Aujezskyho choroba u loveckých psů – obávané onemocnění při kontaktu s divokými prasaty
Aujezskyho choroba, také známá jako pseudovzteklina, představuje závažné virové onemocnění psů způsobené suidním (od prasat pocházejícím) herpesvirem typu 1. Přestože je Česká republika označována od roku 2004 jako země prostá této nákazy u domácích prasat, tak virus nadále cirkuluje v populaci divokých prasat, a to představuje značné ohrožení pro lovecké psy.
Patogeneze
Aujezskyho choroba je akutní fatální onemocnění způsobené DNA virem z čeledi Herpesviridae, rodu Varicellovirus. Jedná se o obalený DNA virus, který je schopen přetrvávat v organismu latentně (skrytě) a později s lepšími podmínkami se znovu aktivuje. U domácích a divokých prasat (tedy u přirozeného hostitele) se virus může projevovat bez zjevných klinických příznaků, což ztěžuje její rozpoznání v populaci. Nakažená zvířata mohou být tak zdrojem viru pro další jedince. Tato choroba je prakticky rozšířená po celém světě a prasata jsou jediným druhem, kteří jsou schopni tuto nákazu přežít.
Na rozdíl od prasat je průběh onemocnění u jiných druhů – psi, kočky, skot, ovce, kozy a kožešinová zvířata zcela odlišný. Bohužel pro tyto druhy je onemocnění velice vážné a vždy končící úhynem. Nejedná se o zoonózu, čili člověk není k této nemoci vnímavý. Virus se nepřenáší vzduchem. U loveckých psů dochází k infekci nejčastěji při přímém kontaktu s divokým prasetem, ať už při lovu, dosledu nebo manipulaci s uloveným kusem. Pes se často nakazí olíznutím krve či slin nakaženého jedince. Přenos je taktéž možný požitím jeho tkáně nebo vnitřností, případně skrze poranění. Po vstupu do organismu se virus množí v místě vstupu (sliznice dutiny ústní, hltanu, poranění kůže) a poté cestuje po periferních nervech do centrálního nervového systému. Tam způsobuje nekrózu nervových buněk a zánět mozku, což vede k rychlému a neodvratnému průběhu onemocnění.
Inkubační doba a průběh nemoci
Inkubační doba je krátká (3-6 dní). Z počátku jsou klinické příznaky nespecifické. Jedná se převážně o nechutenství, apatii, zvracení, celkový neklid, kousání do předmětů, slinění. Následně se rozvíjejí typické neurologické příznaky, jako je sebepoškozování vlivem silného svědění hlavně v oblasti hlavy. Při obrně hltanu a tlamy dochází k výtoku slin z dutiny ústní a pěnění z tlamy. Také dochází k záškubům svalstva a paralýze. Tyto příznaky jsou dost podobné vzteklině, a proto onemocnění bývá často zpočátku zaměňováno právě s ní.
Průběh nemoci je dramaticky rychlý. Od objevení prvních klinických příznaků obvykle dochází k úhynu za méně jak 48 hodin, ve výjimečných případech i déle. Napadení centrálního nervového systému vede k selhání životních funkcí. Zatím nebyla objasněna žádná účinná léčba ani schválená vakcína pro psy. Očkovací látka sice existuje, ale pouze pro prasata (v EU se neočkuje). Vakcinace psů a koček je zatím ve stadiu výzkumu, ale dosavadní pokusy zatím selhaly, protože očkovací látky s oslabeným virem způsobují u psů onemocnění a inaktivované vakcíny zase nejsou dostatečně účinné. Prognóza onemocnění je proto zcela beznadějná.
Diagnostika
Diagnostika se opírá o anamnézu kontaktu s divokým prasetem, klinický obraz a laboratorní vyšetření. K potvrzení diagnózy se používá PCR průkaz virové DNA, izolace viru z mozkové tkáně nebo sérologické metody k průkazu protilátek u prasat. U psů se obvykle diagnóza potvrzuje post mortem vyšetřením mozku, protože onemocnění probíhá příliš rychle na klinickou laboratorní diagnostiku.
Prevence
Prevence by měla být založená jak na praktických opatřeních v terénu, tak na osvětě mezi chovateli, myslivci a výrobci krmiv. Základním pravidlem je zamezit přímému kontaktu psa s divokými prasaty. Po každé naháňce nebo honu by měla následovat hygienická očista vybavení čehokoliv, co přišlo do kontaktu s divokým prasetem, aby se snížila možnost přenosu viru z biologického materiálu. Další zásadní prevencí je zákaz zkrmování syrového masa nebo vnitřností a s tím související i správná likvidace zbytků zvěře. Vnitřnosti, kosti či škára z divočáka by neměla být ponechávána v honitbě, kde by k nim mohly mít šelmy přístup, ale musí být bezpečně odstraněny podle veterinárních předpisů.
Ačkoliv počet potvrzených případů Aujezskyho choroby u psů v České republice není v posledních letech vysoký (v řádu jednotek ročně), tak stejně toto onemocnění představuje noční můrou pro každého majitele loveckého psa.
Konzumace kančího masa
Možná vás napadá, jak je to s konzumací kančího masa u psů. V mnoha zverimexech i internetových obchodech dnes běžně narazíme na pamlsky, konzervy nebo BARF směsi ze zvěřiny, které často obsahují právě kančí maso. Na první pohled jde o přirozený a nutričně hodnotný zdroj bílkovin, který psům chutná a je v souladu s přirozenou potravou masožravce. Ovšem z veterinárního hlediska má tato surovina jeden zásadní háček. Každý kus divokého prasete uloveného v České republice sice musí být dle nařízení (EU) 2015/1375 a zákona č. 166/1999 Sb. povinně vyšetřen na trichinelózu (svalovce stočeného, Trichinella spp.), ale testování na Aujezskyho chorobu není legislativně vyžadováno, protože jde o infekci nepřenosnou na člověka. Testování se provádí pouze v rámci monitoringu Státní veterinární správy, nikoliv jako povinné vyšetření každého kusu. To znamená, že i maso s potvrzením o zdravotní nezávadnosti z hlediska parazitů může pocházet z jedince, který byl nosičem viru Aujezskyho choroby.
Podle údajů Státní veterinární správy a Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) se protilátky proti viru Aujezskyho choroby vyskytují u 10 až 30 % volně žijících prasat, což znamená, že se prasata s virem již někdy setkala. V některých regionech dokonce 1/3 prasat (jihomoravský region – Břeclav a Hodonín, severní Čechy – Děčín, Ústí nad Labem, Česká Lípa). Pro srovnání podobné hodnoty hlásí i sousední země, například Slovensko, Německo či Polsko, kde je v některých oblastech séropozitiva u divočáků také kolem 25 až 35 %. To znamená, že tito jedinci se s virem již setkali, mohli být nakažení a někteří z nich mohou virus i nadále vylučovat do prostředí. Odhaduje se, že v okamžiku porážky může být 2 až 5 % kusů aktivně infekčních, ačkoliv zvenčí mohou působit zcela zdravě. Podle posledního monitoringu Státní veterinární správy (2023) byla séropozitiva u volně žijících prasat v ČR přibližně 21 %, což potvrzuje trvalou přítomnost viru v populaci černé zvěře.
Jak bylo zmíněno, virus ACH patří mezi obalené DNA viry. To znamená, že kromě své genetické informace a vnitřního bílkovinného jádra mí i vnější lipidový obal, který získává právě z buněčné membrány napadeného prasete. Tento obal obsahuje specifické virové glykoproteiny, které viru umožnují přilnout k novým buňkám a pronikat do nich. Právě tento mechanismus dělá virus mimořádně infekčním v živém organismu. Zároveň je ale lipidový obal citlivý na vnější podmínky- teplo, dezinfekční prostředky,… ale přesto dokáže při nízkých teplotách ve svalové tkáni přežívat i několik týdnů. Pokud se tedy maso z nakaženého divočáka použije k výrobě pamlsků nebo do BARFu bez dostatečné tepelné úpravy (zahřátí nad 70-80 °C po dobu několika minut), tak virus může nadále v produktu přežívat. Sušení při nízké teplotě, mražení nebo vakuování jej tedy nezničí.
Nabízí se proto logická otázka: Je tedy důvod, proč se máme bát kupovat kančí produkty? Odpověď zní, že v určitých případech ano. Riziko sice není tak vysoké, ale v kontextu toho, že ACH je pro psa vždy smrtelná a neléčitelná, je i malá pravděpodobnost důvodem k opatrnosti. Pokud si koupíte pamlsky či konzervy od certifikovaného výrobce s veterinárním dohledem, který zaručuje tepelnou inaktivaci viru, jsou produkty pro vašeho psa bezpečné. Jiná situace však nastává u neprověřených malovýrobců nebo domácího sušení masa z neznámého původu. Tam hrozí, že virus nebyl zničen a tím pádem by pes mohl toto onemocnění chytit.
Z pohledu chovatele je proto zásadní dbát na původ a zpracování masa. Každý výrobce by měl být schopen doložit, že jeho produkty prošly tepelnou inaktivací nebo že pocházejí z vyšetřeného masa. Přestože je nakažených kusů v populaci relativně málo, skutečnost, že nákaza je pro psa fatální, činí z Aujezskyho choroby stále noční můru každého majitele psa.
