tak nás se týká ta maximální dávka 16 tablet… což odpovídá spíš té snížené “udržovací” dávce podle dávky na kilogramy hmotnosti. A podávala jsem to asi dva měsíce - určitě jsem přetáhla měsíc po zlepšení. A to zlepšení bylo zcela jistě do měsíce úplné. Preventivně to nepodávám, předpokládala jsem zhoršení v zimě na ledu a v hlubším sněhu… a nic. Chodil bez potíží.
Yoda od puberty odlehčuje jednu zadní. V pohybu není vidět vůbec nic, kluše krásně, stopy klade přesně zadní do předních, perfektně skáče… Když stojí, stojí křivě. Dvakrát (na 11 měsících a na na dva a půl letech) začal viditelně odlehčovat nejen v klidu, ale i v pohybu - kulhal po klidu, pak se bezproblémově rozešel. RTG kompletní (od krční páteře, přes kyčle, koleno až po packu) dělány po dvou měsících prvního kulhání - zcela čisté, ideálně vše zaúhlené…
Co zatím neskutečně pomohlo, byl canhydrox gag od caniny. Prý je to i na měkké tkáně - nevím, ale při druhém kulhání pomáhal klid… s větším pohybem se to srovnalo. Když jsme nasadili GAG, do 14 dnů byl klid a je už rok… Ve sklepě čeká další kyblík… doufám, že zůstane dlouho neotevřený. Mimochodem těď měl v Alpách solidní zátěž a pohoda, žádný náznak kulhání
kometa:Já bych se do stáda krav taky nehrnula. Jsem zvyklá jenom na ty v kravíně. Ty vím, že nějak odhouknu.
Když na výletě někdy procházíme výběhem, tak skoro vždycky podél ohradníku, abychom mohli v případě nebezpečí uprchnout.
ohradník třeba kilometr daleko, to nejsou ohrady, které známe tady… Na té třetí fotce se Yoda osvěžuje v dobytčí napáječce. Tady všude se daly kravky potkat, to bylo všechno jedna pastvina - a vedly tam hlavní turistické trasy v oblíbené oblasti. A pokud se zrovna kravky rozhodly, že půjdou po stejné cestě - vyhnout se jim nedalo - terén to zrovna moc neumožňoval… a když jich je kolem “poházených” třeba třicet… tak prostě psa k noze a jdeš… A až na tu jednu nereagovala vůbec žádná. Hodný holky, který měly neskutečně krásnou volnost
souhlasím s Acher - podle mě to dojnice nebyly. Bylo to stádo (tedy několik stád - desítky - možná i stovka kusů), kde byly krávy s telaty (a i poměrně velké jalovičky se chodily přikrmovat), pak tam byly velké jalovice a pak (nevím, jak rychle jalůvky rostou…) asi letošní jarní jalůvky - prostě podměrečně velké, ale už se pasoucí. Bejčci tam byli jen úplně maličtí - takoví, co byli s ostatními telátky odkládány do “školky” a ještě hodně spinkali.
Ale protože to bylo stádo, kde prostředkem ohrady vedou hodně používané turistické cesty, kde je plno lidí (i psů), tak prostě na lidi zvyklé jsou. Běžně ležely a přežvykovaly vedle vstupní branky, kde se mezi nimi proplétali lidi, aby mohli jít po značené cestě mimo silnici. Já se přiznám, že pokud krávy byly rozložené u vstupu nebo výstupu, tak jsem volila jinou branku a raději s Yodou šla kus po silnici. Speciálně, pokud tam byla malá telátka… a nebo naše černá favoritka.
kometa:Spí někdy kráva ??
Spí. Každý živočich potřebuje spát. Kromě švába - údajně.
Ale jako většina (všichni) býložravci jenom v kratších intervalech - cca 20 minut. Nemůže si dovolit zalomit to jako my nebo psi nebo kočky na několik hodin.
Mám na mysli dospělé kusy, mláďata toho obecně naspí víc.
je jasné, že někdy spát musí - a že to je jiné než u šelem - ale spíš jsme si dělali srandu, že zvonce nikdy nespí… Ještě k té černé kravce. Jsem daleka polidšťování - ale bylo zřejmé, že hierarchie ve stádě je velká a že se držely pohromadě rodinné “barevné” klany. Ta černá kravka byla úplně jiná - barvou i vzhledem. Nemohla hledat “kámoše” ?? Fakt byla prudič. V každém případě jí Yoda něčím přitahoval - a jestli chtěla blbnout a nebo útočit - to nepoznám. Nechtěla jsem připustit ani jedno 😉 Ale nějak jsem nebyla nadšená, když se na “naší” louce objevilo černé rohaté stvoření. Rázem byl pes ve střehu - a tedy i já
samostatná kapitola života se stádem krav jsou zvonce. Zvonily a cinkaly neustále. Když se pásly i když přežvykovaly. Spí někdy kráva ?? Jeden zvonec měl jiný zvuk - říkali jsme té krávě metronomka… Fakt to bylo jak metronom - cvak, cvak, cvak…
No - mám pocit, že setkání s kamzíkem, krása hor, orlové nad hlavou, průzračné potoky… nebudou tak vzpomínané - jako snídaně a večery uprostřed dobytčat
já vím, že to nejsou koně - ale je to přeci jen kopytnatec na pastvině… a vlastně na jedné fotce jsou i koníci (č.13) - dva okusující si navzájem kohoutky…
Pět dní jsem se pohybovala velmi blízko stádu krav. No stádu - ono to bylo více skupin, které se pohybovaly po obřím prostoru (tak kilometr na kilometr - a navíc nahoře ohradník místy chyběl, takže kravky mohly až k suťový polím). Pozorovali jsme je průběžně… hlavně naše babča, která ve dvaadevadesáti letech už po kopcích neběhala… ale právě často pozorovala z terasy kravky za ohradníkem.
Skupina hnědých jednobarevných (č.3, 4) - mix krávy, jalovice a pět maličkých telátek. Pak skupina bíloflekatých s jednou bílou - bez malých telátek (hodně fotek). Pak jedna často samotná, hodně hubená… kterou ostatní dost šikanovali. (č. 1, 2) Stará?? Nemocná?? No a pak dvě odlišné - jedna maličká jalůvka černobílá (č.9) a jedna větší černá (č.7).
Celočerná byla jiné stavby těla - hubené nohy, výrazný kohoutek (takový trošku zebu) a jako jedna z mála byla rohatá. A byla prudící - naskakovala na krávy, pokoušela odložená malá telaty (občas ji nějaká kráva pěkně hnala) a hlavně jako jediná věnovala pozornost Yodovi.
Když jsem šla s Lídou a malou Fančou (už taky není malá) a Yodou na delší výlet (Pepa byl s Vilémem na dlouhé túře nahoře v kopcích), tak jsme procházeli skoro pořád mezi dobytky. I krávy lesní se našly (i když měly mimikry č.15) - Nevšímaly si nás kravky - my si nevšímali jich. Yoda (pochopitelně na vodítku) je neřešil. Občas se některá přišla zvědavě podívat (ne na psa)… opravdu vypadalo, že se chtějí pohladit. A tak se občas i hladilo (č.16). No a pak jsme měli míjet černou kravku rohatku - a ta evidentně zvažovala, jestli to na nás nemá zkusit, dokonce podivně “vrčela” - funěla, mručela, bručela… byl to divný zvuk… a Yoda to jasně poznal - a začal vrčet… Radost jsem z toho neměla - ale kupodivu ihned zasáhla naše Lída - vletěla mezi kravku a dogu a jasně jim vymezila, že mají svižně kráčet každý svým směrem… Pak přiznala, že to byla spontánní reakce asi z dob, kdy se hodně pohybovala mezi koňmi (jeden čas jsme jezdili všichni tři, ona si tenkrát udělala i licenci…)… Další dva dny se černá rohatice občas přiřítila k ohradníku u naší terasy a provokovala Yodu - žádná jiná kráva se tak nechovala… Že by podobně barevný kamarád ??
s umělou inteligencí je psina - na jaře jsme se jí zeptali, jaká je provozní doba a cena na “ruském kole” v Málaze - ona nám odpověděla přesný čas i cenu… a my jsme zjistili, že kolo bylo demontováno již před pěti lety. Prostě vychází se starých dat.
je mi těch fen moc líto - na stranu druhou já bych nemohla mít své psy někde jinde - a být u nich jen dvakrát za den. A jinak zavřená každá ve svém kotci… Když bych neměla podmínky, nechovala bych…
Jinak souhlas - viděla bych to na žháře a nebo možná na nějakého šílence, co si připadal ohrožen blízkostí smečky fen “nebezpečného” plemena.
já se někam jinam nacpu se zážitky s krávama - pro mě věc poměrně nová - byli jsme pět dní “součástí” velestáda… Ale až budu mít víc času (asi ke kecacím koním ?? - přeci jen bližší kopytníci než psí venčení)
je to v Tyrolsku - kousek od Kufsteinu. Ten masiv je Divoký císař (Wilden Kaiser), z druhé strany údolí je Hartkaiser… prostě někdy tomu říkají Císařské Alpy. Bydleli jsme nad Ellmau - domky patřily k Wochenbruner Alm.
tak tedy něco málo fotek z venčení uplynulých dní… a pak vás snad dočtu (jela jsem bez techniky). Byly jsme ve čtyřech generacích - babča (na sedmé fotce) je v těch dvaadevadesáti fakt neskutečná (ano - chodila jen kolem chalupy a počítala krávy na pastvině a hodnotila vybavení kolem funících turistů… a dřímala na lavičce s výhledem na bílé vrcholky Divokýho císaře). Prostě program byl různý - Yoda na bobové dráze taky nejezdil… na rozdíl od vnoučat. Ale užili jsme si to parádně všichni.
Yoda perfektně zvládal krávy - i průchod mezi dvěma (to když se každá pásla na jedné straně cesty), jen jedna černá (byla i jiné stavby těla a byla jako jedna z mála rohatá) se mu nelíbila a on se nelíbil jí ("vrčela" na nás 😲 a byla schopná ho jít provokovat k ohradníku těsně u chalupy - a to měly krávy k dispozici obrovské prostory). Krav tam bylo mraky a vyhnout se jim nedalo. Koníci a kamzíci byli vzácnější. Yoda v horách osvědčil, že je kamzík jizerskohorský - nevadila mu ani suťová pole, využíval cestou napáječky pro dobytky (a já mu vláčela pro jistotu vodu).
u nás včera “návrat” rorýsů - nebylo jich moc, ale nebyl to ten samotář z počátku týdne. Asi přelétají ještě nějací opozdilci… ti “naši” už prostě týden nebyli
taky volám - i několikrát za den - a to bydlí mamina u sestry. Ono už dost kamarádek mamce odešlo (je jí 88)… a ona byla vždy společenská a řečná a tak jí každý hovor udělá radost. A to je pořád aktivní. Druhou babču (tchýni - už 92 roků) máme doma - takže tu si monitorujeme bez telefonování.
jeden rorýs tu byl ještě na začátku týdne - teď už není ani ten poslední mohykán… Ale jiřičky bývaly o něco déle…takže mi to přijde brzy.
v německém parku krásných keřů a stromů (Bad Muskau na polských hranicích) mají všude podle vody nízké třířadé elektrické ohradníky - jinak nejsou schopni park před invazí bobrů ochránit… Na druhé a třetí fotce jsou vidět - ta první je spíš kýčovka propagační (je to moc hezký zámek a park ještě hezčí)
Orionka:Byla jsem se včera povozit….je to taková úžasná záležitost, děti a mě to děsně baví. ( V roce 2010 povodeň strhla turistickou lávku přes Nisu, místo ní později vymysleli a postavili transborder - tak se to jmenuje a jezdí pořád). Pohání si to každý sám, popotahováním za lano.
jojo na Hamrštejně je krásně a transborder uchvátí každého
my dneska měli úspěšný lov na holoubka diamantového. Mládě ulétlo sousedovi - což jsem nevěděla, ale když jsem slyšela podivné nárazy do skla - hned jsem startovala - a on se blbeček snažil vletět skrz sklo k nám do místnosti… a pak usedl na stolek na terase. Vyfotila jsem ho přes sklo - zavřela Yodu a klusala zazvonit na souseda. Naštěstí to vyšlo - podběrákem mávnul profesionálně a holoubkova výprava skončila. Paní krahujcová bude mít smůlu… myslím, že ten by se jí vybarvením líbil
jinak k těm Čihadlům - ona to není rozhledna do dálky - ale možnost vidět rašeliništní jezírka z výšky. Když je hodně vody (a myslím, že hory jsou zatím napité solidně), tak to stojí za vidění i jindy, než za svitu úplňku. Chodíme tam rádi - minule jsme tam potkali sokola - tak zblízka jsem ho nikdy předtím neviděla
krása - miluju Jizerky a vím, že i potmě umí být krásné.
