Chov velbloudů v Kazachstánu

velikost písma:  A A A
10.05.2014, 16:00     Autor: Ing. Petr Kokaisl     1030 zobrazení     0 komentářů

„Vážení cestující, během asi deseti minut přistaneme v Alma-Atě.“ Za chvíli se letadlo dotklo přistávací plochy a my jsme se po sedmi letech zase ocitli v Kazachstánu. Tak co je nového? Alma-Atu přejmenoval prezident na Almaty a sám se přestěhoval do nového hlavního města Akmoly, dřívějšího Celinogradu. Název Akmola se také dlouho neudržel, protože se mohl překládat jako Bílý hřbitov a to se prezidentovi příliš nelíbilo. Za pár měsíců rozhodl s konečnou platností o neutrálním jménu – Astana a to znamená Hlavní město.

Před sedmi lety právě probíhala měnová odluka od rublové zóny a během čtrnácti dnů došlo k devalvaci nové měny o padesát procent oproti ruskému rublu. Dnes už je na tom kazašský tenge lépe, ale nejstabilnější měnou ve Střední Asii je prý kyrgyzský som.

Co si vlastně můžeme představit, když se řekne Kazachstán? Písek, písek, písek. Step a poušť a těch pouští je hned několik – tmavě zbarvená Kara-kum nebo také Černý písek a poušť s odstínem do ruda Kyzyl-kum – Rudý písek. U Aralského jezera je ještě poušť Aral-kum. Téměř samá rovina, jen na jihu jsou vysoké hory.

Letní čtyřicetistupňová vedra a zimní čtyřicetistupňové mrazy – to je Kazachstán. Stát, jehož územím prošlo obrovské množství národů a kultur, které zde všechny nechaly své stopy. Hranice dnešního Kazachstánu byly načrtnuty až ve 30. letech 20. století a po rozpadu Sovětského svazu se Kazachstán poprvé v dějinách objevil na mapě jako samostatný stát.

Obrovský stát, rozlohou devátý na světě, obrovské nerostné bohatství – také to je Kazachstán – stát, ve kterém Kazaši netvoří ani padesát procent z celkového počtu obyvatel.

Snižování stavů velbloudů

Tentokrát jsme jeli do Kazachstánu zejména za chovateli velbloudů. Za posledních deset let se jejich stavy snížily o třetinu, ale stále je jejich počet, který dosahuje kolem 100 000 kusů, poměrně vysoký. Dříve byl velbloud naprosto nepostradatelným zvířetem pro všechny kočovníky a to zejména pro svoji nenáročnost na potravu i vodu. Velbloudi nebyli jen koráby pouště, ale své služby při nošení nákladů poskytovali svým pánům i ve vysokých horách v závějích sněhu.

Velbloudi jsou málo vybíraví v potravě a spokojují se se slámou, nekvalitním senem, suchými stepními bodláky, ale klidně dokážou spořádat i staré kosti, řemeny a když je nejhůř, pustí se i do plstěných stanů. Chovatelé velbloudů vyprávěli, že někteří žerou i sušené ryby.

Velbloudi jsou ovšem poměrně dost náchylní k nejrůznějším onemocněním, a proto je jejich chov relativně náročný. Možná to je důvodem poklesu jejich počtu nejen v Kazachstánu, ale i v sousedním Kyrgyzstánu, kde do šedesátých let byli početnou součástí chovaných stád na horských pastvinách, ale pak se s jejich chovem úplně přestalo.

I v Kazachstánu se velbloudi začali nahrazovat mnohem méně náročnějšími ovcemi, zvlášť když skopové maso patří v celé Střední Asii mezi největší pochoutky. Na všech tržištích najdete stánky, kde se prodávají skopové šašliky a nad ty jednoduše není. Maso je skutečně výborné, ale tuk má velmi výrazný zápach, na který je třeba si zvyknout. V současnosti je v Kazachstánu velbloudích stád velice málo, o to více je rozšířený jejich chov v malém.

Ráno se velbloudice podojí a placení pastýři odvádějí od hospodářů jednotlivé kusy na pastvu, která bývá vzdálena od města nebo od vesnice i několik hodin cesty. Večer už hospodáři čekají, až se pasáčci se zvířaty vrátí domů a hospodyně velbloudy dojí podruhé.  Z jednoho dojení se získá kolem 2 až 3 litrů mléka. Velbloudice je březí velice dlouhou dobu, o něco více než dvanáct měsíců a rodí se jí jedno až dvě mláďata. Samci jsou v době říje velice nebezpeční celému svému okolí, ale i jinak lze o velbloudech říci, že jsou to zvířata naprosto nevyzpytatelná. Většinou projevují naprostý nezájem o svět, ovšem někdy se dokáží rozzuřit k nepříčetnosti a to se nemusí ani jednat o samce v říji.

V kazašském městě Turkestánu jsme poprvé viděli velbloudí stádo, které se večer vracelo z pastvy. To na nás udělalo nezapomenutelný dojem, především pro svoji majestátnost a také proto, že velbloudi jsou skuteční obři. Hned jsme se rozběhli velbloudům naproti, ale místní nás zastavili a vyprávěli příhodu, která se stala před necelým rokem. Malé děvčátko si chtělo velbloudy pohladit a jeden z nich dívku tak pokousal, že zemřela.

I přes jejich nevyzpytatelnost je užitek z velbloudů mnohostranný – od nošení nákladů přes výrobu provazů z velbloudí srsti až k velbloudímu masu, které je velice podobné hovězímu.

Velbloudi mohou pomoci i těhotným ženám, které už příliš dlouho čekají na porod. Stačí prý prolézt mezi velbloudíma nohama a za chvíli se žena může chystat k porodu. Možná těžko uvěřit, ale mnoho žen mělo s tímto prostředkem urychlujícím porod ty nejlepší zkušenosti.

Pak je tu ještě zkysané velbloudí mléko – šubat, kterému v některých částech Kazachstánu říkají kmran. Šubat má podobnou hustotu jako kyselé kravské mléko a má výbornou chuť. V horkých dnech je to vynikající prostředek proti žízni, který může zahnat i hlad. Také se používá jako léčivý prostředek proti plicním onemocněním. Šubat Kazaši pijí nejčastěji samotný, ale je možné ho bez vážnějších následků kombinovat s vodkou. V takovém případě se obojího vypije veliké množství.

Kumys, zkvašené kobylí mléko

Dalším velice oblíbeným nápojem, který už s velbloudy nemá vůbec nic společného, je kumys – zkvašené kobylí mléko. Kumys i po zkvašení musí zůstat řídký jako nadojené mléko a pokud tomu tak není, je lepší takový kumys nepít, protože téměř s jistotou způsobí bolení břicha. Kumysu se také vypije velké množství, ale pozor – alkoholu obsahuje mnohem víc než šubat. Na chuť kumysu je třeba si také zvyknout. Je tak zvláštní, že je těžké ji jakkoliv popsat, ale špatná v žádném případě není. Asi nejlíp chuť kumysu popsal vlámský cestovatel Rubruk ve 13. století: Když nám průvodce nabídl poprvé trochu kumysu, celý jsem se zpotil překvapením a hrůzou, když jsem to ochutnal; nikdy jsem nepil nic tak zvláštního. Přesto se mi zdálo, že je to velice chutné.

Kobyly se dojí ovšem mnohem častěji než velbloudice a to zhruba každé dvě hodiny. Mléka se nadojí málo, z jednoho dojení často není ani půl litru. Mléko se vlévá do koženého vaku, tluče se dřevěnou holí a přes noc musí být v teple. Ráno je kumys hotov.

Na tržištích se šubat i kumys prodává v konvích, ze kterých prodavačka nalévá do malých misek. Nejlepší kumys a šubat ale není z tržiště, ale přímo od hospodáře. Nějakou dobu trvá, než se na trh doveze, pak může ještě celý den stát a to se může na chuti dost projevit. I když na bazarech je většinou čisto, chybí chladničky a to dělá své. Na bazarech se ovšem neprodává jen kumys se šubatem. V nabídce je pestrý výběr nejrůznějších dobrot. Přejete si koňské maso? Krásně prorostlé a čerstvé. Nebo kousek skopového? Z mladého berana a samozřejmě také čerstvé. Když už maso nemá žádoucí barvu, prodavač je trochu ořízne a má na prodej zase krásný čerstvý kousek. A když budete mít štěstí, seženete i kousek velbloudího masa.

Velbloudi stále ještě ke kazašským stepím patří, i když dochází k výrazným změnám v životním stylu, mají tato zvířata pořád své důležité místo a mnozí Kazaši si bez nich život nedovedou představit. Snad velbloudy nepotká podobný osud jako jejich kyrgyzské příbuzné a ještě dlouho bude k mání vynikající šubat.

Ing. Petr Kokaisl Ing. Petr Kokaisl
Autorem od: 04.03.2014
1 článek 0 popisů zvířat

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.