Co si pořídit, co chovat?

jak jsem se v začátcích rozhodovala já

velikost písma:  A A A
17.03.2007, 17:02     Autor: Ludmila Sluníčková     7020 zobrazení     0 komentářů

Co si pořídit nebo co chovat je jistě otázka mnoha začínajících chovatelů. I já jsem před léty stála před touto otázkou. Tehdy to bylo jednoduché. Trh nabízel na výběr pouze mezi korelkou nebo andulkou. Mně volbu usnadnila sousedka. Ta měla korelku. Její křik budil lidi v širokém okolí. S korelkami, které nebyly ani z daleka tak hlučné jako ta sousedčina jsem se setkala až později. Díky svojí dosavadní zkušenosti jsem si nakonec jednoho dne přinesla domů svoji první andulku.

Od té doby jsem vyzkoušela snad všechny varianty. První andulka přinesená z výstavy byl ptáček bojovný. Zběsile pobíhal po kleci kdykoli se někdo jen přiblížil. Vložit ruku do klece vyžadovalo pojištění na rizikové situace. Nechci nikoho odlákat od koupi ptáčka. I já podlehla a dala jsem ho chovateli do chovu a koupila si ve zverimexu druhého ptáčka. Tento by mohl být snem každého. Přítel, kamarád, tak to je jen část toho co pro nás byl. Když budete mít štěstí, můžete hodiny pozorovat kousky, které si dovede andulka vymyslet. Náš Pepík měl volný výlet po celém bytě. Na něm jsem si vyzkoušela, jaké štěstí to je dát domov ptačímu drobečkovi. Každou péči stonásobně vrací. Spotřeba jídla nepatrná, vděk za každou dobrotu co se mu předloží. Ze své zkušenosti mohu tomu, kdo není náročný, začíná z chovem a hledá ptačího kamaráda doporučit tento druh zvířátka. Někomu ale může vadit její štěbetání. Náš Pepík moc slov neuměl. Navíc je zásadně neříkal tehdy, když jsme se chtěli chlubit my. To je informace pro fandy upovídaných jedinců. Nikdy nám to ale nevadilo.

Ale s jídlem roste chuť. I já jsem chtěla víc. K Pepíkovi jsem pořídila samičku a vyzkoušela jsem chov páru. Jistě každý ví, co následuje. Odchovy malých krasavců, loučení při prodávání. Vše má své klady i zápory. Pohled na vlastní odchované mládě jak roste chytne za srdce.Nikdy se to neokouká, nezevšední a vždy je to stejný zázrak.

Ve voliéře si vesele poletovalo několik párů andulek. Mě ale upoutaly i jiné druhy. Od jednoho chovatele jsem si domu přivezla páry zebřiček a chůviček. Klec získali po andulkách. Tyto druhy jsou jen na pozorování. Je neuvěřitelné, kolik energie vydají. Niky nepostojí, stále jsou v pohybu, nikdy se neochočí. Vidět je jak po celodenním poskakování způsobně zasednpu do košíčku je nádherný pohled. Tělíčka u sebe, poprvé za celý den. Stačí je ale probudit a jsou zase v pohybu. Když dáte do klece pár stébel trávy nebo sena, staví si hnízdečko, aby ho zase opravovali nebo stavěli znovu. Odchovat malé se mi také několikrát povedlo. Jejich hlásek je slabý, ale ozývá se téměř meustále. Někoho by to mohlo omrzet.

Po několika letech chovu andulek a drobotiny se na našem trhu objevilo mnoho druhů ptáků. A i mě to začalo lákat zkusit odchovat i něco jiného. Četla jsem články, získávala informace a pak jsem na to náhodou přišla. V jednom článku doporučovali aymary. Myslela jsem, že půjdu a koupím si ji. Ale většinou na mě jen ve zverimexech nechápavě koukali. Ani v inzerátech nebylo mnoho nabídek. Chovat mladé navíc znamenalo pořídit si pár. A tak jsem uvěřila názorům, že se jedná o milého, nenáročného papouška. Domu jsem si přinesla krásnou samičku. K ní za dva dny přibyl sameček. Doma jsme byli zvyklí na štěbetání andulek. Od nich létalo zrní a občas i peříčka při šarvátkách. Tomu byl konec. Aymarka je tichý, milý a hodný ptáček. Mnoho pohybu za den neudělá. Když jsem jim chtěla udělat radost a umožnila jsem jim opustit klec, stačil jim jen krátký let a pozorovat svět. V kleci si lezou po větvičkách, občas si zobnou zrní. Milují papriku a piškoty. Na každou novotu reagují pomalu a s rozvahou.

O tom, že tomu ale nemusí být stále tak, jsem se mohla přesvědčit zanedlouho. V této době jsem měla mladé andulky a dostala jsem nápad. Ochočím si jednu. Ostatní chovám venku na chatě. Z tichých aymarek se stali velcí křiklouni. Klec s andulkou byla v jiném koutě místnosti. Nikdy jsem nevěděla, kdo právě křičí. Anduláček musel zpět do voliéry a já se začala zabírat myšlenkou na mladé aymarky. Mám je dlouho. Chovají se k sobě moc hezky a tak jsem začala uvažovat o pořádné kontrole. Znaky mě stále více utvrzovaly, že chovám dvě samičky. Pro jistotu jsem obě vyfotila a poradila se se skušeným chovatelem. Od něj jsem jela domu s jistotou, že se má obava potvrdila a s krásným samečkem. Pro druhého si jdu za pár dní. Další mou chybou bylo,že jsem dala samečka do klece k samičkám. Jedné samičce se zalíbil, ale druhá na něj hned od první chvíle začala útočit. Musela jít do náhradní klece. Nyní ale opět věřím tomu, že aymarky dovedou být hlasitými tvorečky. Doufám, že až budou ve dvou párech, tak budou zase těmi miloučkými ptáčky pro které jsem se rozhodla. I přes to, že jsem poznala odvrácené strany chovu a dopustila se chyb, mohu tento druh z vlastní zkušenosti vřele doporučit. Chovat pár, znamená v tichosti si užívat pohody, která z nich vyzařuje.

A přes to jsem ještě jednou zatoužila udělat změnu. Na výstavě jsem viděla kakariky. I ti mě učarovali a koupila jsem si párek. Ten kdo si představoval klid a pohodu u čisté klece nemůže mít tyto papoušky. Během chvíle dovedou udělat v kleci nepořádek. Rádi přehrabují jídlo. Rádi se koupou. Udržet pořádek v kleci a kolem ní je nadlidský úkol. Tomu lze snadno předejít vyšší ochranou z plexiskla u klece. A nepořádek v kleci? S tím se chovatel musí smířit. A tak by se někdo mohl ptát: „Má tento papoušek klady? Proč si ho pořídit?" Odpověď je jednoduchá. Tento druh je akční. Není agresivní i když tělem je již větší. Je milý, hodný, neútočí a rád pozoruje svět. Je tichý. Jeho hlas je příjemný, i když tak trochu k smíchu. S ním má člověk radost, že má tu čest být objektem jeho zájmu. Není vybíravý v jídle a do všeho se hrne s chutí. Pozorovat se dá celý den. Podařilo se mi odchovat mladé a tak mohu jen potvrdit, že oba jsou perfektní rodiče. Mohlo by se zdát, že píšu fráze dávno napsané, ale není tomu tak. Kakarikové jsou ptáci opravdu pro radost.

Co napsat na závěr a jak vše shrnout? Ptáčka si člověk musí pořídit hodně srdcem, ale i dost rozumem. Já jsem měla pár požadavků. Nechtěla jsem méně hlučného ptáčka vhodného do paneláku. Měla jsem i mazlíčka, chovám páry, odchovávám mladé. I to může být jeden z aspektů pro volbu. Kdybych měla zvolit toho nejvhodnějšího, nevěděla bych. V mém srdci i bytě má každý své místo. Na každém mohu obdivovat něco jiného. Pro mě jako chovatele má každý úspěch v chovu cenu. Každým dnem se od mých opeřenců něco naučím.

Ludmila Sluníčková Ludmila Sluníčková
Autorem od: 04.01.2014
4 články 0 popisů zvířat

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.