Včela medonosná

Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra (tentorium). Po boku temene hlavy má včela medonosná dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči. Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu – křídel a nohou. Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V zadečku včely jsou uložené zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Je pohyblivě spojen s hrudní částí.

Rozmnožování včely medonosné je velice zajímavým jevem. Na okrajích plástve jsou takzvané matečníky. Larvám v těchto buňkách plástve věnují dělnice zvláštní pozornost. Jedná se totiž o budoucí královny. Když se vylíhne jedna, usmrtí ostatní larvy královen a vydává se spolu s trubci, kteří se vyvinuli z neoplozených larev, na svatební let. V průběhu tohoto letu je královna oplozena a vrací se zpět do úlu. Trubci po oplodnění umírají. Mezi tím úl opustila stará královna s asi polovinou včel. Stará královna se svými včelami tvoří takzvaný roj. Každý dobrý včelař ví, kdy se včely začnou rojit a je patřičně vybaven na to, aby je mohl chytit a umístit do nově připraveného úlu. Roje včel obecných vzbuzují v lidech hrůzu, ale je prokázáno, že rojící se včely nebodají.

Žihadlo s jedem mají pouze dělnice. Včelí jed je směs látek z různých chemických skupin. Obsahuje mimo jiné histamin, dopamin, noradrenalin, mnoho bílkovinných látek. Z nich nejdůležitější z hlediska vlivu na tkáně savců je Melitin. Poškozuje buněčné struktury, rozkládá bílé i červené krvinky, způsobuje odumření buňky. Obávanou složkou včelího jedu je i apamin. Ten působí na nervový systém a mozkovou tkáň.

K aplikaci jedu používá včela medonosná asi všem známé žihadlo se zoubky. Právě tyto zoubky zamezí včele, narozdíl od vosy, žihadlo vytáhnout. Včela tedy celý žihadlový aparát utrhne a ve většině případů umírá.