Kojot

Šedobéžová srst přechází na vnitřní straně uší, nohou a na tlapkách do žluté, ale spodek je bílý nebo šedý. Plece, hřbet a ocas jsou černě stínované. Kojot je velmi přizpůsobivý, pokud jde o potravu i prostředí, a příležitostně škodí na vidlorozích nebo jelenech, někdy i na kamzících a dobytku, ale sbírá rovněž zdechliny a odpadky. Často loví kojot králíky, za nimiž rychle sprintuje. O kojotech se soudilo, že žijí samotářsky, ale dnes se ví, že vytvářejí pevné páry nebo menší smečky, jestliže je po ruce přiměřená kořist.

Typické noční vytí prozradí přítomnost kojota všude, protože tímto způsobem označuje své území. Evropané kupodivu přispěli k rozšíření kojotů, protože vyhubili vlky, jejich největší konkurenty.

Délky těla dorůstá kojot od 70 do 97 centimetrů, ocasu 30-38 centimetrů, hmotnost se pohybuje mezi 10-18 kilogramy.

Domovinou kojotů je Severní Amerika a sever Ameriky Střední; konkrétně pak obývá tento druh prérie, lesy, tundry, hory i okolí měst.

Kojotí říje probíhá od února do března. Samci sice mezi sebou bojují, konečná volba však závisí na feně, která si tak může vybrat i poraženého. Takto vzniklé páry spolu zůstávají po celý život. Před porodem si samice za pomoci svého partnera vybuduje doupě, jež se stane útočištěm pro ni a pro štěňata. Někdy kojoti obsadí jezevčí nebo liščí noru. Po devítitýdenní březosti vrhne fena čtyři až deset mláďat, která kojí 7–10 týdnů. Ve stáří tří až čtyř týdnů jsou štěňata schopna přijímat pevnou stravu. Samec se stará o přísun potravy a hlídá okolí brlohu. Dovnitř však již nevstupuje. Do dosažení úplné dospělosti, tj. do věku 20 měsíců, doprovázejí mladí kojoti své rodiče, pak se osamostatňují a zakládají si vlastní rodiny.
 

Názvy ve světě

Kojot

Anglicky: Coyote, Německy: Kojote, Rumunsky: Coiot