Rita - trpěla jako pes

Petra Šťastková

velikost písma:  A A A
09.03.2007, 11:43     Autor: Kamila Ševčíková     2576 zobrazení     0 komentářů

Lidé často říkají, že někdo trpí jako pes. Ale ví vůbec, jak někteří psi trpí právě díky lidem? Chtěla bych vám vyprávět svůj příběh, aby už žádný pes ani fena ba ani jiné zvíře nemuselo tak trpět.

Jsem Rita, čistokrevná německá ovčanda, a když jsem se narodila, nikdy bych si nepomyslela, že poznám tolik zloby a nenávisti. Jako velký a silný pes jsem byla předurčena stát se majestátnou ochránkyní majetku a životů lidí, kteří mi za mé věrné psí služby měli poskytnout dobrou stravu a nechat pocítit teplo domova. Takto nám to alespoň říkala maminka, když nás připravovala na cestu k lidem, našim novým pánům.

Kdybych jen tušila, co mě v životě může potkat, hlídala bych si svého prvního pána jako oko v hlavě. Bydleli jsem v jedné zapadlé vesničce, všude okolo nás se rozprostíraly pole a louky, a když byl můj pán dobře naladěn, vyráželi jsme na výlety do přírody. Když jsme ráno, ještě za rozbřesku vyráželi, nohy nám chladila třpytící se rosa a teprve hluboké večerní šumění lesa nám dávalo signál k návratu. Já hloupá si nevážila plné misky a občas poslechla volání dálek a odběhla pryč. Nejdříve jen na skok, pak o kus dál a pak už jsem ztratila pána z dohledu úplně. Můj instinkt a výborný čich mě ale vždy zavedl zpět k našemu domku. Až jednou se stalo, že jsem se zatoulala opravdu daleko a v husté tmě marně hledala cestu domů. Silný vítr mě zmátl a já se vydala špatným směrem až do cizí vesnice. Zde se můj do této chvíle poklidný život měl změnit ve zlý sen.

Hledala jsem správný směr domů, ve chvilce nepozornosti mě chytili cizí lidé, naložili do auta a vezli pryč. Jeli jsme dlouho, až do obrovské vesnice, kde se proháněla spousta aut a všichni lidé spěchali. Tady ti cizí lidé vystoupili a mně se podařilo v nestřeženém okamžiku proklouznout pootevřenými dveřmi a utíkala jsem pryč, co mi nohy stačily. Podařilo se mi jim utéct, ale co tady, v takovéhle velké vesnici se nevyznám, cestu domů nenajdu. Co jen si počnu. Bylo mi moc smutno. Že jsem jen od páníčka odbíhala. Už jsem mohla být doma, baštit z misky něco dobrého a místo toho bloudím cizími ulicemi, žaludek se mi svírá nejen strachy, ale i hlady a vůbec nevím, kudy a jak dál. Schoulena v tmavém průjezdu jsem usnula s pocitem, že mě tu nikdo nemůže objevit, a že se zítra vydám na cestu zpět domů.

Musela jsem spát opravdu tvrdě, protože mě vzbudily až lidské hlasy, které se čím dál víc přibližovaly. Instinkt mi velel utéci, ale už nebylo kam. Lidé mě obklopili a proti mé vůli odvlekli do auta a zase vezli pryč. Že by mě vezli domů? Ale ne, povídají něco o psím útulku. Co to je? Já nechci do útulku, chci domů, za páníčkem, abychom spolu zase mohli vyrazit do lesa. Ale vůbec mě neposlouchali. A tak jsem najednou stála sama v kotci, odevšad se ozýval štěkot psů, někteří mě vítali, jiní se rozčilovali nad tím, že je tu zas o jednoho psa víc a tím se jim zmenšuje šance na nový domov. Nechápala jsem o čem mluví, já nechci nový domov, já už jeden mám a pěkný, ale to by mě museli pustit z kotce ven, abych se tam mohla vrátit. Lidé si nedali říct a nechali mě v kotci.

Ubíhal den za dnem a já pomalu ale jistě ztrácela naději, že se můj pán objeví mezi vraty útulku a vezme mě domů. Plynuly další dny, jeden jako druhý a já začala stejně jako ostatní psi vítat každého člověka, který si sem přišel vybrat jednoho z nás, aby mu nabídl svou lásku, domov a plnou misku. Jednoho slunečného dne se i na mne usmálo štěstí a vybrala si mě mladá rodina s malou holčičkou. Chtěli pejska, který by jejich holčičku dokázal na procházce ubránit a k tomu jsme my ovčáci stvořeni. Šla jsem s nimi ráda, v útulku jsou na nás sice hodní, ale přece jen vlastní člověk je něco úplně jiného.

V novém domově mě celou vykoupali a ukázali mi, kde mám bydlet. Pelech mi dali do garáže a zavřeli mě tam. Já ale už nechci být sama, holčička se mi moc líbila, tak jsem se rozhodla, že půjdu za ní. Vždyť co se mi může stát, mám novou rodinu a ta mě nedá. Otevřela jsem si dveře, vběhla do domu a začala tam šmejdit. Našla jsem na stole spoustu dobrot, kterým nebylo možno odolat a s plným bříškem jsem spokojeně usnula schoulená v křesle. Ráno mě s křikem vyhnali zpět do garáže s tím, že jsem zlý a ošklivý pes. Odpoledne mě vzali na krátkém provázku na procházku, ale já tak dlouho neběhala. Chtěla jsem prohnat po louce motýly a přičichnout ke každé květince a pozdravit všechny psí kamarády. Lidem se to nelíbilo, říkali, že jsem nevychovaný pes a že takhle to dál nejde. A opět to hrozné auto, které v mém životě znamená jen samé neštěstí, mě odváželo zpět do útulku.

Zase plynuly dny vyplněné marným čekáním na nového pána a já už snad ani nikam nechtěla. Jednou ale přišel pán, který prý shání fenu německého ovčáka. Má domeček s dvorkem a bydlí s ním už německý ovčák - kluk. To se mi líbilo, udělala jsem na něj oči a už jsme jeli domů. Představovala jsem si krásný dům, který budu společně s novým kamarádem střežit a na dvorku budeme společně vítat nový den. Skutečnost byla ovšem jiná. Domek nebyl zdaleka tak krásný a dvorek na dva pejsky poměrně malý. A když jsem spatřila Rona, mého druha v neštěstí, které mělo teprve přijít, k smrti jsem se vyděsila. Ron asi býval kdysi fešák, ale nyní se mu kosti draly skrz kůži ven a jeho srst byla celá zacuchaná a nevábně páchl. Zpanikařila jsem a chtěla utéci, pán se rozčílil, popadl silný provaz, uvázal mi ho na krk a druhý konec připevnil k železnému oku ve zdi. Už mi ho nikdy nesundal. Chtěla jsem umřít. Tohle mi maminka neslibovala, tohle ne.

Mohu děkovat Bohu, že Ron neztratil víru v lepší budoucnost a noc co noc se snažil do světa vykřičet vše o našem utrpení. Sousedé z okolí ho slyšeli a řekli to lidem z útulku. Nikdy jsem si nepomyslela, že je tak ráda uvidím. Když přišli, odřízli mi ten strašný provaz z krku, který se mi už zařízl do kůže, podlomily se mi radostí nohy. Teď mi to prokleté auto zachránilo život, když mě odváželo pryč od toho zlého člověka. Často musím myslet na Rona, jak se tam asi má, zda se také dostal pryč. Pryč od té zloby. Nebo mu moje vysvobození přihoršilo a tíhu ran a ponížení, která by smečku psů udolala, musí snášet sám? Nebo se snad na mé místo dostala jiná z nás?

Sedím si tu ve svém kotci a občas v noci volám na neznámého hodného člověka, který snad jednou mé volání vyslyší a přijde si pro mě: „Chci být tvůj přítel, tvůj společník a obránce, tvůj pes. Budeš mým životem, mou láskou, mým vůdcem. Budu ti věrná a oddaná, do posledního úderu srdce. Jen mě nesmíš znovu zklamat. My psi věříme člověku natolik, že je snadné nás oklamat, o to víc pak ale trpíme."

Rita již našla své nové páníčky a snad již bude mít nyní více štěstí.

Kamila Ševčíková Kamila Ševčíková
Autorem od: 01.01.2014
11 článků 0 popisů zvířat

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.