Holub hřivnáč

Znaky

Holub hřivnáč je náš největší holub, dlouhý přes 40 cm, o rozpětí 75 cm a vážící až 500 g. Po stranách krku má bílé skvrny, které mladým ptákům chybí, mají také delší ocas než městští holubi nebo doupňáci. Hřivnáč je plachý lesní pták, vyhledávající si potravu také na polích. S výjimkou období hnízdění je prakticky němý.

Prostředí

Vysoký les, jak velké lesní komplexy, tak i lesy obklopené polnostmi. Na mnoha místech je holub hřivnáč hojným a dobře známým ptákem, jinde se vůbec nevyskytuje.

Rozmnožování

Svatební lety hřivnáčů můžeme pozorovat po celé léto. Pták vylétá z vrcholu stromu, příkře stoupá a pak slétá dolů klouzavým letem. Tyto lety můžeme považovat za létání nad hnízdištěm a končí v blízkosti stromu, odkud holub startoval. Holubi v parcích tokají i na zemi: samec čile cupitá okolo samice a významně se klaní. Přitom rozvírá vějířovitě ocas a tlumeně houká „grú ru". Pak několikrát poskočí sounož.

Rozmnožování hřivnáče se zdá na první pohled nedostatečné, protože klade jen dvě vejce. Zato ovšem hnízdí vícekrát v roce od dubna do srpna a je vždy připraven snést náhradní snůšku, přijde-li předchozí nazmar. Hnízdo je plochá velká mísa vysoko nebo nízko v koruně stromu a tak řídká, že můžeme proti jasné obloze vidět prosvítající vejce. Většinou bývá hnízdo ve vrcholcích hustých stromů. Na ostrovech v Severním moři, kde je stromoví nedostatek, hnízdí hřivnáči na zemi. Hlavní břímě odpovědnosti spočívá podle našich poznatků na holubici, neboť sedí na vejcích denně asi od 16. hodin do 8. hodiny následujícího dne, kdy ji vystřídává holub. Sezení se ve skutečnosti řídí instinktem, jinak by ptáci pochopitelně tak nejednali - nutit se k čemukoli dovede jen člověk. Holubi sedí na hnízdě velmi pevně. Jsou-li přesto vyplašeni, obvykle se snůšky vzdají. Je to zřejmě opatrnost osvědčená, neboť náhradní snůška má pak značnou naději, že zůstane neobjevena a neohrožena. Jako ostatní holubi krmí i hřivnáči mláďata „holubím mlékem" a semeny, a to obvykle jen dvakrát denně, ráno a večer.

Potrava

Jako pták vysokého smrkového lesa získává hřivnáč po většinu roku svou potravu, tj. smrková semena, z visících šišek, nebo je sbírá ze země. Na podzim sbírá i žaludy, které odlamuje z větví a celé polyká. V zimě ozobává pupeny a zavěšuje se přitom na větve jako akrobat. Na tak těžkého ptáka je to neobvyklá podívaná. Ráno vylétá též na pole a zobe zde zrní. Hejna hřivnáčů tak mohou na polích působit značné škody a jsou proto často na naléhání zemědělců objektem lovu. Hřivnáči patří mezi těch několik ptáků, jejichž počet se v poválečných letech v Evropě zvětšil. Patří k nim i hrdlička zahradní, racek chechtavý, lyska a několik dalších druhů. Všichni jsou to ptáci středně velcí, a proto souvisí zvýšení jejich počtu kromě zlepšené nabídky potravy snad s úbytkem jejich přirozených nepřátel - jestřába, sokola a lišky.

Všeobecně

Mladí holubi, vybraní z hnízda ještě v prachovém šatu, k člověku velmi přilnou. Jejich odchov pomocí kašičky pro kojence není nijak obtížný. Když takovému mláděti namočíme zobáček do poměrně řídké kaše, pak už ji samo srká.

Jsou-li však holoubata už opeřená, brání se při každém přiblížení člověka tlučením křídly.

V jižní Francii, kde se na podzim táhnoucí hřivnáči musejí při přechodu Pyrenejí stěsnat v poměrně úzkém prostoru, je lidé ve velkém množství odchytávají do sítí.