Niky - aneb jak to všechno začalo

velikost písma:  A A A
17.03.2008, 21:08     Autor: Lenka Krejčová     2979 zobrazení     0 komentářů

Přinášíme Vám článek o malé kníračce...

Ahoj!

Jmenuju se Niky a jsem malá černostříbřitá kníračka. A nejsem jen tak ledasjakej pes. Já jsem taková rošťanda a uličnice, že občas jednu schytám od své mladší paničky Jíti na zadek. Párkrát se mi totiž stalo, že nešťastnou náhodou, zrovna když jsem měla obrovský hlad, se mi paniččiny a páníčkovy boty a pantofle takňák doplazily před čumák. Kdo by v té chvíli odolal,že. Nebo jsem se pokoušela sežrat ( pardon já vlastně pouze papám) paničce všechny sušené rohlíky na strouhanku. a vzala jsem je do svého pelíšku. No, ale to jsem musela jít přes zrovna vyluxovaný koberec, a tak byl další průšvih. Ale takovejch chvílí už bylo, že bych musela mít alespoň 200 Mb prostoru.

V některých chvílích však umím být i hodná. Třeba, když venku prší a někdo z mých "nadřízených" se mnou chce jít ven. To vždy ukazuju, jak se ve mně pletou a že jsem rozenej polštářovej pejsek. Ale když mě ven přeci jen dokopou, tak se jim alespoň pomstím. "Když už jste si mě sem dotáhli, tož tu se mnou budete muste pěkně dlouho zůstat."

V některých chvílích, kdy jsem obzvláště hodná (když odpočívám) ,mě páníčci hladí a mazlí se se mnou. Moje větší panička Dana vymyslela nové slovo , které se úplně hodí k těm chvílím, kdy jsem mazlivá, slastí mlaskám , a tak mi "naši" říkají, že "ŇUŇÁM". Boží slovo, co?

Takhle jsem koukala, když mě vytrhli z náručí maminčina Takhle jsem koukala, když mě vytrhli z náručí maminčina

Den číslo 1 (a měsíce starostí po něm)

Po dlouhém hledání sympatického inzerátu o prodeji štěnátek malé černostříbřité kníračky tu byl ten den , kdy jsme mou první fenečku měli dopravit do jejího nového domova. Vstávali jsme velmi brzo (alespoň pro mě), tedy v 5 hodin. Vždyť jsme se chystali na dlouhou cestu ze severních Čech na Moravu. Cesta plná radosti a očekávání dopadla velmi dobře.

Do Bohuslavic nad Metují jsme přijeli už v osm hodin a byli jsme tak prvními zájemci. Velmi příjemná paní chovatelka Jitka Čepová nás uvítala a rodičům nabídla kafíčko. Já jsem si zatím mohla vybrat jednu ze dvou krásných malých kníraček. Z chumlu kvičících, kňučících a úpících ministvoření vytáhla paní chovatelka 2 fenky.

Jedna byla malinká a zájem o nás moc nejevila. Na druhé bylo zjevně vidět, že je mazlíčkem své maminky. Pěkně tlusťoučká, a přeci ještě žadonila o jídlo (což jí zůstalo až do teď. Jak nás zahlédla , už si to k nám štrádovala a lízala, kousala a vrtěla tím,co má místo ocásku. No, a bylo hned jasno. Smlouva podepsána a s černostříbřitým klubíčkem šupky hupky domů.

Sotva jsme Bonu z Diskobolos po dlouhé, ale bezproblémové cestě, postavili na měkký koberec v předsíni , už na něm byla loužička. A za 3 sekundy další. Tak to ne !!!!!!! A protože jsme nechtěli klubko hned vyhánět do zimy venku , začal nácvik na noviny. Rozumné zvíře pochopilo a hned bylo o starost míň. Ale jak tak radostné chvíle plynuly , zima pominula a na dveře klepalo jaro. Rozhodli jsme , že je správný čas , aby naše štěně chodilo konat svou potřebu ven. To bylo trápení! To bylo hodin strávených venku s přemlouváním nechápajícího štěněte ať se alespoň vyčůrá. Rady v chytré literatuře nepomohly. A Nikynka, jak jsme jí začali říkat, očuchávala na co přišla, lítala venku , ale ať jsme s ní trpěli 3 nebo 4 hodiny venku na jednom placu, stále nepociťovala žádnou potřebu. Až tedy po pár beznadějných dnech jsme vyrazili na výkend do Lužických hor na kopec Luž. Tam samozřejmě-začátek jara- jěště stále byla velká vrstva sněhu. Při jedné krásné procházce studenou krajinou potřebovala Nikynka na velkou stranu. To bylo chválení, radosti a skotačení. No, a od té doby jí musíme, jako všichni pejskaři , chodit venčit.

Konec šťastného příběhu o vyčůraném štěněti.

Noc číslo 1

V chytré literatuře jsem se dočetla, že bude Nikynka v noci sténat po svých bratříčcích a sestřičce. Šli jsme do hajan a Nikča ležela ve svém pelíšku odděleně od nás v předsíni. Noc k mému překvapení probíhala velmi dobře. Ve tři hodiny ráno mě však probudilo hrozlivé ječení.

Nejdřív jsem chtěla vydržet, ať si Nikolka zvyká, ale pak jsem přeci jen vylezla z pokoje. K mému udivení Niky v pelíšku nebyla. Postupovala jsem po tom děsném hluku. Nikču jsem našla na konci kuchyně schoulenou v klubku a s vystrašenýma očima.

Asi šla v noci pátrat po bytě a zabloudila. Když jsem si ji vzala do náruče , byla štěstím bez sebe. Položila jsem ji na její polštářek a všichni jsme spokojeně dospali rána.

Podívejte! To jsem ale byla škvrně co? Ale teď už jsem veliká a můžu chovat Pepíka (kdyby mi nějakýho páníčci dovolili) Podívejte! To jsem ale byla škvrně co? Ale teď už jsem veliká a můžu chovat Pepíka (kdyby mi nějakýho páníčci dovolili)

Zkoušela jsem chodit na psí soutěže psí krásy, ale to byl děs a otrava, později na to přišla i má panička.

Tak jsme začaly s cvičákem. Chodili jsme pravidelně a já uměla fajnový kousky, že i vlčáci zůstávali s tlamou otevřenou. Skvělá poslušnost, stopa i čichové práce. Jediný, kdy se mi smáli, bylo při obraně. Rukáv byla na mě příliš veliký, tak mi musela panička brát vycpanou ponožku. Statný svalnatý chlapi mě pak ve vzduchu točili zakousnutou do ponožky. To vám byla zábava. Pak jsme museli přestat, protože panička Jíťa šla pryč na stúdie. Ale občas si ještě zacvičíme a řeknu vám, je to paráda.

Pro teď se s vámi loučím, ale ne na dlouho!!! Haf!

Článek nám poskytla paní Jitka Dařbujánová - děkujeme!!

A tak mě zahrnovali nejen láskou po celou dobu našeho soužití A tak mě zahrnovali nejen láskou po celou dobu našeho soužití

Ale ať jsem byla sebe starší, mohli si se mnou dělat co chtěl a dělala jsem, že jsem nejhodnější zvíře pod sluncem Ale ať jsem byla sebe starší, mohli si se mnou dělat co chtěl a dělala jsem, že jsem nejhodnější zvíře pod sluncem

Lenka Krejčová Lenka Krejčová
Autorem od: 28.12.2013
19 článků 0 popisů zvířat

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.