Černý krasavec v ohrožení - 1. díl

Pozorování černých kakaduů ve volné přírodě je vrcholným zážitkem pro každého milovníka přírody, pro ornitologa a chovatele to platí dvojnásob. Při nedávné cestě do Austrálie jsem měl to štěstí potkat dva druhy – původní obyvatele jihovýchodní části kontinentu: kakadu černé (Calyptorhynchus funereus) a kakadu hnědohlavé (Calyptorhynchus lathami).

V místech, která jsme navštívili (šlo o poměrně malé území od Adelaide po Klokaní ostrov (Kangaroo Island), je nejběžnějším druhem této jedinečné skupiny papoušků všudypřítomný kakadu růžový (Cacatua roseicapilla), kterého sami Australané za pořádného kakadua vlastně ani nepočítají. Když jsme se některého z domorodců ptal, zda v jejich okolí kakaduové žijí, zakroutil obvykle hlavou nebo ukázal někam k obzoru, zatímco na stromě za ním křičelo pár růžových krasavců, jejichž námluvy právě probíhaly. První černé kakaduy jsme potkali zcela náhodou - a jak už to tak bývá – z okna auta.

Kakadu černý

Pod odlesněnými kopci, na kterých se pásly ovce, bylo rozlehlé venkovské sídlo a v jeho středu se tyčil asi třicetimetrový rozsochatý blahovičník, plný ideálních hnízdních možností pro papoušky. O jeden z těchto otvorů se prali hned tři samci kakadu černého, zatímco jediná samice na jejich počínání pohlížela s ledovým klidem. Samci měli nápadně rudé okruží očí a za letu krásně patrné žluté znaky v ocase.

Ačkoliv se jedná o dost velké papoušky (udává se délka těla přes 60 cm), ve vzduchu prováděli neuvěřitelné kousky, mistrné obraty, chytali se za nohy podobně jako někteří draví ptáci, a dokonce se obraceli břichem vzhůru. Sledovali jsme je bez dechu dlouhé minuty. Je jasné, že chovat tyto ptáky – a o kakaduech to platí obecně – v malých, resp. krátkých voliérách, je hřích. Délka 5 až 10 metrů jim umožní alespoň krátké přelety a vynikne také jejich krása a zbarvení.

Asi po dvou týdnech jsme na stejné místo dovezli kamaráda v přesvědčení, že zde kakaduy znovu uvidíme. K našemu překvapení tu ale nebyl žádný. Buď se jim místo znelíbilo, nebo samice nasedla v dutině na snůšku a samec hnízdiště hlídal tak nenápadně, že jsme ho neviděli.

Stejné kakaduy jsme potkali ještě několikrát na Klokaním ostrově, a scénář byl vždy podobný. Na začátku zimy zde začínala doba hnízdění a všichni ptáci stavěli hnízda, obsazovali dutiny, pářili se a hlavně bojovali o partnerky. Jak jsme někde dojeli do míst, kde zbyly porosty starých doupných stromů, narazili jsme na hnízdní kolonie kakaduů růžových, mezi kterými sem tak byli k vidění jednotlivé páry kakadu naholících (Cacatua pastinator) a občas i skupinky kakaduů černých. Kakadu růžoví a naholící již podle všeho seděli na vejcích nebo dokonce krmili mladé, protože při našem příchodu za děsivého křiku vyletovali z dutin. Zato kakadu černí se předváděli před samicemi. U dutiny obvykle byla jedna samice a dva až čtyři samci. Pohlaví jsme odhadovali jen podle chování, vzhled byl podobný, i když růžovofialové okruží bylo u samců mnohem výraznější. 

Tyto kakaduy vždy zajímaly jen dutiny, vzniklé po ulomení vršku stromu, nebo postranní větve. Na rozdíl od menších kakaduů jsme je nepotkali u klasické dutiny ve kmenu stromu.  

Za kakadu hnědohlavým

Na Klokaní ostrov jsme se ale mimo jiné vydali za jedním ze vzácných a ohrožených druhů papoušků – kakadu hnědohlavým, resp. jeho jižní formou (Calyptorhynchus lathami halmaturinus). Je o něco menší než kakadu černý a hlavním poznávacím znakem jsou červené znaky v ocase, kterými se ovšem chlubí také o dost větší druh - kakadu havraní (Calyptorhynchus banksii). Ten je daleko větší (až 65 cm), jednotvárně zbarvený a bez žlutého límce u samic.  

Anglicky mluvící národnosti říkají kakadu hnědohlavému Glossy Black-cockatoo - tedy lesklý černý kakadu. Je to temně hnědý až černý kakadu se širokým, červeným pruhem přes ocas. Červená na ocasu je přerušená černou a je žlutě lemovaná. Samice má obvykle nepravidelné světležluté znaky na hlavě a krku a žluté skvrny na spodině těla a spodku křídel. Také v ocase je barva žlutá. V přírodě je potkáme obvykle v párech nebo nepočetných skupinách, jak sbírají semena na stromech. I když hrozí záměna s jinými černými kakaduy, jsou podstatně menší a mají také menší chocholky.

Kakadu hnědohlavý je poměrně nepočetný papoušek a setkat se ním můžeme jen na vhodných a dobře zalesněných stanovištích. Od pobřeží Queenslandu na středovýchodě Austrálie na jih přes Nový Jižní Wales a Viktorii po Jižní Austrálii. Izolovaná populace obývá Klokaní ostrov v Jižní Austrálii. Jižní poddruh tohoto ptáka je řazen mezi ohrožené.

Prostředím jsou otevřené lesy a lesy na pobřeží až do nadmořských výšek kolem 1000 m.  

Potrava

Kakadu hnědohlavý je poměrně úzce potravně specializovaný. Dominantní potravou jsou zralá semena stromů přesličníků. Těmi jsou na jihovýchodě hlavně semena přesličníků druhů Allocasuarina littoralis, A. torulosa a A. verticillata. V oblasti Riverina se živí semeny přesličníků hlavně druhu Casuarina cristata. Semena těchto stromů v jakýchsi šiškách a mají opravdu tvrdou slupku, kterou jsou kakaduové schopni drtit jen pomocí masivního zobáku.

Pokud pod těmito stromy najdeme okousané a poničené zbytky šišek a slupky semen, velice pravděpodobně sem kakaduové létají za potravou.  V oblasti Eden (jižní pobřeží Nového Jižního Walesu) byla prováděna rozsáhlá studie potravních nároků. Výsledky ukázaly, že kakadu hnědohlavý si vybírá semena těch druhů přesličníků, která mají vysokou nutriční hodnotou. Páry kakaduů létají od stromu ke stromu a ochutnávají semena. Teprve když se někde ujistí, že kvalita je dostatečná, usadí se na stromě a žerou tak dlouho, dokud nejsou zcela nasyceni. Ke stromu se pak zpravidla vracejí tak dlouho, až je celý obraný.

Vedle přesličníků byli kakaduové hnědohlaví pozorováni při sběru semen eukalyptů, akácií, cypřišů a hakeí (Hakea). Vedle semen běžně a pravidelně sbírají larvy hmyzu. Sběru potravy věnují asi 88 % dne.

Druh v ohrožení

Kakaduové podobně jako další větší druhy papoušků jsou v mnoha oblastech Austrálie ohroženi řadou faktorů, za kterými stojí vesměs civilizační tlak.  Ten není nějakým novým problémem, ale datovat ho musíme od počátků evropské kolonizace kontinentu. Hlavní hrozbou vždy bylo a bude kácení přesličníků (potrava) a eukalyptů (hnízdění).

Pokud čteme v odborné literatuře popisy lokalit, kde se velcí papoušci v Austrálii vyskytují, velmi často narazíme na sdělení, že „nejčastěji se s nimi setkáme na březích řek a jezer“. Vždy jsem si myslel, že důvodem je blízká přítomnost vody, které je v Austrálii obecně nedostatek. Ovšem již po pár dnech cestování tímto kontinentem nám bylo jasné, že druhým a zřejmě daleko zásadnějším důvodem je fakt, že plošné odlesňování a také rozlehlé opakující se požáry ničí vhodné doupné stromy všude s výjimkou vlhkých příbřežních lokalit. Ty bývají bažinaté, hůře dostupné, ve svažitém terénu, a tedy dosud poměrně zachovalé.  

Vedle ničení původního životního prostředí, kácení stromů a častých požárů se na nízké početnosti těchto kakaduů negativně projevuje nelegální odchyt ptáků, jejich vývoz ze země a také vybírání vajec z hnízd – oboje pro bohaté chovatele a sběratele na celém světě. I když se běžně uvádí, že vývoz papoušků z Austrálie není v podstatě možný a ochrana přírody je na tomto kontinentu jedna z nejvyšších na světě, evidentně to nestačí a různými cestami (jistě jinak než letecky, tedy hlavně „po vodě“) se ze země i dnes pašují ve velkém nejrůznější druhy zvířat. Alespoň takové – i když nepříliš konkrétní – údaje lze vyčíst z oficiálních ochranářských webů Austrálie.

Odborníci také zjistili, že aby kakadu hnědohlavý zahnízdil, v blízkém okolí hnízdiště musí být dostatek potravy. Tím, jak dochází k fragmentaci (oddělování) stanovišť se šance na rozmnožování snižuje. V době hnízdění kakaduové nelétají za potravou dále než nějakých 10 km.

Požáry jsou v posledních letech největší hrozbou pro australskou přírody. I když k tomuto kontinentu přirozené požáry patřily odedávna a hlavně flora si vytvořila řadu mechanismů, s jejichž pomocí přežije přechod požáru a brzy se obnoví, frekvence požárů založených lidmi je taková, že krajina potřebný čas na obnovu nemá.  

Při projíždění krajinou tak často narazíte na ohořelé pahýly stromů, mezi kterými raší malé, jen pár let staré stromky. Na dálku to působí zeleně, zblízka jde o smutnou až měsíční krajinu, kde pro hnízdění papoušků není místo. Ke všemu právě přesličníky rodu Casuarina jsou na oheň nadprůměrně citlivé a odumírají mnohem dříve než jiné dřeviny.

Ovšem není to jen oheň, který se významně podepisuje na rychlém snižování početnosti kakaduů. Velmi negativně působí volně se pohybující kočky a hlavně asi jako kočka velcí vačnatci kusu liščí  (Trichosurus vulpecula). O šplhacích schopnostech koček ví každý z chovatelů své, ovšem na první pohled zavalitý až nemotorný kusu si s nimi v ničem nezadá. Mistrně šplhá po výškách a vybírá vejce i mladé z dutin. Negativně působí také poměrně agresivní a všudypřítomní kakaduové růžoví, kteří dovedou větší černé kakaduy od dutin odehnat, a dále některé druhy agresivních introdukovaných včel, usazujících se v dutinách stromů.  

I když doposud nebylo statisticky zhodnocena, kolik hnízd padne liškám za oběť a jak se to v delším v dlouhodobém měřítku projeví na početnosti černých kakaduů, jisté je, že z území, kde opakovaně kusu vyplení dutiny, se kakaduové odstěhují. Právě na Klokaním ostrově by možná kusu bez pomoci člověka kakadu hnědohlavé jižního poddruhu během několika let zcela vyhubil. Na druhou stranu – jak někteří ochranáři připomínají - jsou kakaduové dlouhověcí ptáci, a ani několik let nezdarů nemusí znamenat velkou tragédii. Pokud páry najdou bezpečnější místa, mohou opakovaně odchovat několik mladých.