Racek bouřní

Znaky

Zbarvením podobný racku stříbřitému, ale menší a subtilnější, dlouhý 45 cm a s rozpětím asi 112 cm. Nohy má racek bouřní zelenožluté, nemá červenou skvrnu na spodní části zobáku. Od zhruba stejně velkého racka tříprstého a racka chechtavého jej rozeznáme podle bílých skvrn na černé špičce křídel. Mladí ptáci tyto skvrny nemají, ve druhém roce jsou malé a konečné velikosti dosahují v roce třetím. Staří ptáci mají v zimním šatu tmavé šedohnědé pruhy na hlavě a na šíji. Mladí ptáci jsou špinavě hnědě podélně skvrnití, mají hnědočerná křídla a téměř bílý ocas s širokou černou páskou na konci. Rackové bouřní sledují vytrvale lodě, často spolu s racky žlutonohými nebo stříbřitými. Volají pronikavě „skiá", jsou-li vzrušeni „skak", když brání hnízdo, vřeští „skríí".

Prostředí

Hnízdiště racků bouřních se táhnou napříč mírným a chladným pásmem Euroasie a částí Severní Ameriky, kde však jejich rozšíření brání výskyt jiných příbuzných mohutnějších racků. Ve značné části hnízdní oblasti je racek bouřní ptákem vnitrozemským. Hnízdí tu v malých koloniích na řekách a větších jezerech. Ve střední Evropě je převážně ptákem mořského pobřeží, zdá se však, že i zde pomalu proniká do vnitrozemí. Ve 20. století svůj hnízdní areál rozšířil a osídlil například Holandsko a Island. V Baltu je hojnější než v Severním moři a zde jsou také jeho největší kolonie, v nichž hnízdí přes 12 000 párů. Tady se též začalo se sběrem jeho vajec pro kuchyňské účely a rackové se udrželi díky dodatečným snůškám. Bouře zahánějí mnohé ptáky daleko do vnitrozemí, což bylo důvodem, proč dostali své jméno. Jsou stěhovaví a průtažní ptáci. Angličtí rackové bouřní odtahují z vnitrozemských hnízdišť jen na moře, středoevropští táhnou až do Středomoří a dokonce do Rudého moře. Po nich následují rackové bouřní ze severovýchodní Evropy. V malém, ale přibývajícím množství přezimují rackové bouřní i hluboko ve vnitrozemí ve městech, kde si sedají vedle racků chechtavých na zábradlí mostů a čekají na sousta, která jim lidé házejí.

Rozmnožování

Rackové bouřní hnízdí většinou v malých koloniích o 5 až 50 párech, často i jednotlivé nebo jako hosté v koloniích rybáků a jiných racků. Na hnízdištích se objevují od poloviny března do poloviny dubna a v červenci zase odtahují. V koloniích je velmi hlučno, zvláště tehdy, odváží-li se mezi hnízda vetřelec. Během dvou nebo tří dnů opraví párek racků své nepořádné, někdy však, zvláště na bažinatém podkladu, skutečně masívní hnízdo. Pak začínají všichni rackové v kolonii v rozmezí asi 3 týdnů s kladením většinou 3, často i 2 asi 57 mm dlouhých vajec. Hnízdění se odbývá v květnu a v červnu, dodatečné snůšky i v červenci. Sezení trvá 22 až 23 dnů.

V prvních týdnech potřebují mláďata ještě rodičovské teplo a zůstávají většinou na hnízdě. Později poskakují v blízkosti a čekají na rodiče. Rodiče vkládají nejdříve mladým potravu do zobáků, později ji pokládají před ně na zem. Ve stáří tří týdnů už si část potravy mladí obstarávají sami, pětitýdenní mláďata začínají létat a v šestém týdnu létají už dobře.

Potrava

Rackové bouřní jsou vynalézaví všežravci a říká se jim proto „mořské vrány". Hledají na pobřeží vyplavené ryby a zdechliny všeho druhu, v hustých hejnech létají za pluhem a od rána do večera prohledávají smetiště. Loví myši, žerou i obilí a bobule a kradou slabším rackům, rybákům a kachnám jejich kořist. Hledají v bahně drobnou zvířenu a přiživují se v ptačích koloniích. Ryby, které vyklovnou například ze zobáku papuchalků, musí ovšem často zase přenechat chaluze příživné.

Názvy ve světě

Racek bouřní

Anglicky: Common Gull, Francouzsky: Goéland cendré, Holandsky: Stormmeeuw, Chorvatsky: Olujni galeb, Islandsky: Stormmáfur, Italsky: Gavina, Maďarsky: Viharsirály, Německy: Sturmmöwe, Norsky: Fiskemåke

Mohlo by vás také zajímat

Slavík modráček,  Racek tenkozobý,  Racek chechtavý,  Racek černohlavý,  Racek Audouinův,  Racek malý,  Racek stříbřitý,  Racek mořský,  Racek žlutonohý,  Racek tříprstý