Krevkérka

Gallus gallus f. domestica

Původ: Francie
Hmotnost: 2,5-3,2 kg
Roční snáška: 150-170 ks
Inkubační doba: 21 dnů
Průměr kroužku: 18 a 20 mm
Krmivo: Obiloviny, zelené krmení, živočišná složka
velikost písma:  A A A
19.11.2013     Autor: Miloslav Procházka     1311 zobrazení     0 komentářů

Dalším plemenem, které jsme se rozhodli zařadit do našeho Vzorníku plemen drůbeže, jsou krevkérky, přestože nevím o tom, že by se u nás chovaly. Jde však o natolik atraktivní plemeno s chocholem, netradičním parůžkovým hřebenem a plným vousem, že se jistě brzy i u nás najdou chovatelé, kteří je dovezou a zaslouží se o jeho rozšíření. Kromě svých zajímavých znaků vynikají krevkérky i výtečnou zmasilostí a raností, čímž se výborně hodí pro výkrm, což by také mohla spousta chovatelů ocenit a zanedbatelná není ani jejich snáška.

Původ a historie

Krevkérky jsou velmi starým, údajně dokonce nejstarším, francouzským plemenem. Francouzskými zoology byly popsány již v polovině 16. století a v 17. století zobrazovány francouzskými malíři. Vznikly někdy v 15. století z krajových selských slepic a starých chocholatých a vousatých plemen, které se v této době chovaly již po celé Evropě. Jedním z těchto plemen jsou především paduánky. Jejich název paduánky je odvozen od italského města Padovy, do jehož okolí se dostaly už před staletími z Ruska, ale i z Nizozemska, s kterými mají krevkerky i jednoho společného předka - polverarské slepice, který se spolupodílel na vzniku obou plemen. Na tento jejich původ poukazuje i Darwin.

Polverarské slepice jsou plemenem nazvaným podle stejnojmenného městečka Polverera, které je součástí Saccisica v provincii Padua. Toto zajímavé plemeno kura se v obci objevilo již v 14. století, protože od té doby se o něm zmiňují v souvislosti s městečkem i známí básníci a první jeho dochované vyobrazení je na fresce v Padově z roku 1397. Skutečný původ tohoto plemene bychom měli hledat nejspíš ve východní Evropě, protože jejich předky jsou slepice nezvyklého vzhledu s chocholkou a vousem, které zřejmě dovezl do Itálie známý lékař, astronom, filozof a básník Giovanni Dondi dalľOrologio (asi 1330 - 1388) ze své cesty do Polska, ale chovalo se i na území Persie a Ruska. V Polveraře bylo prošlechtěno na rané plemeno selského typu, které se snadno zaklimatizuje, produkující výtečné maso a navíc se snáškou až 150 vajec za rok. Hlavním plemenným znakem je růžkový hřeben, hustá chocholka směřující vzhůru, vyrůstající z lebeční výdutě a třídílný vous zakrývající obličej. Jejich trup je válcovitý, středně dlouhý, krk dlouhý a ocas poměrně vysoko nesený. Původně prý jejich hmotnost dosahovala až 4 kg u kohoutů, avšak dnes se pohybuje kolem 3 kg u kohouta a přes 2 kg u slepice. Plemeno se velmi proslavilo svou užitkovostí a krásou a dostalo se dokonce jako dar sultánovi Mohamedu II. do Konstantinopole. Obchodníci z Benátska je prodávali i v různých částech Evropy, především v Belgii, Francii a Nizozemsku, kde z nich vznikla další plemena. Polverarské slepice byly celoročně chovány venku, nocovaly na větvích stromů a potravu si sháněly sami. Na přelomu 19. a 20. století je začala vytlačovat nová užitková plemena, až do roku 2000 téměř vyhynuly. Musely být znovu zregenerovány a dnes jsou zařazeny ke kulturnímu dědictví Itálie. Ale zpět ke krevkerkám.

Název krevkerky je odvozený od názvu francouzské obce a kláštera Crève Coeur v Normandii poblíž města Lisieux a Lamanšského průlivu, v jejímž širokém okolí se odedávna chovaly. Dříve však byly nazývány i jinými jmény.

Do krevkerek byly o něco později, zřejmě někdy koncem 18. nebo začátkem 19. století, zakříženy dorkinky, čímž se jim protáhl trup, snížil postoj a dosáhlo větší zmasilosti. Od paduánek a polverarských slepic zdědily chochol a vous. A později byly kříženy také s bojovnicemi staroanglickými, od nichž si přinesly mírně zvednutě nesený trup a větší temperament. Takže vzniklo plemeno s kombinovanou užitkovostí a navíc se zajímavými znaky, s chocholem a vousem, které však z počátku jen těžce konkurovalo hudánkám, vyšlechtěným také v Normandii, se kterými také mají mnoho společného. Díky těmto křížením se z počátku objevovala i zvířata s motýlkovým nebo s růžkovým hřebenem a i s pětiprstou nohou. Krevkerka je zřejmě předkem černých laflešek s růžkovým hřebenem.

Roku 1853 byly poprvé z Francie dovezeny do Velké Británie, kde se okamžitě stávají oblíbeným masným plemenem také díky své odolnosti vůči nepříznivým vlivům počasí, které zde vládne podobně jako v oblasti jejich vzniku. Několik spisovatelů dokonce tvrdí, že se do Británie dostaly chocholaté a vousaté slepice již v době normanské invaze v roce 1066 nebo těsně po ní. Jsou zde sice ve stínu hudánek, přesto velmi oblíbené a již koncem 19. století se pravidelně objevují ve velkých počtech i na výstavách, kde také získávají různá prestižní ocenění. Britští spotřebitelé však stále více preferují maso z dorkinek a nelíbí se jim tmavé zbarvení opeření krevkerek. Po první světové válce už v Británii téměř zanikají.

Roku 1855 vyhrály krevkerky na výstavě v Paříži soutěž o nejúspěšnější francouzské plemeno, kterým byly až do 30. let 20. století díky velké oblibě jeho masa a na stejné výstavě bylo i poprvé uznáno jako samostatné plemeno. Chová se i pro snášku poměrně velkých vajec, která začínají snášet již brzy na jaře, kdy je po nich největší poptávka a i nejvyšší cena. V této době je ve Francii, ale i v některých okolních zemích komerčně nejúspěšnějším plemenem. Poté ale mizí a sporadicky se začíná objevovat až po druhé světové válce, ale už spíše jako okrasné plemeno určené k výstavním účelům, než plemeno určené pro výkrm a snášku vajec.

Roku 1857 se dostávají i do Německa, do Drážďan a již o deset let později jsou zde oblíbeným masným plemenem, i když stále ve stínu již dříve oblíbených zmasilých hudánek. Jejich největšími chovateli v Německu jsou H. Drechsler a M. Anders z Drážďan, kteří také roku 1911 zakládají klub chovatelů tohoto plemene, který je však později přejmenován na Klub chovatelů francouzských plemen slepic. Zůstaly oblíbené jen na území Saska a po druhé světové válce se ani v Německu příliš nechovají a dodnes se jejich chovu věnuje jen několik nadšenců.

Kolem roku 1870 se dostávají do Kanady a Spojených států, původně spíš jako exotické plemeno, kde se okamžitě rozšiřují a stávají se velmi oblíbené, protože Anglosasové preferují u slepic bílou barvu kůže. Již od roku 1874 jsou zařazeny v americkém standardu. Američané je také jako první vyšlechtili i ve zdrobnělé formě.

Dnes se tedy chovají téměř po celé Evropě, v USA a v Kanadě, i když jsou spíš vzácné, ale díky svým nevšedním znakům většinou jen jako okrasné plemeno určené k výstavním účelům. Nejvíce jejich chovatelů je i dnes, mimo Francouzů, právě mezi Anglosasy, tedy ve Velké Británii, Kanadě a USA.

Plemenné znaky

Krevkerka je tedy středně velká, ale poměrně zmasilá slepice krajového typu klidného temperamentu s obdélníkovým trupem, s parůžkovým hřebenem, kulovitým chocholem a plným vousem, spíše nižšího postoje, s hustým, ne tvrdým opeřením.

Hmotnost mladých kohoutů je kolem 2,7 kg a mladých slepic kolem 2,3 kg a u starších kohoutů se pohybuje přes 3 kg a u starších slepic kolem 2,5 kg a může přesáhnout i 3 kg. Kohouti se kroužkují kroužky o velikosti 20 mm a slepice kroužky o velikosti 18. mm. Britský, ale i francouzský standard u nich uvádí dokonce hmotnost 4,1 kg u kohouta a 3,2 u slepic.

Jejich hlava je široká, silně klenutá s lebeční výdutí ve tvaru polokoule, která je podkladem pro chochol. Ten je velký, široký, kulovitý, hustý, plný, dozadu směřující, tvořený dlouhými a tuhými pery; vytváří volný prostor pro hřeben a nebrání rozhledu. Původní standardy požadovaly chochol tak velký, jak jen je to možné, ale roku 1993 byl tento pozměněn tak, že se chochol zmenšil, aby zvířata měla možnost rozhledu a více vynikl jejich parůžkový hřeben. Zobák je silný, zahnutý, se zvýrazněnými nosními otvory, na sedle před nosními otvory je malý masitý výrůstek, zbarvený podle opeření; hřeben je parůžkový; jde o hřeben podobající se hřebeni růžkovému; skládá se ze dvou stejně utvářených, z jedné základny před chocholem vyrůstajících lehce prohnutých růžků, směřujících nahoru a do stran asi ve tvaru písmene V; obličej červený, zakrytý vousem; ušnice malé, kryté vousem, jejich barva je bez významu a laloky jsou velmi malé a krátké, zakulacené, skryté ve vousu. Vous je mohutný, třídílný, hustý, plný, tvořený podbradní částí závojovitě spadající dolů a dvěma lícními částmi; zakrývá hrdlo, laloky, ušnice a obličej aniž by bránil rozhledu a konečně oči jsou červenožluté.

Jejich trup je dlouhý, široký, obdélníkový, vodorovně nesený; záda široká, dlouhá, plochá, s bohatým sedlovým závěsem a znatelným přechodem do ocasu, prsa velmi plná a široká, hluboká, předsazená a břicho dobře vyvinuté, široké a plné. Krk je podsaditý, středně dlouhý, vzpřímeně nesený a nazad mírně prohnutý s bohatým závěsem, křídla středně dlouhá, přilehlá, s konci skrytými pod sedlovým závěsem a s širokými letkami a ocas velmi bohatý, jen málo rozevřený, nepříliš vysoko nesený pod úhlem asi 35° a srpy kohoutů jsou dobře zahnuté a široké. Postoj je nižší a poměrně široký, holeně krátké a silné, dobře opeřené, a proto jen málo vystupující a běháky kratší, čtyřprsté, neopeřené s dlouhými prsty, zbarvené podle opeření. Opeření je plné, bohaté, pevně přilehlé.

Slepice je v hlavních plemenných znacích shodná s kohoutem až na znaky podmíněné pohlavím. Je celkově menší. Její trup se jeví ještě mohutnější a zaoblenější, prsa jsou široká a břicho ještě hlubší než u kohouta. Chochol je velmi plný, kulovitý, vysoko nasazený, tvořený kratšími pery než u kohouta a nesmí bránit rozhledu.

Velkými vadami v plemenných znacích je velký nebo malý tělesný rámec; úzká hlava nebo chybějící lebeční výduť; malý, řídký chochol, bránící v rozhledu; slabý, dlouhý zobák; asymetrický, malý nebo hrubý hřeben, neprohnuté růžky, resp. parůžky, jednostranně vyvinutý hřeben, výrazné nebo viditelné laloky, řídký nebo nedělený vous; trojúhelníkový, krátký, úzký nebo zvednutě nesený trup, úzká, krátká nebo spadající záda, vysoko nesená, plochá nebo úzká prsa, nevýrazné břicho; slabý nebo dlouhý krk, vysoko nebo nízko nesený či rozevřený ocas, krátké nebo málo zahnuté srpy u kohouta; vysoký postoj, dlouhé, slabé nebo výrazně vystupující holeně a dlouhé nebo pětiprsté běháky.

Zbarvení

Krevkerky se dnes chovají ve zbarvení černém, bílém, šedém, modrém s lemy a krahujcovitém. Černá zvířata mají zobák tmavě rohový, běháky černé až tmavě břidlicové, bílá mají zobák světle břidlicově modrý až masový, běháky světle šedomodré, přičemž masové se připouští. Šedá zvířata mají zobák tmavě rohový, světlejší špička je přípustná, běháky břidlicové až tmavě břidlicové, modrá s lemy mají zobák tmavě rohový, světlejší špička je přípustná, běháky břidlicové až tmavě břidlicové a zvířata krahujcovitého zbarvení mají zobák a běháky masově zbarvené, přičemž tmavší nádech se připouští. Jejich původním zbarvením bylo tedy černé a ostatní jsou poměrně mladá. Např. modré a bílé bylo u nich vyšlechtěno až v roce 1990.

Vlastnosti a chov

Krevkerky jsou velmi klidným, tichým plemenem s dobrou snáškou, vynikající zmasilostí a výkrmností. Vynikají tedy rychlým růstem, dobrou zmasilostí a jemným masem. Jejich maso je šťavnaté, jemné, přesto bílé a je z něj vynikající pečeně. V různých kuchařkách pro gurmány dokonce můžeme najít i recepty na úpravu speciálně masa z krevkerek. Jejich snáška se pohybuje kolem 150 vajec s bílou skořápkou za rok. Francouzi dokonce uvádějí až neuvěřitelnou snášku 160 až 200 vajec za rok, která však mírně poklesla vlivem regenerace plemene v 70. letech 20. století. Minimální hmotnost násadových vajec je 55 g. Francouzi opět uvádí i přes 60 g. Velkou výhodou je, že produkují vejce mnohdy i v zimě, kdy jiná plemena odpočívají. Slepice jen nerady sedí na vejcích, ale pokud nasednou, jsou i dobrými matkami. Odchov kuřat je velmi snadný, protože kuřátka jsou od prvního dne velmi vitální.

Krevkerky jsou nenáročným, otužilým plemenem, velmi odolným vůči nemocem, vlivům nepříznivého počasí, zejména vůči prochladnutí. Však také pocházejí z Normandie se stále vlhkým klimatem. Nevadí jim ani zima. Přesto bychom měli zamezit jejich delšímu pobytu v mokré trávě nebo na dešti. Je třeba si také uvědomit, že jde o plemeno s chocholem a vousem a tak je třeba k němu přistupovat. Musíme dbát, aby si tyto ozdoby neumáčely v napájecí vodě nebo jim nepromokly především v zimě nebo v chladném přechodném období na jaře a na podzim a poté nebyly vystaveny studenému větru nebo dokonce mrazu. Musíme jim tedy dopřát suché a přiměřeně teplé útočiště. Také se velmi rády a dlouho popelí. O chochol a vous musíme samozřejmě pečovat i v období před výstavou. Chocholy a vousy, pokud budou zmáčené, se snadno ušpiní. Také je třeba kontrolovat, zda chocholy a vousy nejsou napadeny vnějšími cizopasníky, kteří je rádi vyhledávají, aby se zabránilo tvorbě zánětů a strupů v nich. Specialisté na chov chocholatých plemen dokonce mohutné chocholy zakrývají jakýmisi čepičkami nebo je různě svazují. Také je třeba je upravovat, aby nebránily výhledu, či jinak upravovat, aby byl estetický.

Přestože byly vyšlechtěny jako masné plemeno, jsou spíš plemenem rustikálním, milujícím velké výběhy, svobodu a spoustu pohybu. Jsou shánčivé, na svou mohutnost poměrně pohyblivé a ve velkém výběhu se o sebe dokážou samy postarat, bez větších požadavků na další krmení. V důsledku jejich vyšší hmotnosti a mohutnosti nemusíme mít strach, že nám budou přelétávat ploty a navíc dokáží velmi snadno zkrotnout a nechat se i částečně ochočit. Pokud je budeme chtít chovat na výkrm je jim třeba samozřejmě od malička dopřát stravu bohatší na bílkoviny. Z trávy a pšenice jistě patřičného osvalení v krátké době nedosáhnou. Opakem je, že jejich zvýšená chuť k jídlu může přinést spíše jejich ztučnění, pokud budou v malém výběhu.

Kohouti jsou velmi silní a sobečtí a žárlivě si střeží své slepice. Dokonce už i pár týdnu staří kohoutci mezi sebou soupeří o místo na žebříčku hierarchie. A i pak se u nich mohou projevovat sklony k agresivitě, ale protože jsou těžké, jistě na vás nebudou skákat. Zřejmě pozůstatek křížení s bojovnicemi staroanglickými.


Krevkérky zdrobnělé

Zdrobnělé krevkérky byly vyšlechtěny jako první ve Spojených státech amerických. Roku 1960 byly zařazeny do amerického standardu. Zajímavé je, že americké zdrobnělé krevkérky mají mít o něco nižší hmotnost než německé a britské naopak vyšší. Jsou jedním z nejmladších plemen zařazeným do německého vzorníku. V Německu byly vyšlechtěny z velké formy, černých zdrobnělých paduánek a zdrobnělých laflešek. Němci s jejich šlechtěním a chovem začali na počátku 80. let 20. století a uznány byly roku 1994. O rok později byly poprvé hodnoceny na německé celostátní výstavě v Norimberku. Zvířata z počátku poněkud splývala se zdrobnělými paduánkami a mnohdy tak tomu je dodnes, i když už na výstavách můžeme najít už i typické zdrobnělé krevkerky.

Zdrobnělé krevkérky jsou zdrobnělou formou velkého plemene, která mu odpovídá ve všech znacích a vlastnostech se snáškou asi 100 vajec s bílou skořápkou, minimální hmotnost násadových vajec je 35 g. Hmotnost mladých kohoutů zdrobnělé formy se pohybuje kolem 1 kg, starších kolem 1,2 kg a hmotnost mladých slepic je kolem 0,8 kg a u starších asi o 0,1 kg vyšší.

Chovaly se výhradně v sytě černém zbarvení se zeleným leskem, ale německý chovatel Kurt Gemsjager z Darmstadtu-Wixhausenu, mimochodem jejich německý otec, je v poslední době vyšlechtil už i ve zbarvení bílém, modrém a krahujcovitém, která jsou u nich dnes také uznána.

Krevkérky jsou překrásným a navíc elegantním plemenem s několika zvláštními znaky, které musí ocenit každý chovatel okrasných plemen kura. Pokud k jejich nevšednímu exteriéru ještě přidáme poměrně vysokou snášku, jejich ranost, zmasilost a některé další vlastnosti, jde o skutečně bezkonkurenční plemeno. Chovatelé bojující s menším prostorem si je mohou pořídit i ve zdrobnělé formě. A právě z těchto důvodů se domnívám, že se brzy krevkerky alespoň ve velké formě rozšíří i u nás, protože mám pocit, že sehnat je ve zdrobnělé formě nebude až tak jednoduché, a budeme se moci pokochat pohledem na ně na některé z našich výstav.

Komentáře ke zvířeti

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.