdění probíhá během celého roku, avšak s výraznými regionálními rozdíly. Hnízdí samostatně, ale jednotlivá hnízda jsou někdy poměrně dost blízko u sebe. Kupříkladu v Krugerově Národním Parku v Jihoafrické republice bylo na 5,5 ha nalezeno 11 hnízd. Hnízdění v jednotlivých oblastech je následující : leden až květen v Gambii, prosinec až červen v Mali, duben až září v Ghaně, leden až srpen v Nigérii, leden až září a listopad v Kamerunu, březen na Princově ostrově (Príncipe), červenec až prosinec v Zairu, v kterémkoliv měsíci v Gabonu, během celého roku ve Východoafrické republice, září až říjen v Malawi, červenec a září až listopad v Zambii, září až prosinec v Mozambiku a srpen až prosinec v JARu. Hnízdo je křehká plošinka z větviček postavená 2-21 m nad zemí. V průměru měří 13-15 cm a hluboké je přibližně 2-3 cm. Většinou je umístěno na vodorovné větvi, v rozsoše stromu nebo v husté spleti křovin. Někdy využívají jako základnu pro stavbu také stará hnízda hrdliček rodu Streptopelia. Některá hnízda jsou dokonce stavěna na holých stromech, takže jsou dobře viditelná. Na stavění se podílí oba rodiče, jeden pták sbírá a nosí hnízdní materiál, zatímco druhý sedí na hnízdě a aranžuje větvičky. Samice pak snáší 1-2 lesklé bílé vejce. V Gabonu většina samic snáší pouze jediné vejce, zatímco v JARu jsou běžně snášena vejce dvě. Inkubace trvá 13-14 dní a je zajišťována oběma rodiči. Mladí opouštějí hnízdo ve věku 12-13 dní, a několik dní ještě zůstávají v okolí hnízda. Poměrně brzy se stávají nezávislými, často však zůstávají s dospělci do další snůšky.

V přírodě obývá širokou škálu biotopů, od vlhkých až po semi-aridní oblasti. Zřetelně však preferuje hustě zalesněné oblasti, primární i sekundární lesy. Ve vlhkých oblastech toleruje i fragmentaci lesních porostů a využívá zde i obdělávané plochy, zahrady a ovocné plantáže (ty však i v suchých oblastech). Ve více suchých oblastech obývá savany a galeriové lesy. Vyhledává zde především lesy fíkovníkové (Ficus) a lesy tvořené stromy rodu Brachystegia a Combretum. Najdeme jej až do nadmořské výšky 2100 m.

Vytváří až 18 poddruhů, které se často liší nejen barvou opeření a velikostí, ale také velikostí a rozsahem ozobí. Jsou to tyto:

  • T.c.nudirostris - Senegal, Gambie, Rovníková Guinea
  • T.c.sharpei - Sierra Leone až jižní Nigérie a severní Kamerun
  • T.c.calva - východní Nigérie východně do Zairu a odtud jižně do střední Angoly
  • T.c.virescens - ostrov Príncipe
  • T.c.poensis - Bioko
  • T.c.wellensis - severní Zair, východně do jižního Sudánu a Ugandy
  • T.c.brevicera - jižní Etiopie, jižně do severní Tanzánie
  • T.c.salvadori - Uganda, jižně přes Burundi do východního Zairu
  • T.c.granviki - západní Keňa a severo-západní Tanzánie
  • T.c.wakefieldii - pobřežní Keňa, vnitrozemí Tanzánie
  • T.c.granti - nížiny východní Tanzánie a Zanzibar
  • T.c.orientalis - jižní Tanzánie, Mozambik a spodní tok řeky Zambezi
  • T.c.schalowi - jižní Zair an Zambie
  • T.c.chobensis - jiho-západní Zimbabwe a severní Botswana
  • T.c.ansorgei - jižní Angola
  • T.c.vylderi - severní Namíbie
  • T.c.damarensis - severo-východní Namíbie a severo-západní Botswana
  • T.c.delalandii - pobřežní Keňa jižně do JARu

Foto: John Cox

Treron calva v Zoo Olomouc Treron calva v Zoo Olomouc Foto: Adam Bura

Holub papouščí (Treron vernans)

Samec je dlouhý 260-302 mm, samice 239-287mm. Váha činí 105-160 g. Samec se od samice liší šedavou hlavou. Kolem krku má vínový pruh a pod ním na hrudi oranžovou skvrnu. Samici toto chybí - má celou hlavu i hruď olivově zelenou, navíc má nazelenalé ozobí a žádnou výraznou kůži okolo očí (tzv.orbitální kůži).

Vyskytuje se v Barmě (jižní Tenaserim), Vietnamu (Kočínčínsko a jižní Annam), na Malajském poloostrově, Sumatře (včetně ostrovů Bulan, Batam, Bintan, Lingga, Bangka, Belitung, Mendanau, Simeulue, Banyak, Nias, Telo, Tanahmasa, Tanahbala, Siberut, Sipura, jižní a severní Pagai a Enggano), Jávě (včetně Tinjil, Deli, Karimun, Kangean a Bawean), Bali, Lomboku, Sumbawě (včetně ostrovů Moyo a Sangeang), Borneu (včetně ostrovů Natuna), Sulawesi (a blízké Manterawu, Peleng a Salayar), Talaudu (Salebabu, Karakelong), Sanhige, Poa, Siau, Halmahera a na Filipínách (Bantayan, Basilan, Bohol, Bongao, Boracay, Busuanga, Calagna-an, Caluya, Camiguin Sur, Carabao, Cebu, Culion, Dinagat, východní Bolod, Gigantes, Guimaras, Jintotolo, Jolo, Leyte, Luzon, Masbate, Mindanao, Mindoro, Negros, Palawan, Panay, Pangapuyan, Pan de Azucar, Sanga Sanga, Semirara, Siargao, Siasi, Sibay, Sibutu, Sibuyan, Sicogon, Simunul, Siquijor, Tawitawi a Ticao). Obvykle je běžný až hojný v celé oblasti výskytu, avšak v Thajsku je nyní mnohem vzácnější než dříve. Populace na Halmaheře, Salayaru a možná i dalších ostrovech je zde krátce, a zřejmě pochází od ptáků uniklých z chovů. Na ostrově Cebu vyhynul.

Jedná se o velmi společenský druh, téměř vždy je viděn v hejnech, někdy v párech. Na Sulawesi se často shlukuje do hejn s holubem škraboškovým (Treron griseicauda). V místech bohatých na potravu nebo na nocovištích se shromažďuje do obrovských hejn. Pravidelně jsou v těchto hustých hejnech viděni ráno a večer při lítání z a na místo krmení a hřadování. Let je rychlý a přímý. Stromy opouští s hlasitým tleskáním křídel. Živí se plody stromů, obzvláště rodu Melastoma a Ficus. Požírá ale také pupeny a mladé výhonky dřevin.

Doba hnízdění se liší v závislosti na oblasti výskytu. Na Filipínách hnízdí od prosince do května, na Sumatře od ledna do července a na Javě ve všech měsících s výjimkou února. Tok tohoto druhu zatím v přírodě nebyl zaznamenán. Hnízdo je typicky chabá stavba z větviček, úponků a listí, hnízdní materiál sbírá pouze samec. Hnízdo samotné je pak umístěno v keři nebo malém stromě 1,2-4 m nad zemí. Běžná snůška čítá dvě oválná, čistě bílá vejce.

Je to velmi přizpůsobivý druh, který můžeme nalézt v široké škále nížinných biotopů se stromy a keři. Obývá pobřežní lesy, sekundární porosty, zemědělské oblasti, zahrady, bambusové porosty a mangrovníkové lesy. Nejčastěji se vyskytuje do nadmořské výšky 300 m, ale žije i ve větších výškách. Na Sumatře například v 900 m.n.m., ve středním Sulawesi ve výšce 1200 m.n.m., a na Borneu například hnízdí i na vrchovině Kelabit.

Vytváří 5 poddruhů:

  • T.v.vernans - Filipíny, pevninská Asie, Sumatra s výjimkou Simeulue, Jáva, Borneo, Bali, Lombok, Sumbawa, Sulawesi a Molusky
  • T.v.karimuniensis - Karimun
  • T.v.kangeana - Kangean
  • T.v.miza - Simeulue
  • T.v.adina - ostrovy Tioman, Anambas a Natuna

Holub sahelský (Treron waalia)

Samec dosahuje délky 28-30cm, samice 28-29,5cm, váží 251-268 gramů. Samice se od samce vzhledem prakticky neliší, ale je menší a lehce matnější.

V současné době není ohrožen, a ačkoli byly jeho počty značně zdecimovány lovem, tak v některých lokalitách zůstává běžný až hojný. Řídce se vyskytuje v Gambii, běžný je v Ghaně, Togu a v Nigérii. Jeho oblast rozšíření je široká a zahrnuje území od Senegambie do Eritrei a severního Somálska, odtud zasahuje až na Arabský poloostrov v jihozápadní Saudské Arábii a západním Ománu (oblast Dhofar). Obvykle se vyskytuje severně až po oblast Sahel (přechod mezi Saharou a savanami) okolo 15°severní šířky, ale na pobřeží Eritrei dosahuje až 18°severní šířky. V celém západoafrickém regionu zasahuje jižně až po oblast deštných lesů a v Ugandě až po 2°severní šířky.

Především se jedná o druh stálý, ale samozřejmě podniká cesty v závislosti na dostupnosti vody a potravy. V Gambii, Nigérii a Etiopii se v určitých obdobích shromažďuje v oblastech bohatých na plody. Během období děšťů se v Mali stěhuje severněji. V severní Nigérii je částečně nomadický. Tyto nomadické přesuny však mohou být také sezónní, stejně jako v jihozápadní Arábii, kde se během zimních měsíců stěhují populace z vyšších nadmořských výšek do nížin. Kvůli loveckému tlaku, který na něj působí na většině území, se stal velmi plachým, a také se již nepohybuje ve větších hejnech. Nicméně se přesto do skupin shlukuje na plodících dřevinách, většinou jsou to skupiny do 10 ptáků. Příležitostně, na bohatých a známých zdrojích plodů, může vytvářet hejna až o 50ti ptácích. Tehdy se také sdružuje s holubem africkým (T.calva). Jinak se jedná o druh stromový, na zem sestupující pouze při pití a sbírání gritu. Potravu sbírá vysoko v korunách stromů a jsou jí především různé druhy fíků, například fíkus egyptský (Ficus sycomorus). Živí se také plody nohoplodů (Podocarpus) a cicimků (Zizyphus). Hnízdí během celého roku, ale samozřejmě s místními odchylkami. Tak například v Gambii hnízdí od prosince do dubna, v Mali od prosince do června, v Ghaně od dubna do září, v Nigérii od března do dubna, v Sudánu od ledna do dubna, v Etiopii od listopadu do května, na Sokotře v lednu a únoru a ve Východoafrickém regionu pak v dubnu a květnu. V jihozápadní Arábii hnízdí od dubna do června. Hnízdo je křehká plošinka postavená přibližně 3 m nad zemí, často na vodorovné větvi nebo v husté spleti větví. V Sahelu hnízdí především na akáciích (Acacia), zatímco na Sokotře především na palmě datlové (Phoenix sp). Do hnízda pak snáší jedno až dvě bílá vejce.

Obývá hustě zalesněná údolí a oázy, semi-aridní savany s porosty akácií (Acacia) a myrhovníků (Commiphora), travinaté oblasti s galeriovými lesy, a nohoplodové (Podocarpus) lesy. Je však silně asociován s fíkovníky (Ficus), a proto jej také najdeme ve městech a vesnicích, a to dokonce i v oblastech, kde je loven. Obvykle se vyskytuje do nadmořské výšky 2000m.

Je monotypický, tudíž žádné poddruhy nevytváří.

Obecné zásady chovu holubů rodu Treron

Jak již bylo řečeno, jsou chováni zřídka, a proto máme o jejich chovu velice málo informací. Obvykle je doporučována kombinovaná voliéra o rozměrech 2x2,5x2 m (dxšxv). Stejné rozměry platí pro vnitřní i pro venkovní voliéry, i když se nám samozřejmě meze nekladou. Ve venkovní voliéře se pak rádi sluní i vystavují dešti, což mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti. Na zimu je samozřejmě nutná temperovaná ubikace. Uvádí se, že při poklesu teploty na 5-7 °C jsou neteční a nepřijímají potravu, takže bychom je těmto teplotám rozhodně neměli dlouhodobě vystavovat. Úspěšné v jeho chovu jsou obě zoologické zahrady, jak plzeňská, tak olomoucká. V roce 2006 vyšel v tomto časopise rozsáhlý článek p. Mieslera (bývalý pracovník olomoucké zoo) a jeho ženy. Ti zde uvádí úspěšný chov ve voliéře o velikosti 2,5x3 m. V plzeňské zoo je však chovají ve vnitřní voliéře menší, a přesto mají pravidelné odchovy. V obou případech jsou však voliéry velmi hustě vybaveny, ať už rostlinami živými, suchými či umělými. Obě tyto instituce však potvrzují jeden fakt, a to to, že přirozené slunce má výrazný vliv na vzhled námi chovaných ptáků. Pokud mají holubi přístup do venkovní voliéry, je jejich ozobí zduřelé a silně červené až rudé. Naopak ptáci bez přístupu k slunci jej mají pouze světle červené až růžové. Podle olomouckých zkušeností pak má slunce také vliv i na barvu opeření. Barva ozobí bude určitě hrát roli při výběru partnera, avšak v podmínkách lidské péče většinou tito ptáci na výběr nemají (chováno je velmi málo kusů), a tak se úspěšného odchovu můžeme dočkat i od ptáků chovaných pouze ve vnitřních prostorech, tudíž se světlým ozobím.

Společný chov různých druhů, to bylo a je mým velmi oblíbeným tématem. Obecně se uvádí, že holubi rodu Treron, ale i jiní plodožraví holubi, jsou velmi snášenliví k jiným ptačím obyvatelům voliéry. Výjimkou je samozřejmě chov dvou a více párů dohromady, ikdyž i zde lze, vzhledem k jejich sociálnímu chování, předpokládat, že ve velké voliéře může úspěšně vyhnízdit více páru. Trochu odbočím a uvedu podobný příklad z mé praxe. Tokové (Tockus) jsou jako ostatní zoborožci považováni za ptáky nevhodné do společných voliér s menšími druhy ptáků. Požírají jim prý vejce, mláďata, a dokonce i dospělce. Tuto informaci však nemohu potvrdit. Mám pár toků rudozobých (Tockus erythrorhynchus) ve voliéře o rozměrech.. například s hrdličkami senegalskými (Streptopelia senegalensis) a chechtavými (S.roseogrisea). Oba druhy hrdliček úspěšné hnízdí, a tokové si nevšímají ani vajec, ani mláďat. Taktéž nejeví nejmenší zájem o čerstvě vylíhnutá kuřata bažantů královských (Syrmaticus reveesii) nebo o vrabce, kteří do voliéry nechtěně vnikli. Taktéž i hrdlička senegalská je považována za velice agresivní k jiným druhům holubů, zde však hnízdí společně s několika páry h.chechtavých. Vraťme se ale k holubům rodu Treron. V olomoucké zoo měli hnízdící pár holubů afrických umístěný ve společnosti agapornisů šedohlavých (Agapornis cana), šámy bělořitné (Copsychus malabaricus) a hnízdícího páru leskoptve královské (Cosmopsarus regius). Holubi mládě odchovali i přesto, že leskoptev hnízdící pár značně rušila. V plzeňské zoo taktéž odchovávají ve smíšené voliéře, a mláďata například odstavují ke skupince myšáků dlouhoocasých (Urocolius macrourus). Osobně v současné době vlastním odrostlého jedince tohoto druhu (odchov Zoo Plzeň) ve společnosti páru holubů černotemenných (Ptilinopus melanospila) a páru turaků červenokorunkatých (Tauraco erythrolophus), a taktéž bez jakýchkoli problémů. Holub se dokonce nebojí ani o tolik větších ptáků jako jsou turakové, a dokáže se prosadit u krmné misky.

Tím se dostáváme ke krmení holubů tohoto rodu. Základem je samozřejmě směs krájeného ovoce. Velikost kousků je spekulativní, v olomoucké zoo krájeli například na 1x1 cm, já krájím pomocí kráječe hranolků na kostky o velikosti 0,5x0,5 cm. V přírodě jim ovoce samozřejmě nikdo nekrájí, takže se nemusíme bát ani větších kousků. S poklidem spolknou například celou třešeň či velkou bobuli hrozna. Od čeho však musím odradit, je krmení celými kusy ovoce. Zkoušel jsem připevňovat na pletivo celé půlky jablek, hrušek či banány. Ptáci je bez problémů sežerou, přitom si však velice zašpiní a ulepí čelo a bradu, což je poté nepřijemné jak naším očím, tak i jim. Z ovoce doporučuji podávat každý den směs jablka a hrušky s přídavkem dalšího druhu ovoce či zeleniny. Jablka/hrušky by mělo být cca 60-80 %. Takto to alespoň dělají úspěšní chovatelé těchto holubů a turaků v Německu. Z dalších plodin dostávají banány, hrozno, kiwi, rače, sálatové okurky, papriku, melouny, mango, granátové jablko, třešně, višně a další. Vyhnout bychom se měli pouze citrusovým plodům a našim bobulím (rybíz, malina, ostružina, jahoda) kvůli riziku hematochromatózy. Směs plodů můžeme obohatit o vařené brambory, batáty (i syrové, ale ptáci berou lépe vařené), vařenou či syrovou nastrouhanou mrkev, mraženou kukuřici či hrášek a vařenou rýži. V olomoucké zoo podávali také najemno nakrájené zelené krmení. Další podstatnou složkou krmné dávky jsou průmyslově vyráběná krmiva. Z granulí jsou nejvíce doporučovány granule Nutribird T16, můžeme také podávat granule pro plodožravé směsi Witte Molen Beokorrel. Granule můžeme ptákům poskytnou neustále k dispozici suché, ale lepší je přimíchavát je do směsi krájeného ovoce, kde nasají vlhkost. Taktéž sypké směsi můžeme nabídnout v samostatné misce či je přimíchávat do ovoce. Nejvhodnější je například směs Orlux Tropical Patee, Witte Molen Softfood with fruit, či univerzální směsi těchto značek. Vitamínové a minerální směsi podáváme raději přímo na ovoce, jelikož ptáci přilíš nepijí. Zřejmě nejvhodnější jsou výrobky tohoto typu od fa Orlux, ale zde se nám také meze nekladou. Grit a drcenou sépiovku můžeme také zkusit nabídnout v samostatné misce. Dle manželů Mieslerových je v období hnízdění vhodné zvýšit podíl bílkovin. Přidávali tedy čerstvou či suchou vaječnou míchanici, sypkou hmyzí směs (viz firmy výše), vejce natvrdo, tvaroh, sušené gammarusy a moučné červy (spařené a nejlépe čerstvě svlečené). Ptáci tuto stravu většinou nepřijímali samostatně, proto ji také vmíchávali do krájeného ovoce. Jelikož se jedná o ptáky stromové, misky jim samozřejmě umísťujeme poblíž bidel na vyvýšená místa. Jako podestýlku můžem použít jemný písek, mne (a například i kamarádovi Z.Gajdošovi v chovu turaků) se však více osvědčily pelety z lisovaných hoblin. Ty jsou lepší především ze 2 důvodů, za prvé lépe sají vlhkost a za druhé, použité pelety (narozdíl od písku) snadno najdou uplatnění v zahradě, ať už jako mulč nebo do kompostu. S odchovem prozatím vlastní zkušenosti nemám, uvedu proto také pár poznatků ze zkušeností olomoucké zoo. U nich ptáci hnízdili v košíčcích z mušího pletiva, které byly umístěny do rozsoch větví v horním patře voliér. Košíky z králičího pletiva se jim neosvědčily, jelikož ptáci vyházeli hnízdní materiál, a vejce byla poté poškozena vtlačením do pletiva. Preferují košíčky nejmenších rozměrů (samozřejmě vzhledem k jejich velikosti). Mládě se ze sneseného vejce začalo klubat 14. den inkubace. Za jeden rok snesli v olomoucké zoo 4 vejce, vždy po jednom v každé snůšce. Hnízdili pak od zimy až do půlky léta. Rodiče seděli velice pevně, hnízdo na krátkou dobu opoustěli teprve kolem 10. dne věku mláděte. Mláďata opustila hnízdo ve věku 14 dní, a ještě asi měsíc se sdržovala v blízkosti rodičů, kteří je přikrmovali. Dle manželů Mieslerových je nebezpečí, že mládě může spadnout na zem (opouští hnízdo dřív než umí pořádně létat). Zde pak hrozí podchlazení a následný úhyn. To mohu potvrdit i já, kdy jsem jedince zvyklého z vnitřní voliéry umístil do voliéry kombinované. Po první noci jsem jej našel prochladlého na zemi a nevypadalo to s ním nejlépe. Umístil jsem jej tedy do klece pod infračervenou lampu, a brzy byl fit. Proto je třeba si na tuto věc opravdu dávat pozor.

Holubi rodu Treron (h.africký a h.papouščí) se v poslední době začínají dostávat i k soukromým chovatelům. I tak je jich však jako šafránu. Nebojte se proto jejich chovu, a pokud budete mít možnost v zahraničí zakoupit tyto ptáky, neváhejte!

Adam Bura Adam Bura
Autorem od: 26.11.2013

Literatura:

Pigeons and doves = A Guide to the Pigeons and Doves of the World,

David Gibbs, Eustace Barnes and John Cox

Biologie a chov holuba afrického. Nová Exota 10/06, Roman a Barbora Mieslerovi

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.