Kachna pižmová – jak zvládnout její chov a příchod jara

Kachna pižmová (Cairina moschata), známá také jako pižmovka velká, patří do čeledi kachnovitých (Anatidae). Je původním druhem pocházejícím z Jižní a Střední Ameriky, kde obývá tropické a subtropické oblasti. Na rozdíl od většiny kachen, které preferují vodní prostředí, kachna pižmová tráví značnou část života na souši, v blízkosti vodních ploch. Pižmovka velká byla později domestikována a nyní se vyskytuje na většina českých dvorů, kde je chována drůbež.

Domestikace kachny pižmové je proces, který probíhal již před staletími a vedl k vytvoření dnešní domestikované formy, která se významně liší od své divoké předlohy. V následujících částech rozeberu proces domestikace, jeho historii, rozdíly mezi divokou a domestikovanou formou, šlechtitelské zásahy a dopady na chov a užitek tohoto druhu. Kachna pižmová pochází z tropických oblastí Střední a Jižní Ameriky, kde se přirozeně vyskytuje v mokřadech, lesních porostech v blízkosti vodních ploch a na řekách. První domestikace této kachny proběhla u původních jihoamerických civilizací, především Mayů, Aztéků a Inků, dlouho před příchodem Evropanů. Tito původní obyvatelé chovali pižmovky hlavně pro maso a vejce, ale také kvůli jejich schopnosti přirozeně regulovat hmyzí škůdce. Byly využívány v rámci tradičního hospodářství, kde se chovaly spolu s další drůbeží, jako byly krůty nebo perličky. Když španělští dobyvatelé dorazili do Ameriky v 15. století, setkali se s těmito domestikovanými kachnami a poznali jejich vysoký užitkový potenciál. Právě Španělé byli hlavními šiřiteli pižmovky do Evropy, kde se rychle ujala a rozšířila se i do dalších částí světa. Po objevení Ameriky se domestikovaná kachna pižmová dostala do Evropy v 16. století, přičemž nejprve byla chována ve Španělsku a Portugalsku. Odtud se postupně rozšířila do dalších zemí, včetně Francie, Itálie a Německa.

Během koloniální expanze byla pižmovka exportována i do Afriky, Asie a Oceánie. Díky své nenáročnosti na chov, odolnosti vůči nemocem a vysoké produkci masa se stala oblíbenou v tropických a subtropických oblastech, kde se chová dodnes. Velkým milníkem v chovu pižmových kachen bylo jejich křížení s domácí kachnou pekingskou (Anas platyrhynchos domesticus). Toto mezidruhové křížení vedlo ke vzniku mulardů, což jsou sterilní hybridní kachny, které kombinují výhody obou rodičovských druhů:

• Vyšší podíl svalové hmoty (jako pižmovka).
• Rychlý růst a dobrá přizpůsobivost (jako pekingská kachna).
• Vynikající produkce jater pro foie gras.

Mulardi jsou dnes běžně chováni ve Francii, Maďarsku a dalších zemích pro produkci kvalitního masa a jater na foie gras.

Kachna pižmová se od běžných domácích kachen odlišuje svým chováním i životními návyky. Je přizpůsobivá, samostatná a tichá, s výrazně odlišnými sociálními a potravními zvyklostmi. V rámci skupiny se obvykle vytváří hierarchie, přičemž dominantní jedinci (zejména samci) mohou vykazovat teritoriální chování, především v období rozmnožování.

• Samci jsou dominantní a mohou si agresivně bránit své území nebo harém samic. Často syčí, nafukují krk a třesou hlavou, aby odradili vetřelce.
• Samice jsou klidnější, více se soustředí na hledání potravy a péči o mláďata.
• Mladé kachny (kachňata) vytvářejí skupiny, které se drží blízko matky.

Pižmovky se dokážou dobře přizpůsobit i smíšeným chovům s jinou drůbeží (např. slepicemi nebo husami), pokud mají dostatek prostoru. Přesto mohou být samci v období páření agresivní vůči jiným druhům, zejména pokud soupeří o potravu nebo samice. Na rozdíl od jiných druhů kachen se pižmovky méně spoléhají na vodní prostředí a tráví více času na souši.

• Létání: Divoké pižmovky jsou velmi dobrými letci a dokážou překonat velké vzdálenosti. Domestikované varianty jsou těžší a jejich letová schopnost je omezená, i když mladé a lehčí jedince lze stále vidět v letu na kratší vzdálenosti (např. na střechu či strom).
• Šplhání: Na rozdíl od běžných kachen mají ostré drápy na nohou, které jim umožňují šplhat na stromy, větve či ploty.
• Plavání: Ačkoli se mohou pohybovat po vodní hladině, pižmovky nevyužívají vodu tak často jako jiné kachny. Netráví většinu času na vodě a nevyžadují rozsáhlé vodní plochy pro chov.
• Chůze: Jsou zdatné v pohybu po souši a dokážou urazit delší vzdálenosti při hledání potravy. Jejich pohyb je plynulý a často chodí v řadách, zejména když vedou kachňata.

Pižmovky jsou nejaktivnější během ranních a večerních hodin, kdy hledají potravu a sociálně interagují s ostatními jedinci ve skupině.

Pižmovky se odlišují od jiných kachen i svým hlasovým projevem. Zatímco běžné kachny kvákají, pižmovky jsou tiché a komunikují jinými způsoby:

• Syčení a bublání – Samci vydávají hluboké syčivé zvuky při obraně teritoria nebo při dvoření samicím.
• Pištění mláďat – Kachňata vydávají jemné pískání, když se vzdalují od matky nebo pociťují nebezpečí.
• Tiché dorozumívání – Dospělé samice a mláďata mezi sebou komunikují jemnými zvuky připomínajícími bublání nebo šepot.

Pižmovky jsou tedy oproti běžným kachnám mnohem tišší, což je výhodné při chovu v blízkosti domů nebo v městských oblastech.

Díky své odolnosti jsou pižmovky schopné žít v různých klimatických podmínkách.

• V tropických oblastech se jim daří výborně, protože pocházejí z teplých oblastí Jižní Ameriky.
• V mírném pásu se přizpůsobily chovu s ochranou před zimou. Domestikované formy jsou méně citlivé na chlad, ale je třeba jim zajistit kryté přístřeší.
• Ve volné přírodě se pižmovky přizpůsobují přítomnosti člověka a snadno se stávají polodivokými populacemi, které využívají zemědělské oblasti a městské parky jako zdroje potravy.

A jak pižmovky rozmnožit?

Pižmovky se rozmnožují snadno a nepotřebují ani výrazné zásahy chovatele. Velmi vhodné je chovat kačera s alespoň 2 až 3 kachnami (1 kachna je málo, kačer ji může při častém páření zranit). Na chovateli je pouze příprava vhodných podmínek pro hnízdění, jelikož pižmovky sedí na vejcích samy. Ideální jsou například bedýnky od zeleniny (lépe děrované), které chovatel vystele slámou. Osvědčují se i králičí kotící budky nebo jiné boudičky, do kterých si kachny mohou zalézt. Kachny rády hnízdo skrývají, proto je vhodné jim hnízdo něčím zakrýt, umístit na méně přístupné místo, nebo nasimulovat obtížnější přístup k hnízdu. Tím docílíme toho, že kachny zasednou tam, kde chceme my.

Kachna snáší vejce každý den a snese jich cca 10 až 20 v závislosti na věku a výživě. Pokud nezačne snášet v období velkých mrazů, stačí hnízdo pouze kontrolovat – hlídat, zda každý den přibyde vejce. Pokud by se tak nedělo, může jít o zásah nějakého predátora nebo nešikovnost kachny, která vejce může rozbít. Je důležité vědět, že pokud kachně vejce začneme sbírat, zareaguje na to tak, že okamžitě změní místo, kam snáší (obranný mechanismus vůči predátorům). Pokud kachně nevěříme a vejce sbírat chceme, je vhodné ve hnízdě nechat například 2 její vejce, která označíme a doložit pár podkladky. Tím kachna získá pocit, že je vše v pořádku. Úplně nejlepší je kachně měnit snesené vejce za podkladek a později, když začne na hnízdě pouštět peří (signál, že míní zasednout), jí je vrátit. Optimální počet vajec pro hnízdění je cca 12 u menších kachen, 14 potom u větších. Při vyšším počtu vajec ve hnízdě se může stát, že kachna vejce různě podchladí při jejich přeskupování, protože se pod ni nevejdou. Osvědčenou radou je také prosvícení vajec po 7 dnech hnízdění. Tím dojde k redukci neoplozených vajec, díky čemuž se kachna bude moct starat o méně vajec a optimálně je zahřívat. A po 35 dnech hnízdění se můžeme těšit na kachňata!