Korunáč vějířový

Mezi holuby působí korunáč vějířový nezvykle mohutně. Jeho tělo může být dlouhé přes sedmdesát centimetrů a hmotnost dosahuje několika kilogramů. Nejvýraznějším znakem je vysoká vějířovitá korunka z jemných per, jejichž konce nesou bělavé ozdoby. Zbytek opeření je převážně modrošedý, na hrudi se objevuje tmavší vínový odstín a oči mají výraznou červenou duhovku. Samci a samice se podle samotného zbarvení rozlišují obtížně. Při určování pomáhá zejména tvar korunky, protože příbuzní korunáči mají odlišnou kresbu jejího zakončení.

Lesní podrost

Domovem druhu jsou vlhké nížinné lesy severní Nové Guineje a některých přilehlých ostrovů. Na rozdíl od městských holubů netráví většinu času létáním mezi budovami nebo otevřenou krajinou. Korunáč vějířový prochází lesním podrostem, pomalu sbírá potravu ze země a při vyrušení často nejprve odběhne do krytu. Přesto umí létat a na stromech vyhledává bezpečná místa k odpočinku i hnízdění.

Potravu tvoří především spadané plody, semena a bobule, občas také drobní bezobratlí. Silné nohy umožňují dlouhé pochůzky po lesní půdě. Ptáci se mohou pohybovat v párech nebo menších skupinkách a při kontaktu používají hluboké, dunivé hlasové projevy. Jejich způsob života ukazuje, že i holubovitý pták může být výrazně přizpůsoben pozemnímu sběru potravy.

Hnízdo a mládě

Hnízdo je plošina z větviček umístěná ve větvích stromu. Samice zpravidla snáší jediné vejce, na kterém se střídají oba rodiče. Inkubace trvá přibližně čtyři týdny. Po vylíhnutí je mládě odkázáno na péči dospělých, kteří je krmí výživným sekretem z volete, později i další vhodnou potravou. Zhruba po měsíci začíná mladý pták opouštět hnízdo, ale ještě nějakou dobu využívá rodičovskou péči.

Jediné vejce v běžné snůšce znamená, že úspěšnost rozmnožování může být citlivá na rušení a ztrátu vhodných hnízdních míst. Při odchovu v lidské péči je důležité ponechat rodičům klid a sledovat jejich vzájemnou souhru. Nejde o druh, u kterého lze problémy vyřešit pouhým zvýšením množství krmiva.

Chov a ochrana

Velký tropický holub potřebuje rozlehlý výběh s bezpečným, dobře udržovatelným povrchem a možností pohybu po zemi. Současně musí mít přístup k vyvýšeným bidlům a klidným hnízdním místům. V našich podmínkách je nezbytné vytápěné zimní zázemí; vlhko spojené s chladem je nebezpečnější než běžná tropická vlhkost. Krmení musí být pestré, hygienické a přizpůsobené převážně plodožravému způsobu výživy.

Voliéra by neměla být jen otevřenou plochou s jedním bidlem. Ptáci potřebují možnost odejít do stínu, zvolit si místo k odpočinku a při vyrušení ustoupit za vegetaci. Důležité je také sledovat stav chodidel, protože velkou část dne tráví na podkladu. Vhodně řešená podlaha se musí dát čistit, ale nesmí být kluzká ani trvale mokrá.

V přírodě korunáče vějířové ohrožuje zejména ztráta nížinného lesa a lov. Poměrně pomalé rozmnožování ztěžuje obnovu lokálně oslabených populací. Chov v zoologických zařízeních proto není jen otázkou atraktivní expozice, ale také dlouhodobé evidence původu a vhodného sestavování párů.