Kuba a babička

Lucia Adzimová

velikost písma:  A A A
01.03.2007, 00:34     Autor: Kamila Ševčíková     2282 zobrazení     0 komentářů

Ráno začalo jako obvykle. Spali jsme spolu v posteli, dokud nezapípal budík. Dal jsem svojí babičce pusu na líčko a ona mě pohladila po hlavě. Zatímco se oblékala, napil jsem se vody a pak jsem na ni s vodítkem v tlamě čekal u dveří. Vždycky, když mě viděla, říkala, že jsem jako fotomodel. Ať už to slovo znamená cokoliv, určitě to bylo něco moc milého, vždycky mi říkala jen samé milé věci.

Naše procházka měla vždy stejnou trasu. Šel jsem pomalým tempem, aby mi stačila, sem tam jsme se posadili na lavičku, jenom tak jsme seděli a ona mi vyprávěla o ptácích, květinách, o tom, jak byla mladá a také o všem, co zažila.Vždycky jsem ji napjatě poslouchal, ležel jsem pod lavičkou u jejích nohou a o všem přemýšlel. Ze zvyku mi hodila jeden nebo dva piškotky a chválila mě. Hodně jsme si spolu povídali, myslím, že věděla, že jí rozumím. Kdykoliv jsem se na ni podíval, smála se mému „moudrému výrazu".

Po procházce jsme šli domů, moje babička už nechodila do práce, a tak jsme mohli být celý den spolu. Někdy k nám přišly její kamarádky. Já jsem neměl moc rád cizí lidi, bál jsem se, že by třeba mohli mojí babičce ublížit, ale toleroval jsem je. Nechtěl jsem, aby se na mě babička zlobila. Její rodina k ní nikdy nechodila - vlastně už žádnou neměla. Ani já jsem neměl rodinu. Narodil jsem se na ulici a rodiče mě opustili. Asi proto jsme si s babičkou tolik rozuměli.

Když babička potřebovala jít do obchodu, na poštu či jinam, vždy jsem ji doprovázel. Čekal jsem na ni u vchodu a někdy jsem nakoukl očkem dovnitř, abych věděl, kdy se asi vrátí. Pořád mi kupovala nějaké dobrůtky, nejraděj ze všeho jsem měl maso. Každou neděli mi koupila kuřecí krky a navařila mi jich plnou misku. Uměla úžasně vařit, nikdy jsem však nepřibral, protože jsem to venku na procházce zase všechno „vychodil".

Večer jsme se spolu dívali na televizi. Ona seděla na gauči, dala si nohy na malou stoličku, u které jsem pak spokojeně ležel schoulený do klubíčka. Když se něčemu smála, i mně to přišlo směšné. Miloval jsem její smích, hřálo mě při něm na mém psím srdíčku. Chodili jsme brzo spát, spávali jsme spolu v jedné posteli.

Jednoho dne, když jsme se vzbudili, bylo babičce moc špatně. Nevstala ani po zazvonění budíku. Olizoval jsem jí ruku, ale poslala mě pryč, říkala, že se necítí dobře. Celou dobu jsem zůstal u její postele, měl jsem o ni strach. Když pak kolem 10. hodiny vstala a šli jsme ven, sedla si na lavičku a tentokrát mi nevyprávěla žádný příběh. Pořád jen říkala, že ji píchá u srdce. Rychle jsem se vyčural a šli jsme zpátky domů. Doma si babička sedla do křesla a zavolala si mě k sobě. Říkala, že musí k lékaři, a že mě tentokrát nemůže vzít s sebou. Dostal jsem strach.

Když odešla, sedl jsem si před dveře a smutně se na ně díval. Už byl večer a já jsem tam stále seděl. Měl jsem hlad, žízeň, potřeboval jsem se jít vyvenčit, ale chtěl jsem počkat, dokud se má babička nevrátí. Pomalu na mě padala únava. Usnul jsem a probudil se až ráno. Najednou jsem uslyšel známý zvuk - v zámku zarachotily klíče. Babička, pomyslel jsem si. Dovnitř ale místo babičky vešla její kamarádka. Smutně se na mě podívala, pohladila mě po hlavě a řekla: „Vím, čekal jsi babičku. Bohužel už ji neuvidíš." Nerozuměl jsem tomu, co mi říká, z očí jí kapaly takové divné, mokré kuličky, které jsem ještě nikdy neviděl.

Vzala vodítko a šli jsme pryč. Možná ji babička poslala, aby mě vyvenčila, napadlo mě. Chtěl jsem jí tedy ukázat naši obvyklou trasu, ale tahala mě jiným směrem. Nerozuměla mojí řeči, tu uměla jen moje babička.

Šli jsme dlouho, s babičkou jsme nechodívali na tak dlouhé vycházky. Vešli jsme do domku se zahradou. Vůbec se mi tam nelíbilo, byl jsem zvyklý na byt a na svou babičku. Naštěstí mě teta vzala dovnitř, dala mi deku, vodu a granule. Nechutnaly mi, babička mi granulky vždycky něčím ochutila. Nechtěl jsem ani, aby mě ta paní hladila, nechtěl jsem tady být, chtěl jsem domů k babičce.

Když po chvíli babiččina kamarádka někam odešla, škrábal jsem na dveře a snažil se dostat ven. Nešlo to. Myslel jsem stále na babičku, škrábal a kousal jsem víc a víc. Nakonec se ve dveřích udělala díra, kterou jsem se protáhl a utekl přes zahradu pryč. Chtěl jsem zamířit přímo domů, ale neznal jsem cestu. Šel jsem tedy, kam mě packy nesly, jedl zbytky, které jsem našel a spal v parku pod lavičkami.

Jednou večer, když jsem spal, si mě všimla jedna starší paní. Byla trošku podobná na moji babičku, ale nebyla to ona. Přišla blíž, já naopak trošku ustoupil. Položila na zem piškot a ustoupila stranou. Měl jsem velký hlad a tak jsem ho slupl jako malinu. Za chvilku mi položila na zem další dva piškotky. I ty jsem snědl. Další piškotky ale dávala stále blíž a blíž k sobě a tak jsem raději ustoupil zase zpět, nechtěl jsem nic riskovat. Paní si těžce povzdychla a trošku poodstoupila. Když se nedívala, slupl jsem i piškoty, které zůstaly ležet na zemi a jemně té paní očichal nohy. Paní se trošku otočila a nastavila mi ruku. I tu jsem očichal. Pak se ke mně otočila úplně, ale nedívala se na mě. Vsunul jsem jí čumáček do dlaně, nenápadně se usmála. I moje babička se takto usmívala, říkávala, že ji to lechtá.

Začal jsem mít tu paní rád, vídali jsme se spolu několikrát týdně. Pokaždé mi přinesla piškotky, já ji očichal, ale pohladit jsem se od ní nenechal. Vždy jsem se o ni jen otřel a zalezl zpět pod lavičku. Paní mi začala říkat Kubíku, prý se tak jmenoval pes, kterého kdysi měla. Začala si se mnou vyprávět, jako to dělávala moje babička.

Sbližovali jsme se čím dál víc, moje důvěra k ní narůstala každým dnem a jednou jsem se od ní dokonce nechal pohladit. Už jsem skoro zapomněl na ten příjemný pocit, který jsem míval, když mě hladívala babička.. Paní mě ještě chvilku hladila a pak se mě zeptala: „Kubíku, chtěl bys jít se mnou?" Tuto větu jsem dobře znal, takto se mě vždy ptávala moje babička, když mě chtěla někam vzít s sebou. Paní pomalu vstala a šla, nedívala se, jestli jdu za ní nebo ne. Nerozhodně jsem ji následoval. Vždy, když se otočila, jsem se zastavil. Paní mi řekla, že půjdeme do útulku pro zvířátka. Raději jsem ani nechtěl vědět, co to ten útulek je. Když jsme dorazili na místo, paní zaklepala na bránu. Otevřela nám milá,veselá žena. Vypadala jako moje babička, ale byla o hodně mladší. Měla příjemný hlas a s tetou, která mě přivedla, si o mně dlouze vyprávěly. Nakonec „moje teta" odešla.

V útulku bylo hodně psů, musel jsem tu být zavřený v kotci a to se mi ani trochu nelíbilo. Bál jsem se. Nejdřív odešla moje babička a teď i „teta z parku". Přestal jsem věřit, že ještě někdy najdu svého pána. Byl jsem vystrašený, nenechal se od nikoho pohladit. Začala se mi věnovat ta mladá žena, která mě přijímala do útulku. Říkala mi hodně věcí, nerozuměl jsem jí tolik, jako mojí babičce, ale zvykl jsem si. Dávala mi jídlo, chodila se mnou ven. Nechávala mě u sebe, když pracovala a nikdy mě do ničeho nenutila. Když jsem nechtěl jít do kotce, mohl jsem ještě chvilku zůstat ležet venku. Začala se mi líbit, ale i tak jsem se jí stále trochu bál. Dávala mi také piškoty, někdy jsem si je od ní vzal i z ruky.

Jednou večer jsem nad vším přemýšlel došlo mi, že i přes mé obavy mám tu paní rád. Zastesklo se mi a chtěl jsem jít za ní. Nechtěl jsem být tady v kotci, chtěl jsem pryč. Vrážel jsem do pletiva, až jsem cítil, že mi po tlamičce stéká pramínek krve. Ráno mě museli ošetřit, měl jsem poraněnou čelist a zuby. Dali mě do jiné místnosti, abych si v kotci neublížil. Já jsem ale nechtěl být ani tady, chtěl jsem za tou mladou ženou. Už bych se od ní klidně nechal i pohladit, jen abych mohl být s ní. Vrážel jsem do stěny. Bolelo mě to. Když konečně ke mně ta žena přišla, mnoho jsem nevnímal, třásl jsem se. Vzala mě k sobě a já si ji vybral za svou novou paničku. Vím, že jsem u ní jen dočasně, vždycky mi říká, že si pro mě přijde nový pán. Chodím všude s ní, mám ji rád, ale i tak bych si docela přál pána, který by byl jen můj. Ještě se trošku bojím nových lidí a věcí, ale časem si zvyknu.

Kuba je asi 2-letý, kastrovaný kříženec. Na svého páníčka čekal v útulku LOZ Třebíč. Nový domov našel u manželů, kteří jsou celý den doma a jsou zkušenými pejskaři. Bydlí s nimi v domečku s velkou zahradou a má se velmi dobře. Chodí pravidelně na procházky, papá s páníčky u stolu a spinká s nimi v postýlce.

Kamila Ševčíková Kamila Ševčíková
Autorem od: 01.01.2014
11 článků 0 popisů zvířat

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.