Korela chocholatá a její chov

Ta příležitost se nemusí opakovat! To jsem věděl na začátku léta, kdy jsem v budce u korel objevil první bílé, skoro kulaté vajíčko. Jeho přítomnost jsem tušil již dva týdny předtím. Tehdy se budoucí rodičovský pár začal chovat jinak, než jsem u něj byl zvyklý. Sameček se dvořil své družce, pobíhal před ní po větvičce a každou chvilku ji krmil do zobáčku. Po pár dnech jsem pak pozoroval první pokusy o páření, posléze obě korely začaly navštěvovat připravenou budku. Rozhodl jsem se, že se pokusím celé hnízdění korel fotograficky zdokumentovat.

Během necelých devíti dnů snesla samička pět úplně stejných vajec. Vždycky obden, ale to jsem jen odhadoval, protože od druhého vejce už oba rodiče trávili v budce většinu dne i noci. Za světla se u potravy a vody objevovala ponejvíce samička, v noci sameček někdy spal mimo budku, samice však nikdy.

První holátko

Po dvaceti dnech jsem netrpělivě očekával, zda uslyším jemný cvrčivý hlas mladých. Letošní horké a suché léto chovu exotických ptáků příliš nepřálo, ale u australských korel jsem takový strach neměl. Vždyť v jejich domovině někdy neprší celé roky. Přesně po 23 dnech od snesení prvního vejce jsem uslyšel z budky hlas mláděte. Byl jsem pochopitelně netrpělivý, ovšem vydržel jsem ještě pět dní, než jsem využil chvilky, kdy byli rodiče mimo budku, a víko poprvé nadzvedl. K mé radosti ležela na dně čtyři zcela nemohoucí, téměř holá žlutavá mláďata. Opatrně jsem vzal jedno do ruky, abych se přesvědčil, zda je nakrmené. Mělo tak plné volátko, že bylo daleko větší než hlava ptáčete.

Rostou jako z vody

Na další kontrolu budky jsem se vypravil v době, kdy nejstaršímu korelátku bylo deset dní. Mláďata již byla větší, seděla pevně na silných nohách a zvedala vzhůru hlavičky, na kterých byly znatelné maličké chocholky. Této návštěvy jsem využil a mláďata označil chovatelskými kroužky.

Kus papouška

To je ale kus papouška, musel jsem v duchu konstatovat, když jsem vzal do ruky mládě staré asi patnáct dní. Vždyť korelata byla v té době skoro tak velká jako máma s tátou, i když nejnápadnější částí těla bylo stále volátko nacpané krmením od starostlivých rodičů. Pera ale jako by mláďatům zapomněla růst, stále ještě byla schovaná ve špičatých toulcích nápadných hlavně na křídlech, zádech a ocase. A tak nejvýraznější byla opět velká žlutá chocholka a červenající se líčka.

Den dvacátý

Dvacátého dne jsem do budky jen opatrně nahlédl malou škvírou. Mláďata již měla pera po celém těle, ale měl jsem strach, že by mohla z budky kolem fotoaparátu vyskočit a vypadnout. Budka je totiž na voliéře umístěná zvenku a při neopatrné manipulaci hrozí, že ptáci z ní uletí.

Nyní jsem už jen čekal, kdy první korelí junior odvážně opustí budku. Rodiče se tam již prakticky nezdržovali, potomstvo chodili jen pravidelně krmit. Hladová mláďata přitom často vystrkovala hlavy z vletového otvoru budky a stále velmi hlasitě žadonila o nakrmení.

Brzy ráno 24. den bylo první mládě venku z budky. Nevím, zda vylétlo se soumrakem, v noci, nebo po rozednění, ale třepalo se po stěnách voliéry, neúspěšně se pokoušelo létat a mezitím sedalo na větve, kde pokyvováním hlavy spolu s hlasitým vrněním stále žádalo nakrmení.

Další dvě mláďata vylétla 26. den a na poslední, nejmladší, jsem čekal přesně měsíc. Konečně byla všechna bílá korelátka venku.

První dny byla nemotorná a od rodičů se dala docela dobře rozeznat. Měla kratší ocásky a méně nápadné chocholky. Na první pohled bylo patrné, že se narodila tři papouščí děvčata a jeden kluk.

Těžké osamostatnění

Po opuštění budky se až na vzácné výjimky korelky do budky nevracely. To bylo zajímavé, protože mláďata mnoha jiných druhů papoušků se do budky naopak vracejí pravidelně alespoň na noc. Ale nakonec to bylo dobře, protože samička se začala o budku opět zajímat a pár dnů poté, co z ní vyskočilo poslední mládě, snesla opět vejce. Ale to už začal příběh jiných korelích sourozenců.

Naše mláďata byla první dny na rodičích zcela závislá a jen pomalu se učila sama jíst. Létala s rodiči k misce s potravou i vodou, louskala semínka, ale mezitím stále chtěla být krmena. Poté, co rodiče nasedli na druhou snůšku, měl výrostky na starost vědy jen ten pták, který právě nebyl v budce. Musel se opravdu otáčet, aby nakrmil čtyři hladové krky a ještě sebe.

Bez rodičů

Po třech týdnech, kdy se už blížilo líhnutí prvního mláděte z druhé snůšky, jsem mláďata musel od rodičů oddělit. I když se nechala do poslední chvíle krmit, v nové kleci se okamžitě adaptovala a na rodiče si ani nevzpomněla. Jedno z mláďat - samičku - máme dosud doma a už má dokonce partnera. Staršího šedého elegána, o kterého sice neprojevuje valný zájem, ale do příštího roku si na sebe určitě zvyknou. Zbylá tři mláďata dostala na ochočení různí zájemci. V nových rodinách si zvykla a záhy se velmi spřátelila. Určitě před sebou mají šťastný život.
 

Korela chocholatá (Nymphicus hollandicus)    

Velikost: 32 cm.
Zbarvení: Přírodní forma je celkově šedá, naspodu bledší, čelo, chocholka, temeno, líce a hrdlo jsou jasně žluté. Příuší je cihlově červené či oranžové. Spodek ocasu je tmavošedý.
Odlišení pohlaví: Samice má temeno, chocholku a lícní skvrny tmavě žlutošedé. Spodek ocasu má žlutavé skvrny. 
Výskyt: Běžný pták australského vnitrozemí.
Prostředí: Lesy i otevřená krajina blízko vodních zdrojů, savany s blahovičníky, křovinaté savany s akáciemi.
Způsob života: V přírodě žijí převážně v hejnech. Společně létají k vodě i kočují za potravou, v dobách sucha opouštějí svá území a vydávají se někdy na dlouhé cesty podobně jako jiní ptáci suchého vnitrozemí Austrálie. Hnízdí v dutinách a dutých větvích starých odumírajících stromů.
Chov: Dnes jeden z nejběžnějších druhů papoušků chovaných v zajetí (po andulce vlnkované). V Evropě se objevila již v roce 1846 a v roce 1858 byla také odchována první mláďata. U nás byla poprvé rozmnožena v roce 1879. Ochočená korela se může držet v menší kleci, která musí být dost vysoká, aby si pták sedící na bidle nešpinil ocasní pera o dno. Korelu z menší klece je nutné pravidelně vypouštět na prolétnutí. Minimální délka klece pro neochočenou korelu, kterou není možné vypouštět, se udává mezi 80 až 100 cm délky a 50 až 100 cm výšky. V takové kleci může již pár korel úspěšně odchovávat mladé. 
Chov v kleci: Klec zařizujeme jednoduše jen dvěmi větvemi na opačných stranách, mezi kterými budou moci korely přeletovat. Potravu i vodu stavíme na zem, kde i v přírodě tráví korely valnou část dne.  
Hnízdění: Sestavíme-li chovný pár, pak odchov mladých není složitý. U menších klecí zavěsíme budku zvenku, u větších voliér ji umístíme dovnitř. Budka může být přírodní (z dutého kmenu), nebo z prken. Průměr dna by měl být alespoň 20 cm (20 x 20 cm), výška 30 až 50 cm. Na dno dáme vrstvu hoblin. Samička snáší 4 až 8 bílých vajec, na kterých sedí oba rodiče, někdy společně. Mladí se líhnou po 21 dnech, rodiče je krmí v budce asi 3 týdny a poté ještě asi 2 týdny mimo budku.
Potrava: Směs semen (proso, slunečnice, oves, lesknice), zelené krmení, klíčená zrna, vaječná míchanice v době odchovu mladých.    
Mutace: I když je základním zbarvením divokých korel šedá barva, ptáci na našich fotografiích jsou bílí či spíše bělaví se žlutým nádechem. Jedná se o rozšířenou a velmi atraktivní mutaci zvanou lutino. Ptáci mají při narození jasně červené oči, které v dospělosti tmavnou. Bílá barva je způsobena genetickou ztrátou tmavého pigmentu v perech. U lutinových korel je určitým problémem odlišit samce od samic, liší se velikostí a žlutou barvou na křídlech a ocasu.