Můžeme sahat samici králíka do hnízda, aneb cross-fostering jako úspěšná technika v chovu nejen králíků

Často se setkávám s obavou chovatelů, kteří mají dojem, že je lepší samici králíka nesahat do hnízda, nerušit ji a v podstatě k ní pomalu ani nechodit. Když jim říkám, že samicím podkládám cizí mláďata, často zůstávají v úžasu. Pojďme se na toto téma podívat detailněji.

Cross-fostering, česky často označovaný jako podkládání mláďat nebo náhradní kojení, je technika využívaná v živočišné výrobě i výzkumu, při níž jsou mláďata odebrána své biologické matce a předána k odchovu jiné samici téhož druhu. Cílem této metody je buď praktické vyrovnání vrhů v chovech, nebo záměrné oddělení genetických a environmentálních vlivů v rámci vědeckých studií. V chovatelské praxi se cross-fostering využívá především tehdy, když matka není schopna odchovat celý vrh – například z důvodu vysokého počtu mláďat, nedostatečné laktace, úhynu samice nebo problémového chování. Přesun části vrhu k jiné samici umožňuje lepší přežívání a rovnoměrný růst mláďat. Ve výzkumu se tato technika stala důležitým nástrojem při studiu vlivu prostředí na vývoj chování, zdraví a fyziologii zvířat, zejména v oblasti etologie, epigenetiky a výživy. Cross-fostering umožňuje experimentálně rozlišit, které znaky jsou dány geneticky a které vznikají působením prostředí, výchovy nebo stresu.

Hlavním cílem cross-fosteringu je buď záchrana mláďat v případě úhynu nebo selhání matky, nebo rovnoměrné rozložení vrhu mezi více samic, zejména pokud dojde k porodu nadměrného počtu mláďat v jednom hnízdě. Králíci jsou z hlediska chovu k této metodě velmi vhodní – samice kojí mláďata pouze jednou denně, a to velmi krátce (3–5 minut). Díky tomu je matka obvykle méně citlivá na pachové odlišnosti mláďat, což výrazně zvyšuje šanci na přijetí podložených mláďat. Klíčovým faktorem úspěšného cross-fosteringu je však věk a vitalita mláďat – musí být přibližně stejně stará (ideálně rozdíl maximálně 1-2 dny), dobře vyvinutá a bez viditelných zdravotních problémů.

Podkládání se nejčastěji provádí v rámci prvních 24 hodin po porodu, kdy je pravděpodobnost přijetí nejvyšší. Mláďata určená k podložení se před vložením do nového hnízda opatří materiálem z původního hnízda nebo se lehce potřou senem či chlupy samice, aby pachově splynula s ostatními mláďaty. U většiny samic to ale není potřeba. Většinou postačí samici vyndat z kotce, udělat kontrolu hnízda, odebrat králíčata, případně podložit jiná a samici vrátit zpět.

V praxi se cross-fostering využívá nejen v intenzivních chovech, kde je prioritou produktivita a přežívání vrhů, ale i v hobby a genetických chovech, kde je třeba pečlivě kontrolovat rodokmeny, případně zachránit cenné genetické linie. Výhodou je také možnost srovnat vrhy podle počtu a síly mláďat, čímž se snižuje kompetice o mléko a zvyšuje šance na rovnoměrný růst a přežití celého vrhu. Právě srovnávání vrhů do poměrně stejných počtů u samic je příklad praxe v intenzivních chovech, kde většinou rodí v jeden den desítky až stovky samic najednou. Sleduje se tak kvalita samic dle parity hnízda. Parita udává, kolikátý vrh samice právě má. Například druhá parita je druhý vrh. Někdy se může stát, že samice, hlavně prvničky, ještě neprodukují tolik mléka, a proto se jim odebírá část mláďat, která se podloží zkušenějším matkám na vyšší paritě.

Jedním z nejzajímavějších využití cross-fosteringu je výzkum toho, jak se u mláďat vyvíjí chování – tedy co z nich vyroste po stránce povahy, vztahu ke stresu nebo ke skupině. Když totiž mládě odebereme od jeho vlastní matky a dáme ho k jiné samici, dostane se do úplně jiného prostředí. A pokud to uděláme hned po narození, zasahujeme do období, kdy je na prostředí nejcitlivější – učí se, co je „normální“, co je bezpečné a co ne, a začíná rozpoznávat vůni matky, styl péče a zvuky okolo. Toto období se odborně nazývá senzitivní fáze.

Výzkumy ukazují, že způsob, jakým se matka o mládě stará – jak často ho olizuje, jak dlouho ho kojí, jak moc s ním je v kontaktu – má vliv na to, jak se vyvine jeho mozek. Nejvíce to ovlivňuje části mozku, které řídí stres, emoce a sociální chování – tedy třeba jak mládě v dospělosti zvládá napětí, jak reaguje na ostatní zvířata nebo jak samo pečuje o vlastní potomky.

Jednou z nejdůležitějších oblastí v tomto procesu je tzv. HPA osa – což je zkratka pro propojení mozku a nadledvin, které ovládá tvorbu stresových hormonů (např. kortizolu). Když mládě vyrůstá u pečující samice, jeho tělo se naučí zvládat stres lépe. Když je péče zanedbaná nebo příliš tvrdá, může to mít opačný efekt – zvíře je pak náchylnější k úzkosti nebo reaguje přehnaně i na malé podněty.

Využití cross-fosteringu nachází uplatnění také u jiných hospodářských zvířat, například u prasat nebo ovcí a koz. V moderních chovech prasat je cross-fostering standardní součástí řízeného rozmnožování. Po porodu bývá běžné přesunout část selat mezi vrhy tak, aby byl vyrovnán počet mláďat u jednotlivých prasnic podle počtu funkčních struků a jejich mléčné produkce. Tím se minimalizuje riziko podvýživy selat a zvyšuje se rovnoměrnost jejich růstu. U prasat je také známo, že včasný přesun (do 24–48 hodin po porodu) zvyšuje šanci na přijetí a podporuje lepší přežití slabších selat. U ovcí a koz se cross-fostering používá především v případech, kdy dojde k odmítnutí jehněte nebo k jeho osiření. Pokud má jiná samice nadbytek mléka nebo ztratila vlastní mládě, může se podložené jehně nebo kůzle stát náhradníkem. Přijetí však bývá komplikovanější než u jiných druhů a často je nutné použít různé triky – například potřít mládě plodovou vodou nebo mlékem nové matky.