Dotaz pro J5

Dobrý den, nevím přesně jaké jsou vaše možnosti popíšu tedy to co považuji za dlouhodobě udržitelnou chovnou skupinu v podmínkách které jsem mohl poskytnou já. Mně se osvědčila skupina 3,5 až 3,6 s tím že máte k dispozici mladé jedince různého stáří jako rezervu pro případný úhyn chovného kusu. Samic by mohlo být na tři samce i víc ale nároky na prostor jsou většinou limitující. Jistě víte že nezáleží pouze na složení chovné skupiny ale srovnatelně důležité jsou i podmínky které můžete želvám dlouhodobě poskytnout. Poměr pohlaví a počet kusů mohu zdůvodnit, rozhodně to není jen tak že by se mně takový počet zdál nejkrásnější. Ještě bych chtěl zdůraznit že k úspěchu nikdy nevede jen jedna cesta nebo jediný návod jak na to, vždy je třeba trpělivosti a ochoty želvy v průběhu let pozorovat a pochopit co vám svým chováním naznačují. U želv toto platí dvojnásob. 

Dobře, zkusím si tedy své přesvědčení postupně obhájit.

“může být být jen 1 samec a u něj třeba 5 samic nebo je to poměr špatný”? Co se týká schopnosti jednoho samce takový počet samic oplodnit, nejspíš to zvládne kdyby opravdu chtěl. Problém je že on chtít pravděpodobně nebude. Docela přesně jste to vyjádřil zde “jestli 1 samec bude dostatečně stimulován k páření, když nebude mít soka na souboje.” V této souvislosti je dobré uvědomit si, že období páření a snůšek u skupiny želv chovaných ve stejných podmínkách se během pár let synchronizuje a u všech jedinců bude + - stejné, nebo alespoň velice podobné. Jedinci chovné skupiny se také vzájemně velice dobře znají a poznávají. V takové situaci a zcela bez konkurence se stane ze samce obyčejný lajdák a jakákoliv snaha o úspěšné páření, navíc oproštěná od pocitu vítězství bude diskutabilní a nevýrazná. Chovatel tudíž riskuje že se dostane do situace ve které sice dosáhne dílčího úspěchu v podobě odchovaných mláďat, ovšem početně hluboko pod očekávaným průměrem. Nejlépe to lze vyjádřit asi takto “letos se zadařilo”. Při počtu šesti dospělých kusů si však takovýto přístup může dovolit jen málokterý chovatel vzhledem k nezanedbatelným nákladům který takový chov přináší. Případné holedbání se tím “přece to nedělám pro peníze” nechci komentovat, páč pro prachy to nedělá, minimálně v začátcích prakticky nikdo rozumný a ti naivní pravděpodobně změní názor při prvním porovnání má dáti/dal. To samozřejmě neplatí pro majitele jedné nebo dvou želviček, to však má s vážně míněným chovem pramálo společného. Dostáváme se k “samec by měl být jen jeden jinak že budou tvrdý boje? ” takže po O se tomuto problému pověnuji.

Zdravím, trochu se zde také připíchnu s otázkou. Platí to co píšete i pro dalšího zástupce z rodu Geochelone želvu ostruhatou? Mám už jasné 1,2 s hmotností kolem 15 kg a pak pár menších jedinců kolem 5 kg, kde to ještě nejde s jistotou poznat, ale vypadá to spíše na samice. Mám je od mláďat od p. Hraběty.

Já Vás Zbynku budu muset zklamat. Rád bych Vám své poznatky sdělil ale mé veškeré zkušenosti s želvami ostruhatými “Centrochelys sulcata” jsou minimální. Před mnoha lety jsem sice měl v chovu dospělé, krásné jedince ve složení 1,2. Bohužel jsem nezvládal jejich chov jak fyzicky tak z důvodu nedostatku volného místa. Tenkrát jsem se dostal k možnosti vybrat si a zakoupit čerstvě importované kusy. Dopadlo to tak že jsem si vezl domů dvě samice které se jen taktak vešly do banánové bedny (každá do své) a samce který byl ještě výrazně mohutnější, minimálně o deset cm větší a měl svůj přepravní boxík z překližky. Ono tedy ne že by na tom nějak záleželo v čem se želvy přepravovaly protože po příjezdu domů stejně všechny trucovaly volně v kufru auta s žalostnými zbytky přepravek okolo sebe. Jen tím chci předeslat v jakém duchu se následný chov ubíral. Tři roky trvala aklimatizace, po této době došlo k první snůšce a odchovu. Pro odchov si tenkrát přijeli až z Itálie, dopadlo to tak že si odváželi mladé včetně dospělých zvířat. Někdy prostě přijde nabídka která se neodmítá, navíc už jsem v té době věděl že je chov nad mé možnosti, jak výše uvedené tak i to že jsem měl potřebu věnovat se spíš skladnějším druhům. Měl jsem je tedy cca čtyři a půl roku. To opravdu není dostatečně dlouhá doba k nějakému velkému mudrování. Jediné co bych snad mohl říci k jejich povaze je to že připomínali svým chováním přerostlé želvy čtyřprsté. Tvrdé, nekompromisní jak k sobě samým tak navzájem. Samec byl také jediná želva která mně kdy dokázala spolehlivě vyhnat z výběhu a to nemyslím s nadsázkou. Možná že agresivita byla pro tohoto jedince typická, možná měla svou příčinu v jeho původu, nevím. Je to ale bezmála třicet let tak možná dnes nic z toho co píšu již neplatí. Jsou to však v každém případě nádherná, impozantní zvířata a pro chovatele kteří je zvládnou bude jejich chov důvodem k obdivu a uspokojení. Já bohužel něco takového nedokázal. Vámi uvedeného chovatele jsem znával z doby kdy bydlel blízko u Prahy, odstěhoval se však před lety kamsi na Moravu a od té doby jak to tak bývá “sešel z očí, sešel z mysli”. Využiji příležitosti také k popřání hezkého prožití svátků a nového roku. Jiří

To ano, samec se umí pěkně rozběhnout i proti mně a to má zatím 15 kg. I p. Hraběta mi říkal, abych je choval stejně jako čtyřprsté (samozřejmě kromě zimování), že je chov podobný a čtyřprsté se mi dařily několik let odchovávat. Ale asi narozdíl od vás jsem zase zatoužil po větším druhu 😀 mám je od 30 g mláďat už od roku 2016 a teď pomalu dospívají. Schválně vložím karapax jednoho jedince u kterého si nejsem úplně jistý, dle ocásku jasná samice ale dle štítků spíš samec, trochu se rozevírají. To je želva 8 let stará a má 7,5 kg. Přikládám ještě 15 kg samce, jen tak že jsem ho dneska fotil.

Pan Hraběta dnes bydlí kousek za Znojmem v malé vísce.

Omlouvám se ale žádná další reakce z mé strany již nebude. Promiňte.