Srnec obecný

Capreolus capreolus

Výskyt: Od Evropy po východní Asii
Velikost: 95-140 cm
Hmotnost: 20-50 kg
Březost: 280 dnů
Počet mláďat: 1-2 ks
Délka života: Kolem 10 let
Potrava: Byliny, plody, tráva
velikost písma:  A A A
18.05.2014     Autor: Ing. Zbyněk Pokorný     4951 zobrazení     0 komentářů

Charakteristika

Délka těla 95-140 cm, ocas velmi krátký (jen několik cm), hmotnost 15-30 kg ve střední Evropě, ale až 50 kg ve východní Evropě a na Sibiři.

Výskyt

Srnčí zvěř se vyskytuje v nejrůznějších typech krajiny od Evropy po východní Asii. Podle stavby těla lze soudit, že tento malý druh parohaté zvěře žil původně na okraji stepí a lesostepí východní Evropy a Asie. Nejlepší podmínky k životu nalézá srnčí zvěř na okrajích listnatých lesů, a to z několika důvodů: je dostatek úkrytů, protože srnci nejsou zvláště dobrými běžci, bohatství pastvy, které potřebuje srnčí v poměrně velké rozmanitosti, a možnost stáhnout se do stínu lesa, nastane-li přílišné vedro, nebo naopak když se rozpoutá sněhová vánice.

Srnec obecný není typické lesní zvíře, i když se dobře prodírá houštím a hledá v něm úkryt. V hustých uzavřených lesích najdeme srnce málokdy, snad pouze jsou-li pronásledováni. V některých oblastech se vyvinula forma takzvaného „polního srnce", který se prakticky celý rok pohybuje ve volném prostranství. Tady se houfují v zimě do stád, tady vrhají mláďata a odtud prchají rychlým během, jsou-li vyrušeni, nikoli však do nejbližšího lesa, nýbrž po volném prostranství.

Srnčí zvěř se ve své přizpůsobivosti dostala ještě dále. V eurasijských pohořích stoupá až na hranici lesa, kde se její revír stýká s revíry kamzíků. Vyskytuje se i v lužních lesích a mokřinách, deltách velkých řek a v dunách na mořském pobřeží. Jejich tělesné vlastnosti (jako stavba paroží a hmotnost těla) stejně jako hustota populace, kterou jsou bez zvláštní péče schopni udržovat za nejrůznějších podmínek, dokládá značnou adaptabilitu srnců. Ve střední Evropě se dá dokonce hovořit o srnčí zvěři, která sleduje člověka do jeho sídel, včetně velkých městských parků. Dnes je ve střední Evropě pravděpodobně více srnčí zvěře než kdykoli předtím, zatímco na začátku století byla téměř vyhubena. U nás se s ním setkáme prakticky všude.

Srnci se poznají podle malých parohů. Lodyha parohu vystupuje kolmo z čela a stáčí se méně než u jelenů dozadu. Kromě muntžaka a srnčíka čínského, kteří byli v Evropě vysazeni, je to nejmenší druh parohaté zvěře v Evropě, s jemným utvářením těla, tenkýma dlouhýma nohama a dlouhým štíhlým krkem. Jeho trochu těžší zadní část trupu mu umožňuje snadněji se prodírat křovím a houštinami. Hmotnost, velikost i mohutnost paroží silně závisí na místních podmínkách a na péči, která se srnčí zvěři věnuje. Srnci mění zbarvení srsti od červenohnědé letní kožešiny na šedohnědou zimní. Potom vypadá zrcátko kolem řitního otvoru téměř bíle, zatímco v létě je žlutavé. Krátký ocásek téměř zcela mizí mezi dlouhými chlupy zrcátka. Občas se objevují černé formy, velmi zřídka však albíni. Mláďata se rodí v šatu posetém bílými a černými skvrnkami, které s postupem času mizí a srst nabývá jednotné světlé červenavě hnědé barvy. Srny nemají na rozdíl od srnců žádné parohy.

Vývoj paroží

Mladí srnci nasazují v roce první parůžky, tzv. knoflíky, které jsou sotva viditelné a které v zimě shodí. První opravdové parohy dorostou do délky asi 10 cm a někdy se i větví, a i ty jsou na podzim shozeny. Brzy však začíná růst dalších parohů na očnicových hrbolech neboli pučnicích; jsou pokryty lýčím, a tak vypadají mohutnější, než ve skutečnosti jsou. Na konci růstu se scvrkne prokrvené lýčí a rozpadne se. Srnec pak vytlouká paroží v dubnu nebo květnu třením o kmeny stromů nebo o zem. Vypadá to, jakoby k otloukání připravené paroží srnce svědilo a přivádělo ho do vzrušeného stavu. Plně vyvinutá lodyha obvykle nese tři výsady (jde pak o šesteráka). Jedna výsada směřuje dopředu, střední přímo vzhůru a třetí téměř pravoúhle dozadu. Parohy s větším počtem výsad je výjimkou, ale u východoevropských a sibiřských srnců jsou parohy obecně mohutnější. V západní a střední Evropě dosahují délky okolo 30 cm, ale přitom zřetelně přesahují vztyčené srnčí slechy. Mladší srnci mívají lodyhy holé, ale u starších se objevují takzvané perly, bílé kulaté výstupky na růžici kolem pučnice. Při poranění se perly rozrůstají do takzvaných paruk, více méně beztvaré masy s hlubokými rýhami. U starých srnců paroží ustupuje, i když ne tak zřetelně jako u jelena. Šesterák postupně přejde na vidláka. U některých srnců jsou lodyhy tenké a téměř rovnoběžné, u jiných se objevuje široce rozložený typ paroží. Biologický význam větveného paroží je zřejmě v tom, aby se srnci při bojích o samice vážně nezraňovali, protože paroží se jim navzájem zaklesne.

Způsob života

Protože jsou srnci tak přizpůsobiví, je těžko podat obecně platný popis jejich životního stylu. Nelze je považovat za noční zvířata, i když jsou často aktivní právě za tmy, protože jsou přes den vyrušována. Většinou tráví denní dobu střídavou pastvou a odpočinkem. Hlavní fáze pastvy nastává obvykle za večerního soumraku a za úsvitu. Srnčí zvěř se snaží pást krátce a častěji, protože její žaludek je menší a nepojme tolik potravy, aby mohla zvířata celý den přežvykovat. Kromě toho je zřejmě výhodnější přijímat potravu častěji, protože se důkladněji zpracuje. Pochopitelně je pravidelný denní rytmus často narušen přítomností člověka nebo šelem, a tak je výhodnější nemít příliš plný žaludek při úprku. Důležitým obdobím je vrcholné léto, kdy si srnci vytvářejí zásoby tuku pro zimu. Často je to dostupnost potravy v létě, která rozhoduje o tom, zda srnec přežije zimu nebo ne. Jak ubývá zelené potravy, omezují srnci svoji aktivitu a v zimě odpočívají, jak dlouho je to jen možné, buď v úkrytu, nebo prostě na otevřeném prostranství, což snižuje potřebu energie v těchto na potravu chudých časech. Výraznou potřebu energie pak přináší jaro, kdy srnci dokončují výstavbu svého paroží a kdy srny jsou před vrhem mláďat. Tehdy věnují srnci i srny většinu času pastvě. Tehdy se také mění jejich společenská organizace. Zatímco v zimě byla zvířata snášenlivá a často ve větších nebo menších skupinách pohromadě, na jaře se tato volná seskupení rozpadnou. Srnci i srny získají pocit územní příslušnosti a snaží se nalézt a bránit co nejvýhodnější území. Pachovými žlázami značkují revír, a to srnci sekretem žlázy na čele, což se jim zvláště daří při otloukání lýčí. Srnci mají dobře vyvinutý čich. který jim slouží nejen při ostraze, ale i při rozeznávání vnitrodruhovém. Na jaře a v létě je srnčí zvěř zvláště citlivá. Díky dobrému sluchu reaguje na každý podezřelý šramot. Občas se ozývá jakoby drsným štěkáním či bekáním.

Potrava

Srnec je co do potravy velmi vybíravý. Vytrvale vyhledává rostliny, které jsou zvláště výživné, tak, aby jim potrava zabírala v žaludku co nejméně místa. Říká se o něm, že je přímo mlsný. Je to zřejmě tím, že jejich poměrně malé tělo vykazuje vysoký poměr povrchu k hmotnosti, a tak ztrácí hodně tepla. Proto potřebuje na jednotku hmotnosti více potravy (než například jelen), a tu lze zaručit pouze výběrem výživných rostlin. O důležitosti potravy pro srnčí zvěř svědčí to, že mladý středoevropský srnec má naději přežít zimu, pouze váží-li alespoň 12-14 kg. Lehčí zvířata jsou schopna přežít zimu pouze s vydatným přikrmováním.

Rozmnožování

V červnu a v červenci, když je srnec obecný ve svém letním červeném šatu a když otloukl lýčí z parohů, začíná říje. Pronásleduje intenzivně srny, což vede ke vzniku takzvaných čarodějných kruhů v obilí, jak srnec v kruzích a kličkách běhá za srnou. Po páření se zárodek vyvíjí jen velmi pomalu a teprve na jaře následujícího roku se vývoj dokončí, takže mláďata se rodí většinou v květnu. Srny vrhají jedno nebo (dosti často) dvě mláďata někde na louce nebo v lesním podrostu a vracejí se k nim jenom při kojení. Mláďata nevydávají téměř vůbec žádný pach a dík svému skvrnitému šatu uniknou pozornosti i svých hlavních nepřátel, totiž orlů a lišek. Přibližně za týden následují matku i při běhu, takže jsou I sama schopna uniknout do úkrytu v případě nebezpečí. Proti případnému nepříteli se srna i brání údery svých ostrých předních kopýtek. Společenské postavení matky ve stádě určuje i postavení jejího potomstva. Doba, kdy se mládě narodí, ovlivňuje ovšem významně jeho naději na přežití. Proto latence ve vývoji zárodku slouží k regulaci vhodné doby vrhu v té které oblasti rozšíření. Příliš pozdě narozená mláďata nemusí zimu přežít, příliš brzy narozená mohou zmrznout.

Další zajímavosti

Srnčí zvěř je intenzivně lovena, ale přesto její stavy v Evropě dosahují několika milionů. I když mnoho kusů hyne, díky kontaktu s technickou civilizací, péče myslivců o ně jim zajišťuje přežití. V ČR se ročně loví kolem 100 000 kusů a představují nejdůležitější druh kuchyňské zvěřiny.

Srnec obecnýNázvy ve světě

Anglicky: European Roe Deer, Dánsky: Rådyr, Holandsky: Ree, Chorvatsky: Obična srna, Maďarsky: Európai őz, Německy: Reh

Foto: www.flickr.com

Komentáře ke zvířeti

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.