Sardullah, moc hezky jste to popsala, já chodila za komančů “jen” do školky, ale i tam jsme už museli poslouchat. Oběd se prostě dojídal, žádný to já nebudu, neexistovalo tohleto, když se šlo ven, tak většina školkových dětí (těch starších už) včetně mě, se uměla sama obléknout, zavázat si tkaničky u bot, a když nás soudružky učitelky venčily po místní vesnici, všechny jsme slušně zdravili, protože jsme překvapivě už uměli mluvit, mraky děcek bez šišlání a vývojových vad a taky nám bylo vštěpováno, že zdravit starší je slušné.
Když jsem pak v roce 1990 nastupovala do první třídy, matka mi vštěpovala, že: na cizí věci se nesahá, cizí zvířata se nekrmí ani nehladí, s cizími lidmi se nemluví a s cizími pány se nikdy nikam nechodí! Pár jednoduchých základních pravidel. Fungovala. Měla jsem skvělé a spravedlivé učitele, nám, kterým to učivo šlo, se snažili předat co nejvíc, šedý průměr třídy prostě udržovali tím šedým průměrem, tak aby se nikdo nemusel za nic stydět a valná většina spolužáků se bez problémů pak dostala s dvojkami a trojkami na kvalitní SŠ. A s lemplama se prostě nemazali! Prostě kdo byl blbej, šel na zedníka, holky zas na rodinnou dvouletou školu a nikdo se s tím nepáral. Matikář po těch, co na to fakt dlabali, házel při hodinách křídou, houbou i svazkem klíčů. Zajímavý, že si nikdy nikdo nestěžoval. Každej se snažil, hlavně aby se to nedoneslo domů.
Jako malý smrádě, jsme taky všude lezli, zvlášť do opuštěných starých baráků, do bunkrů a tak. Téměř pokaždý nás někde někdo nachytal, dal nám céres a pár facek přes prdel a my se jen modlili, ať nás nedotáhne za límec domů, protože to by bylo bez večeře, s výpraskem a ještě bychom dostali zaracha tak na týden. Když mi současný smrad vleze do výběhu s rohlíkem v ruce, já ho vyvleču v zubech a on to na mě zkouší s právníkem, tak to jsme jako kde? Tže díky bohu za ty, co jsem rozbulela, ty už tady snad nikdy neuvidím!
Já jsem tak vděčná, že v naší jídelně nejelo “dojídá se a na to, že někdo něco nejí, se nehraje”!
Moje macecha dodnes nemůže sýr. V jejich jídelně teroristky kuchařky a učitelky naprosto bezmozkovitě nutily děti dojídat, a po obědě tam s nimi byly ochotné sedět hodinu a rvát do nich něco, co ty děti nezvládaly. Macechu nutili dojíst nějakou sýrovou omáčku, studenou, ztuhlou, když to vyzvracela, tak ji posadili o stolek vedle a donesli jí novou porci, jako mám to jen z jejího vyprávění, ale věřím… to muselo být mučení! U nás se učitelky a vychovatelky spokojily s tím, když si dítě vzalo ještě za maminku a za tatínka, a když to fakt nešlo, tak ho nechaly to odnést… (asi měly taky své zkušenosti)
Já jsem tak vděčná, že v naší jídelně nejelo “dojídá se a na to, že někdo něco nejí, se nehraje”!
Moje macecha dodnes nemůže sýr. V jejich jídelně teroristky kuchařky a učitelky naprosto bezmozkovitě nutily děti dojídat, a po obědě tam s nimi byly ochotné sedět hodinu a rvát do nich něco, co ty děti nezvládaly. Macechu nutili dojíst nějakou sýrovou omáčku, studenou, ztuhlou, když to vyzvracela, tak ji posadili o stolek vedle a donesli jí novou porci, jako mám to jen z jejího vyprávění, ale věřím… to muselo být mučení! U nás se učitelky a vychovatelky spokojily s tím, když si dítě vzalo ještě za maminku a za tatínka, a když to fakt nešlo, tak ho nechaly to odnést… (asi měly taky své zkušenosti)
Brrr…
Já to ve školce taky zažila, seděla jsem u odpolední svačinky, dokud jsem ji nesnědla, zatímco ostatní děti si už hrály venku. Po tom, co jsem to jídlo vyhodila doma ihned po otevření dveří, tak mamka učitelkám řekla, aby mě do jídla nenutily. Takže pak už jsem asi nemusela, protože už si nepamatuju, že by se to opakovalo.
Odpověď na příspěvek uživatele Sarah01 z 12.09.2025, 08:20:03
Aspoň že tak. Já žádný takový horor zážitek nemám… Naštěstí se asi dětem nedávalo tlusté maso, protože to vím, že bych jim to tam slušně vymalovala… S ničím jiným jsem moc problémy neměla, jinak nejím mleté a takovou tu masovou kaši, jak se tomu říkalo, blé, dneska se to snad už nedělá a ta kaše se strká do nějakých polotovarů, to byly tenkrát nějaké rozmixované vnitřnosti s nějakým masem třetí jakosti, smradlavé, ble ble ble. To vím, že jsem teda odmítala i dostat na talíř, tak to jsem se asi zavděčila, soudružky si to mohly vzít domů, nebo nevím, proč jsem z toho tak snadno vyvázla. Občas z té kaše koukalo něco nedomletého a rozhodně to nevypadalo jako svalovina, fůůůj, úplně jsem se osypala 😨
Buggyro, stalo se mi přesně to, co Vaší mamce. Akorát šlo o buchtičky se šodó a shodu blbých okolnosti. Měli jsme tam totiž naráz novou soudružku učitelku a kuchařku. Ta původní kuchařka věděla, že šodó nejím a dávala mi jen suché buchtičky s čajem. Ta nová to nevěděla a já se to bála říct. Holt líná huba, holý neštěstí. Úča byla dost “vostrá”, těsně po škole, tak si mastila ego. Donutila mě to sníst, seděly jsme tam dobře dvě hodiny, kdy ona na mě řvala, já brečela, jedla a pak všechno vyklopila, na ní😄. Spoustu let jsem tu úču a šodó nenáviděla. Jí už jsem to dávno odpustila a je mi to šumafuk a šodó normálně jím, akorát si to vylepším pěknou dávkou kvalitního rumu😄. Nema problema😄.
Aspoň že tak. Já žádný takový horor zážitek nemám… Naštěstí se asi dětem nedávalo tlusté maso, protože to vím, že bych jim to tam slušně vymalovala… S ničím jiným jsem moc problémy neměla, jinak nejím mleté a takovou tu masovou kaši, jak se tomu říkalo, blé, dneska se to snad už nedělá a ta kaše se strká do nějakých polotovarů, to byly tenkrát nějaké rozmixované vnitřnosti s nějakým masem třetí jakosti, smradlavé, ble ble ble. To vím, že jsem teda odmítala i dostat na talíř, tak to jsem se asi zavděčila, soudružky si to mohly vzít domů, nebo nevím, proč jsem z toho tak snadno vyvázla. Občas z té kaše koukalo něco nedomletého a rozhodně to nevypadalo jako svalovina, fůůůj, úplně jsem se osypala 😨
Myslíte asi hašé. To si nepamatuju, že by to ve školce někdy bylo, možná jo a nevadilo mně to. Jo, vadilo mně to tlustý maso, ale to se ve školkách nedávalo. Moje tchýně byla velká milovnice bůčku a podobných jídel, manžel takhle jako dítě vyhodil takový oběd doma, takže pak už do špeku a podobných lahůdek nebyl nucen. 😀
Co haše, tu jsem dělala i doma. Záleželo na kuchyni a kuchařce. K mé nejsilnější vzpomínce na školku patří rybí tuk. Osoba s lahví a lžičkou v ruce a já zašprajclá za záchodovou mísou. Nemohly mě dostat ven. Ale to bylo dávno před vámi. Když už jsme byly “slečny”, tak pan učitel Bělík trval, že každý musí polévku. Když jsme byly o trochu větší, tak hlavně aby si nevšiml, že jiné jen polévku, protože obědy nemáme zaplacené 🙃
To by mě taky zajímalo, jaký jiný to byl rybí tuk. Já jsem dávala dětem vitamín D a ten byl bez chuti. Já jsem dostávala jako dítě klasický rybí tuk v té větší lahvičce a nevadil mně, naopak jsem ho měla ráda, chutnal mě. Každýmu prostě chutná něco jinýho.
Osobou s lahví a lžičkou v ruce byla moje matka, takže tam se žádné dráma nekonalo 😀 A k rybímu tuku naštěstí averzi nemám.
Jo, do mě ho cpala taky máma…měla jsem skoliózu, tak to nařídil ortoped. A to bylo teda strašný…zajídala jsem to jogurtem, ale i tak se mi občas povedlo to vyblinkat. A teda musí říct, že to bylo dost kontraproduktivní, protože do té doby jsem jedla normálně ryby a po té, co do mě cpala rybí tuk se mi z ryb “navaluje” a defakto sním jenom tresku a to jí ještě musím brutálně zakapat citrónem.
Nucení k dojídání…ve školce si pamatuju, že jsem nebyla schopná pozřít syrovou mrkev, když jsme jí dostali v celku…já nevim, já to rozkousala, ale nebyla jsem schopná jí spolknout a to mrkev normálně jím.
Ve škole, tak tam už nebyl problém si vzít třeba jenom polévku, když bylo něco co nejím…nebylo toho teda moc, ale třeba hrachová kaše, tu fakt nepozřu. A pak teda ještě vnitřnosti, takže když byly třeba játra, tak jsem požádala paní kuchařku, aby mi tam to “maso” nedávala. Nebo jako děcko jsem nebyla schopná pozřít špenát…no tak jsem ho prostě taky nesnědla.
Co se týče toho dojídání, tak záleželo na tom, který učitel měl službu v jídelně…některému to bylo jedno, že se “vrací” zbytky…některý trval na dojedení, ale zase neměl oči všude, tak když byl v jiné části jídelny, tak honem honem, odnést talíř, shrábnout zbytky do kýble a bylo to.
Já jsem člověk, co kdyby měl nechat na talíři jedno jediný sousto, protože už “nemůže”, tak ho nechám…moje děti jsem k dojídání nikdy nenutila…dost jsem doma praktikovala, že jsem donesla na stůl mísy s jídlem a každý si nandal dle svého uvážení.
Rybí tuk jsme dostávaly na lžíci .ve školce a hned jsme to zajídaly polívkou. Nepamatuji, že by nás nutili dojídat - asi nám chutnalo 😊. Nutila mě až družinářka v první třídě, byla hodná, ale zřejmě tupá. Stoupla si nade mne a musela jsem jíst dršťky z polívky. Chtělo se mi zvracet, bohužel jsem “to” donesla až dom.
Něco k minulému tématu… Tahle parta nasimulovala pár situací, kdy testovali, zda bdělí spoluobčané zareagují. Například zda se zastanou šikanovaného dítěte na ulici. Docela silné.
Odpověď na příspěvek uživatele rapotačka z 12.09.2025, 12:43:18
Dršťky bych teda taky nedala… Dneska asi jo, dneska se donutím ke kdečemu, a když je nouze, tak i tu tlustou hnusnou průhlednou prorostlinu z toho tlustého masa prostě polknu a přesvědčím se, že to tam má zůstat. Donutila jsem se sníst i pár jatýrek smažených na cibulce, a to to vonělo vážně skvěle, chtěla jsem to začít jíst kvůli darování krve, ale smolíček, sice jsem jedno to kuřecí jatýrko nakonec do sebe nasoukala, ale zbytek bez šance, Kocour říkal, že si takové ptákoviny můžu vymýšlet klidně denně 😀 Syrové jatýrko bylo jen o chlup lepší (klouže…), ale pachuť krve, když to není moje krev, jak je to syrové, a prý ze syrového ani nevstřebám nějaké to zásadní množství železa… vzdala jsem to a cpu se nastrouhaným železem v kapslích 🙃
