Aktuálně: 4 428 inzerátů179 698 diskuzních příspěvků17 824 uživatelů

Jedovatí hadi a hadí jedy - 1. část

Jedovatí hadi a hadí jedy - 1. část
Petr Kovář 13.04.2024, 13:00
340 8 minut čtení

Ze zhruba 2500 až 2700 druhů hadů na Zemi je podle hrubých odhadů asi 400 druhů jedovatých a člověku více či méně nebezpečných. Ze 43 druhů pravých zmijí rodu Vipera se v Evropě vyskytuje jen 7 druhů, ostatní žijí v Africe a Asii.

Ze všech jedovatých hadů mají nejúčinnější a nejspecializovanější jedové ústrojí zmije a chřestýši s dutými jedovými zuby. Toto ústrojí sestává ze dvou velkých předních dutých (solenoglyfních) zubů, které jsou vzpřímitelné a spojené s jedovými žlázami. Nápadně velké jehlovité jedové zuby působí při uštknutí jako injekční stříkačky. Když má had zavřenou tlamu, jsou sklopeny dozadu jako zavírací nůž a ukryty v kožních záhybech ústní sliznice. Když had tlamu otevře, mohou se díky pákovému mechanismu pomocí svalů napřímit a postavit do správné polohy. Za oběma právě teď funkčními jedovými zuby je ještě větší počet rozličně vyvinutých zubů náhradních. Když had přijde o jedový zub nebo je-li po delším používání poškozen, zaujme nejbližší rezervní zub jeho místo. Vývojově méně pokročilé je jedové ústrojí jedovatých užovek (Elapidae). které jsou vyzbrojeny rýhovanými jedovými zuby (proteroglypha). Tyto užovky, mezi něž patří i tropičtí mořští hadi (Hydrophiidae), mají též velmi prudký jed a vpředu v horní čelisti dlouhé jedové zuby, spojené s jedovou žlázou. Jejich zuby jsou však nepohyblivé a obvykle nejsou tak jehlovitě špičaté jako zuby zmijí či chřestýšů, především však nejsou proděravěné kanálkem. Často vytéká jed do rány z jedové žlázy po zubu podélnou rýhou, která je u mnoha druhů jen nehluboká.

Nejjednodušeji a nejprimitivněji je jedový aparát vyvinut u tzv. opistoglyfních užovek. Jejich prodloužené jedové zuby, rýhované vpředu a někdy i vzadu, jsou nepohyblivé a jsou uloženy nikoli vpředu, ale vzadu na horní čelisti. Do styku s obětí přicházejí pouze tehdy, když ji už had má dostatečně hluboko v tlamě. Proto nejsou tyto užovky - až na několik málo výjimek - považovány za nebezpečné. Přesto může jejich kousnutí způsobit člověku po vniknutí jedu značně nepříjemné následky, např. kousne-li jej velký šírohlavec (Malpolon monspessulanus). Opatrní bychom měli být především při setkání s výjimečně velkými hady. Zvláštní postavení, pokud jde o jed, zaujímají mezi opistoglyfními užovkami africký druh Dispholidus typus a Thelotornis kirtlandi. Jed obou těchto hadů je velmi silný a má každoročně na svědomí několik lidských životů. Poslední skupina hadů Aglypha zahrnuje všechny jedovaté hady, jejichž zuby nemají přímé spojení s jedovými žlázami. Jsou někdy podélně rýhované, jindy duté. Poznat jedovaté hady podle vnějších znaků je sice v Evropě snadné, neboť zde žije jen několik druhů rodu Vipera, jinak je tomu ovšem v zemích, kde žije druhů mnoho a kde se místy vyskytují pohromadě jak zmije, tak i jedovaté užovky. Zástupci pravých zmijí, rozšířených v Evropě, jsou charakterističtí silným a mohutným tělem. Jejich podlouhlá až srdčitá hlava je nápadně odlišená od slabšího krku. Jejich oči mají za světla svislou štěrbinovitou zornici. Na horní straně těla jsou výrazně kýlovité šupiny, jejich ocas je jen krátký a anální štítek je vždy nerozdělený. I když uštknutí evropskými zmijemi může mít velmi vážné, často dokonce životu nebezpečné následky, není zdaleka tak nebezpečné jako uštknutí většiny mimoevropských jedovatých hadů. Podle starší ověřené studie umírá na celém světě (s výjimkou Číny a států bývalého SSSR) ročně po uštknutí jedovatými hady nejméně 40 000 lidí. Protože v době, kdy byla uveřejněna, nebyly zdaleka registrovány všechny případy úmrtí člověka po uštknutí, je počet smrtelných případů určitě mnohem vyšší. Ve Švédsku uštkne zmije obecná ročně asi 130 lidí, z nichž 0,3 % případů končí smrtí. V Bosně a Hercegovině bylo v období 4 let (1907-1911) uštknuto jedovatými hady, především zmijí růžkatou (Vipera ammodytes) 780 lidí. Čtyřicet z nich (5,1 %) zemřelo, většinou ovšem v důsledku tehdy ještě nedostatečného nebo nevhodného léčení. Protože dnes jsou ve všech oblastech Evropy, kde se jedovatí hadi vyskytují, u příslušných institucí a lékařů k dispozici správná séra proti uštknutí nejhojnějšími a nejnebezpečnějšími jedovatými hady nebo lze potřebná séra v krátkém čase obstarat, jsou smrtelné případy takových uštknutí už velmi vzácné. Přesto bychom měli být, zvlášť v místech, kde se jedovatí hadi hojněji vyskytují, velmi opatrní. Nesmíme být lehkomyslní a musíme dávat pozor, kam šlapeme. Při šplhání po skálách si musíme koženými rukavicemi chránit ruce nebo si alespoň dobře prohlédnout místa, kam saháme. Hadi sice většinou včas uprchnou, není ale nijak neobvyklé, že když se vyhřívají na ranním slunci, jen neradi opouštějí místo a můžeme se přiblížit velmi těsně. Chová se tak zvláště zmije růžkatá (Vipera ammodytes) a zmije levantská (Vipera lebetina). Oba tyto druhy se rády vyhřívají mezi kameny v husté trávě nebo ve spadaném listí, kde je můžeme snadno přehlédnout.

Jedovatí hadi a hadí jedy - 1. část

Zmije žijí v příznivých oblastech často na místech, jejichž nejbližší okolí pravidelně navštěvují lidé. Brzy si zvykají na hustě zarostlých okrajích cest na lidi, kteří se procházejí, popř. na lesní zaměstnance. Jejich útěková reakce se rychle snižuje a často dovolí lidem v okolí cest, např. při sběru borůvek nebo hub, aby se k nim těsně přiblížili. Pak většinou bleskurychle uštknou. Při každém uštknutí jedovatým hadem je nejdůležitějším příkazem zachovat klid a zabránit jakékoli možné panice. Je-li naděje dostat se během jedné hodiny do nemocnice nebo k lékaři schopnému aplikovat sérum, měli bychom omezit vlastní pomoc jen na pevné ovázání uštknuté končetiny (směrem k srdci). To Ize udělat kapesníkem, kravatou nebo i opaskem. Přitom je třeba zjišťovat, zda je puls stále hmatatelný. Abychom zabránili smrti.

Z evropských zmijí jsou člověku nebezpečné zmije levantská (Vipera lebetina), zmije horská (Vipera xanthina) a zmije růžkatá (Vipera ammodytes). Uštknutí jsou velmi bolestivá, nebezpečná a často závažná. V případě uvedených druhů hlavně zmije levantské může život zachránit vhodné sérum. Z ostatních zmijí má nejsilnější jed Vipera aspis. Uštknutí zmijí Vipera latastei a zmijí obecnou (Vipera berus) může sice způsobit stejně vážnou otravu, i bez aplikace séra však způsobí smrt zdravého dospělého člověka jen velmi zřídka. Výjimkou je bosenská zmije (Vipera berus bosniensis), jejíž jed je velmi nebezpečný a obsahuje vysoký podíl neurotoxinů. Poslední druh, zmije Ursiniho (Vipera ursinii) má pověst nejneškodnějšího jedovatého evropského hada.

Hadí jed je komplikovaná proteinová směs fermentů, bílkovin, hlenu, tuků, solí a asi 50-80% vody. Vzniká v různě velkých jedových žlázách, jež leží po stranách hlavy pod očima. K výronu jedu nedochází automaticky při každém kousnutí, ale had jej může vypustit po dávkách nebo nevypustit vůbec. Množství jedu je mj. závislé i na kondici hada, na zásobě jedu ve žlázách, na teplotě, při níž dochází k uštknutí a na tom, jak dlouho předtím had neuštkl. Hadí jedy jsou husté, bělavé, žlutavé nebo zelenavé. Jedovatí hadi používají jedových zubů v první řadě k ulovení kořisti, ale i při obraně. Jen velmi málo druhů používá zubů k útoku, který je většinou bleskurychlý. Při uštknutí zasahují zmije a chřestýši kořist bleskově s široce otevřenou tlamou a s jedovými zuby vztyčenými, namířenými dopředu. Přitom vniknou dlouhé a duté jedové zuby hluboko do těla oběti a jed vystříknou do rány jako injekční stříkačka. Vzápětí po uštknutí se had zpravidla rychle napřímí a vyčkává, dokud kořist nezahyne. Hadi žijící na stromech však kořist většinou pevně uchopí a drží ji, dokud nezahyne. Jedovaté užovky se do kořisti zakousnou a žvýkavě pohybují čelistmi. Začínají ji polykat obvykle ještě v době, kdy je živá. Jedovatí hadi většinou oběť v ústech pevně drží, dokud se nepřestane pohybovat. Ještě předtím, než začnou kořist polykat, začíná v kořisti působit smrtící jed, který mimoto napomáhá trávení. Během polykání může had do kořisti vypustit další jed. Laboratorně bylo potvrzeno, že jed účinně podporuje trávení. Živočich zabitý uštknutím byl stráven během 4-5 dnů, stejně velký neotrávený až teprve po 12-14 dnech.

Podělte se s námi o názor na tento článek →

Petr Kovář

Autorem od: 18.11.2023

Podobné články

Může vás také zajímat