Aktuálně: 6 449 inzerátů160 576 diskuzních příspěvků17 557 uživatelů

Pohled na úbytek některých druhů ptáků 2

Pohled na úbytek některých druhů ptáků 2
Petr Podpěra 05.12.2023, 12:53
580 14 minut čtení

Šťourat klackem do vosího hnízda se nemá. To můžete udělat leda tak v opravdu mladém věku, kdy ještě umíte utíkat tak rychle, že i ten blesk je váš pomalejší brácha. Jenže to asi někdy udělal každý, protože vlastní zkušenost je zkušenost nejlepší. A může to být i zábava, když se vám tedy podaří utéct. Předávat vlastní zkušenosti dál je pak samozřejmě správné a na tomto principu funguje více méně celá příroda. Mám já dostatek zkušeností? Problém je v tom, že zkušeností není nikdy dost. I když jste již pamětníkem, proto byste měli mít zkušeností habaděj, vůbec to neznamená, že neděláte chyby. Dnes a denně, každou chvíli.  Nad něčím se naprosto zbytečně rozčílíte, jiné zas odložíte nebo necháte plavat, abyste to již nikdy nenašli. Zrovna nedávno. Čtu na netu zajímavý příspěvek o mizení druhů, formou rozhovoru s vědcem UK, příslušné fakulty a výzkumného ústavu, který se mi líbil a vesměs jsem s tím souhlasil. Včetně pasáže, kde si stěžoval, že jej pro jeho názory nahánějí. Zítra si to uložím. Dodnes jsem to znovu nenašel.  Jenom si pamatuji, že tam byly i grafy různých příčin.  Zaujala mě jedna položka, která byla nazvána jako nesprávná rozhodnutí při ochraně nebo tak nějak podobně. Mohou být nesprávná rozhodnutí příčinou problémů? Myslím, že ano. Někdy i zásadní.

Káně lesní Káně lesní Foto: Petr Podpěra

Od začátku

Nejvíce do očí bijící je úbytek druhů ptáků, tak zvaných polních. Na to nemusí být člověk odborníkem, aby to viděl. A také cítil, že by se něco dělat mělo. V takovém případě je dobré stanovit si nějaké priority, s čím by se mělo začít, co je nejdůležitější. Když chci být upřímným sám k sobě, musím si odpovědět, že nejvyšší prioritou vůbec, je zachovat zemědělství jako takové. Aby se nadále oralo, selo a sklízelo. Ona je to totiž nesnadná, těžká práce, do které se lidé moc nehrnou. Aby se tedy nahradila ona stále více chybějící lidská pracovní síla, hledají se nové způsoby. A začalo to opravdu již dávno. S tím hledáním nových způsobů přišla i série chyb, na které dnes nikdo ani nepomyslí. Jako pamětník jsem v dětství ještě viděl i sekání obilí ruční kosou. Pak přišly sekačky tažené koňmi, potom samovazy, tažené mnohdy již traktorem. Nakonec se na polích objevily kombajny neboli samochodné mlátičky a s nimi přišla i chemie. Zatímco dříve se sklízelo obilí ještě v ne plně dozrálém stavu, vázalo do snopů a nechávalo se na poli dozrát v panácích, aby se potom odvezlo k mlátičce a s ním i různé plevele, kombajn potřebuje obilí ve stavu, kdy se zrno dá rovnou vymlátit. Semena plevelů se vrací zase přímo do půdy a je zapotřebí ten plevel zničit chemicky. Stabilní mlátička oddělila zrno od zadiny, neboli semen plevelů a ta zadina se dále používala třeba pro slepice nebo další hospodářská zvířata. To je zásadní problém, který se potom násobí dalšími požadavky, jako jsou příliš rozlehlé výměry pozemků, na kterých se pěstuje jedna plodina. Aby bylo použití drahých strojů co nejekonomičtější. Ne, že by se nad tím vůbec nepřemýšlelo, to zase ano a objevují se i nějaké snahy, které se však zatím zdají být spíše kosmetické. Nic převratného zatím nepřišlo. Tento základní problém zdá se být celoplošným, ale není to tak docela pravda. Všechno na světě je mnohem složitější než si vůbec dovedeme představit. Nějaký stav čehokoliv, má obvykle jiné příčiny tady než hned vedle za rohem. Někde se nekoná ona zemědělská chemie vůbec, přesto tam skřivana neuvidíte, ale něco se nedělá, co se dříve dělalo, ale co to vlastně bylo?

Když mně bylo asi tak dvanáct let, byli jsme na „letním bytě“, jak se dříve říkalo prázdninám nebo dovolené, v lázních Libverda, což je podhůří Jizerských hor. Ptáků tam tenkrát bylo habaděj a v širém jejich okolí byla všemožná políčka. Pak jsem tam byl před patnácti léty po operaci páteře a od Frýdlantu až po Bílý Potok neviděl ani jedno pole, jen samé louky. Podnikal jsem různé výzvědné potulky a v těch loukách nezpozoroval nic živého. Ptáci i zvěř jen v okolí zástavby. Začátkem tohoto století jsme jezdili na soutěžní výstavy do německého Ebersbachu, což je od Libverdy vlastně nedaleko. Přejedete přes hřeben Lužických hor a jedete zase do táhlého kopce k německým hranicím. Až na dohled samé louky. Přejedete hranici a zase samé louky, ovšem již posečené. Na naší straně jsem je nikdy v tom čase posečené neviděl. Drobnost? Každá drobnost může mít vliv na tak zvanou biodiverzitu neboli různorodost, po které se v současnosti tolik volá. Jak ji obnovit?

Moták pochop, samice - neúspěšný útok na bažanta Moták pochop, samice - neúspěšný útok na bažanta Foto: Petr Podpěra

Obnovit biodiverzitu

Obnovit onu starou biodiverzitu se nejspíš znovu zcela nepodaří. Jindřich Šimon Baar, kterému stojí velká socha támhle v Klenčí pod Čerchovem, napsal takový idealistický vesnický román, který se jmenuje Jan Cimbura. Byl i dokonce zfilmován, v současnosti se však příliš nenosí. Nicméně podle popisných částí si můžete udělat docela dobrou představu, jak ta rozmanitost tenkrát asi vypadala. Hospodář říká: „ovčín vyvezeme pod zelí.“ Neboli každá usedlost byla téměř soběstačná, což vyžadovalo rozmanitá políčka osetá obilím, lnem, zeleninou, luštěninami, pícninami, v polích sady, remízky, studánky a polní cesty, meze. Dnes chybí vlastně všechno z tohoto výčtu. Přesto to není všechno. Ani louky nejsou stejné jako ještě někdy za války. Travní společenstva jsou prostě jiná, co do počtu druhů rostlin mnohem chudší. Nejviditelnější je to potom tam, kde nějaké pole zůstalo neobdělané. Tam, kde je úhor. Jednou jsem u takového úhoru náhodně zastavil a uvědomil jsem si, že je to zarostlé samým cizím plevelem. Jeho semena nežerou ptáci a není na tom ani v podstatě žádný hmyz. Ono se o tom sice ví, ale likvidace se vlastně nekoná. Když, tak se na to jde obráceným způsobem. Dočetl jsem se, že příslušný orgán ochrany přírody vydal příkaz k likvidaci hnízda husice nilské, protože to je nepůvodní druh. Není ovšem nijak prokázáno, zda ptáci u nás hnízdící jsou uniklí z chovů, anebo jde o přirozené šíření druhu. S takovou logikou bychom asi měli likvidovat třeba hýly rudé nebo i motáky pochopy, jejichž hnízdění bylo u nás poprvé prokázáno v roce 1940. A konec konců i bažanty, kteří u nás také zcela původní nejsou.

Docela nedávno jsem zachytil zprávičku o tom, že finská státní lesní správa dělá pokusy s vypalováním travních porostů. To je zajímavý krok, který může ještě zachránit ledacos. Absolutní zákaz vypalování suché trávy byl počátečním impulzem ztráty biodiversity. Argument, že jarní vypalování ohrožuje nejvíce různá společenstva hmyzu, nebyl vůbec založen na nějakém rozumném podkladu nebo zkušenosti, jen domněnce. Jako kluci jsme vypálili kdejakou mez v okolí. Dělalo se to v brzkém jaru, jakmile slezl sníh, ale příroda ještě spala, hmyz byl zalezlý hluboko v zemi. To jarní vypálení zajistilo právě různorodost rostlinných společenstev a zajistilo tím i různorodost společenstev hmyzu. Je dobře známé, že různé druhy motýlů jsou závislé na určitých rostlinách a mají podle toho mnohdy i svá česká jména. Babočka kopřivová, otakárek fenyklový a tak dále. Když se před asi čtyřiceti léty přestala obdělávat pole, na která jsem se díval z okna, začal divoký proces. Nejprve krátce poměrně pestrý úhor, který se zakrátko změnil v louku, na které zůstaly jen ty nejagresivnější druhy trav a vysoká vrstva stařiny. Veškerá pestrost zmizela. Po nějaké době se začaly objevovat první keře, většinou hlohu, aby se během deseti let všechno proměnilo v nepropustnou keřovou hradbu, ze které ovšem zase zmizel podrost. Celý ten proces jako obnovy postrádal mnoho dalších zcela přírodních prvků. Všechny civilizace světa, od doby kamenné až po dobu nedávnou, pokládají oheň za očistný prvek. Až doba moderní zcela zakázala vypalování a naříká nad ztrátou biodiverzity. Asi by stačilo málo. Je na čase, aby se s nějakými pokusy začalo i u nás. Třeba pod dohledem dobrovolných hasičů. Jejich spolky jsou těmi nejlépe fungujícími organizacemi u nás. Proč tedy nevypracovat nějakou správnější metodiku? Možná by se to mohlo zkusit někde na nějakém tom „biopásu“, který bývá porostlý zase jen jedním druhem trávy a mnohdy se k podzimu již neseká. Tak koncem února to pod dohledem hasičů vypálit. Místo toho poslouchám různé vědecké studie, které počítají úbytek ptáků a končí obvyklou frází, že ten úbytek je způsoben pravděpodobně úbytkem zeleně.  Ble, ble, co je to úbytek zeleně? Skladištní haly? Proč jim neudělají zelenou střechu, když třeba taková barokní Písecká brána v Praze takovou má zcela funkční dobře 300 let? Asi by potom nebylo co chránit.

Moták pochop - samice Moták pochop - samice Foto: Petr Podpěra

Dravci

Byl jsem nařčen z nenávisti k dravcům. Docela mě to překvapilo. Položil jsem si otázku, jestli víc fandím útočícímu dravci, anebo jeho kořisti, ale nedokázal jsem si odpovědět. Dovedu ocenit zdařilý útok, právě tak jako úspěšný únikový manévr. Na obojí se dobře dívá a člověk si musí říci: kdo umí, ten umí. Na různých studiích mě obvykle vadí, že většinou vůbec nezahrnují predaci. Proto nemůže být jejich pohled dostatečně komplexní. Dovolím si tedy citovat asi sedmdesát let stará slova ornitologa Dr. Jirsíka, vztahující se ke krahujcům. Aby to nebylo jen na mně. Tak tedy Dr. Jirsík v knize Naši dravci z roku 1948 píše: „Vypočteme–li si procento užitkové pernaté, činí toto sice jen 1,1 proc., ale ve svém lovebním okrsku zdecimuje krahujec značně veškeré drobné ptactvo, nehledě k tomu, že zničí pochytáním rodičů celá hnízda.“ A dále, proloženě píše: „Celkem nelze říci o krahujci, že by byl škodlivý lovné zvěři, ta činí nepatrné procento jeho potravy, avšak nelze upříti, že připustili-li bychom rozmnožení krahujce, zmenšíme stav drobného ptactva.“ Dále podle jiných pramenů vypočítává Jirsík nejčastější kořist krahujců v tomto pořadí: 1. vrabec domácí, 2. pěnkava obecná, 3. drozd zpěvný, 4. skřivan polní a tak dále. Stojí za povšimnutí, že stavy těchto druhů jsou viditelně nízké. Vrabci někde dokonce téměř zmizeli, například v Praze. Samozřejmě, že není jen jedna příčina, vždy jde o celý komplex, ale vynecháváme-li predaci vědomě z jakýchkoliv příčin, lžeme sami sobě. Prostě nemůžete mít všechno najednou. A působí-li člověk na svoje okolí po tisíciletí, neměl by se najednou z čista jasna zbavovat odpovědnosti a jen pozorovat, co s tím příroda udělá sama.

Avšak k dravcům i něco pozitivnějšího, pozoruji je stejně jako všechny ostatní ptáky. Veleslav Wahl považoval tenkrát za nejrozšířenějšího našeho dravce krahujce. V současnosti tomu tak již není. Existují novější ornitologické tabulky, kde jsou již uváděny konkrétní počty. I když samozřejmě ve větší míře odhadované.  Pro všechny početnější druhy dravců jsou hlavní kořistí myši. Konec konců to je logické, protože kdyby se měli živit třeba jen koroptvemi, nutně musí chcípnout hlady. Neznamená to tedy, že třeba káně nebo poštolka nesebere kuře koroptve nebo bažanta, ale dospělého ptáka málokdy. Asi před čtyřiceti léty jsme jeli několikrát v zimě do Olomouce a káňata i koroptve byly k vidění jen na nezoraných polích. A hejnko koroptví třeba jen pět metrů od sedícího káněte. Pokud někde uvidíte posedávat po polích káňata, poštolky, luňáky nebo volavky, můžete si být jistí, že jsou tam myši. A co nejvíce platí na myši? Inu hluboká orba. Zase to vidíte nejlépe podle chování dravců a krkavců. Ze svého stanoviště, kde číhám na stehlíky, jsem viděl najednou nad obzorem kroužit neobvyklé množství dravců. Za obzorem oral traktor. Tak jsem se o kus přesunul, možná bych ulovil i nějakou tu fotku. Dravci jsou opatrnější než jiní ptáci, proto to s nimi moc jednoduché není. Podél silnic sedává někdy i větší počet káňat, jedoucím autům pozornost nevěnují. Stačí však, když jenom zpomalíte, již odlétají. Snad jenom, když se nechtějí vzdát kořisti, máte nějakou tu šanci ulovit i lepší fotku.

Luňák červený Luňák červený Foto: Petr Podpěra

Poslední výsledky sčítání ptáků byly uveřejněny, pokud se nepletu, v roce 2003. Nejnovější čísla jsou pak ve zpracování. Podle těchto údajů je naším nejpočetnějším dravcem káně lesní, u kterého se počítá s počtem 9 500 – 13 000 hnízdících párů. Na druhém místě potom stojí poštolka obecná, u které se počítá s 9 000 – 13 000 hnízdících párů. Ono se to všechno nesnadno počítá. Káňata nesou dnešní svoje jméno podle toho, že hnízdí v lese, poštolky zase dávají přednost zástavbě, jsou proto blíže na očích. Dokonce v němčině se jmenuje poštolka Turmfalke, což je něco jako sokol z věže. V jeden čas hnízdily poštolky na sever od Prahy ve špičkách stožárů vysokého napětí, jinde jsem to neviděl. Nebo když jsme jezdili začátkem června do toho výše zmíněného Ebersbachu, neřídil jsem a celou cestu vídal jen kroužící pochopy, nic jiného. Avšak třeba u těch káňat je celá záležitost poměrně zamotaná, protože u nás zimuje velký počet ptáků ze severu a počet takové populace je udáván na 20 000 - 50 000 kusů. Naše káňata těm seveřanům, dá se říci, uvolňují místo. Neznamená to však, že se obě populace u nás vůbec nepotkávají. Zimují u nás pak i káňata rousná a bělochvostá. Rozlišit tyto druhy jen podle tmavé siluety kroužícího ptáka na obloze nejde. Vždy je to obtížnější v praxi než teorie říká. Takový luňák červený se jeví svou siluetou podobný motákům, má však viditelně vykrojený ocas. Počty hnízdících luňáků červených byly v roce 2003 udávány jen na 30 – 50 hnízdících párů. Protože je vídám jaksi celoročně, zřejmě se jejich počet zvýšil. Avšak zase. Luňáci červení přes naše území dosti masivně protahují, v letošním roce dosti časně. Když jsem jich napočítal v okolí orajícího traktoru celkem 13 a k nim 10 krkavců, museli ti luňáci být na tahu. Kde by se jich najednou tolik vzalo?

Je toho pro dnešek tak akorát. Jenom jsem chtěl dát na vědomí, že ani ty dravce nezanedbávám, jenom se k nim na „dostřel fotoaparátu“ moc často nedostanu. Rád bych, ale přeci jenom jsem již krapítko věkem sešlý. Možná, že přeci jenom ještě na nějaký ten fígl kápnu, přeji však hlavně zemědělcům, aby byli úspěšní ve svém bio podnikání. Za rozumnou cenu, samozřejmě.

Poštolka obecná - střívka nežeru Poštolka obecná - střívka nežeru Foto: Petr Podpěra

Podělte se s námi o názor na tento článek →

Petr Podpěra

Autorem od: 16.10.2023

Publicista, bývalý dlouholetý chovatel, ornitolog a obdivovatel přírody.

Podobné články

Může vás také zajímat