Koníčci, koně, vzpomínám na ně

velikost písma:  A A A
18.02.2014, 16:00     Autor: Ing. Jindřiška Marková     727 zobrazení     0 komentářů

Přestože pocházím z města, koně jsem od dětství se zaujetím pozorovala a obdivovala.  Tenkrát v poválečných letech ještě po silnicích jezdilo koňských potahů hodně a automobilů bylo mnohem méně, než je teď.  Tedy co si z té doby pamatuji:

Pan „nadkoňský“ a jeho hřebci

Bydleli jsme v Jaroměři ve velkém činžovním domě s velkým dvorem a zahradou. Vedlejší dvůr patřil připouštěcí stanici pro koně.  Každý rok v únoru z vlakového nádraží tam v sedle na krásném grošovaném hřebci přijížděl pan „nadkoňský“ se svým pomocníkem na hřebci hnědém; další dva hřebci klusali za nimi na lonžích bez sedel. Po prvním jarním naklusání do dvora pan „nadkoňský“ vždy „pozdravil“ přihlížející diváky zvednutím grošáka na zadní nohy.  Příchod plemenných hřebců do J. býval pro obyvatele okolních domů znamením, že už opravdu nastalo jaro. Majitelé klisen z blízkých vesnic si tam potom se svými kobylkami jezdili během jara  „na námluvy“.  „Místo děje“ J bylo sice obehnané dva metry vysokým prkenným plotem, ale my, všetečné děti, jsme přesto občas tajně nějaké útržky z rozmnožování koní uviděly dírou v plotě po vypadlém suku. A tak vím, že to, co se dělo za vysokým plotem, bylo často nebezpečné pro hřebce i pro lidi kolem. Kobyly kolem sebe kopaly kopyty na všechny strany, denně bylo odtamtud slyšet duté rány do dřevěného hrazení. Nejkrásnější zábavou pro nás pro děti však bylo sedět na zdi našeho dvora a dívat se na druhý dvůr na přijíždějící kobylky se  hříbátky, která se ten rok narodila.  Pan „nadkoňský“ hříbata měřil, prohlížel a vystavoval na ně majitelům dokumenty. Jak a kolik se za jedno narozené hříbátko platilo, to nevím, to pro mne tenkrát nebylo důležité. Kromě zajímavého pozorování koní a hříbat mělo pro mne sousedství se stanicí i další výhodu: pan „nadkoňský“ mi každé jaro daroval celý uhlák (=kovová nádoba na nošení uhlí) nejlepších koňských „kobližků“ a podal mi ho přes zeď až na zahrádku. Hnojila jsem s tím  vzácným hnojivem sazenice okurek, kterých jsem pak měla tolik, že jsem je musela rozdávat.

Koně z koželužny vozili tříslo

Během letních veder si obyvatelé činžáku nechávali na dvůr přivážet velké fůry tzv. „třísla“ z koželužny.  Tříslo na valníku přivážel pár silných těžkých koní. Pozorovala jsem z balkonu jejich metr široká záda,  jak se ti koně namáhali vytáhnout těžkou fůru do  kopečku, jak se jim napínaly svaly a vrásnila kůže, jak z nich za chladnějšího počasí stoupala pára. „Tříslo“ byly malé mokré kousky smrkové kůry asi o průměru 3 cm. Byl to výrobní odpad z koželužny. Fůra třísla se vysypala na hromadu a pak se v letním žáru postupně od krajů odhrabávala, sušila a odnášela do sklepa. Suchým tříslem pak lidé v zimě levně topili v kamnech na tuhá paliva.

Moudrá kobylka při zápočtu i na poli

V průběhu VŠ zemědělského studia jsme měli povinnost dostat zápočet z praktické práce s koněm. Každý student měl za úkol koni nasadit ohlávku a uzdu, vyvést ho ze stáje, podívat se mu na zuby, osedlat ho a předvést v kroku a v klusu. Pokusným koníčkem v šeru stáje byla drobná kobylka s teplou sametovou srstí na krku.  Bez problémů si ode mne nechala nasadit ohlávku s udidlem a drobnými krůčky se mnou vyšla ze stáje. Sama se zastavila přesně tam, kde jsem ji měla zastavit já. Nechala se osedlat a sama předvedla, jak se ukazují zuby. Pak se na mne zkoumavě podívala, jestli už můžeme vykročit. Já jsem jí porozuměla a tak jsme šly. Přesně tam, kde jsme se měly zastavit, se kobylka sama zastavila a sama se otočila. Zase se na mne podívala, zda jsem připravená klusat. Pohladila jsem ji, jako že souhlasím, a tak jsme klusaly předepsaný kousek cesty zpět. Zkrátka, nevelela jsem já, ale naopak to moudré ohleduplné zvíře vedlo mne a činilo to perfektně; dělala přesně to, co ji studenti přede mnou naučili.  Zápočet jsem dostala. Během letní praxe jsem pak ještě měla podobnou zkušenost s jinou kobylkou, která táhla na poli žebřiňáček, do kterého jsme jí nakládali suché snopy směsky. Také tato kobylka automaticky samostatně a naprosto správně časově i prostorově popojížděla k dalšímu podlouhlému panáku snopů, když jsme ten předchozí už měli na žebřiňáčku naložený.

Přežila jsem všechny ty krásné a moudré koně; ať v tomto článku přežijí vzpomínky na ně.

Ing. Jindřiška Marková Ing. Jindřiška Marková
Autorem od: 02.01.2014
8 článků 0 popisů zvířat

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.