Nejchytřejší ptáci - majny, leskoptve a spol

Nechci si rozhodně nahněvat chovatele velkých papoušků, ale ruku na srdce – i když vlastní mimořádně inteligentní ptáky, na samotném vrcholu jejich miláčci netrůní sami, ale na stejnou úroveň vystoupali i zástupci další ptačích skupin. Dnes se zmíníme o dvou z nich – špačkovitých a krkavcovitých. Již naši předci znali jejich dovednosti a oceňovali jejich schopnost opakovat lidská slova, tedy mluvit. Mnozí hovoří dokonce daleko čistěji než většina papoušků.

Špačci a jejich příbuzní

Na oblíbeném webu youtube.com najdeme několik odkazů, na kterých uvidíme a uslyšíme mluvit, pískat a zpívat docela obyčejného špačka obecného (Sturnus vulgaris). Ptáka, který byl u nás před časem na vyhubení, ale jehož počty se obdivuhodně zvýšily a dnes mu opět nemůžou přijít na jméno jihomoravští vinaři stejně jako majitelé třešňovek. Hejno špačků dokáže způsobit řádnou spoušť na zrající úrodě. Přestože je pro mnohé špaček nepřítelem číslo 1, naši pradědečkové a prababičky na něho nedali dopustit. Takový ochočený špaček v kleci nad vchodem do chaloupky dokonale nahradil dnešní rozhlas a televizi. Zpíval, pískal, opakoval zvuky, které slyšel ve svém okolí, a také žvatlavě mluvil. Nakrmit špačka v kleci nebyl takový problém – dostal zbytky od oběda, sem tam červíka, zralé ovoce.

A podobně oblíbení byli zástupci čeledi špačkovití (Sturnidae) i jinde po světě, hlavně v Asii). Tamní větší příbuzní špačka – loskutáci, majny či leskoptve – jsou ještě talentovanější a právě loskuták čili beo posvátný (Gracula religiosa) bývá považován se nejnadanějšího řečníka ptačí říše. Naučí se ovšem i celou řadů zvuků, se kterými se setkají. Není tomu dlouho, co se k nám dovážela mláďata loskutáků z Indonésie. Jednalo se vesměs o mláďata domorodci vybraná z hnízd a uměle dokrmená. A jak se na talentované řečníky sluší a patří, většina z nich po příletu bravurně zvládala základy některého z domorodých indonéských jazyků. Naučit je po česku obvykle netrvalo dlouho a jejich majitelé na nich nejvíce obdivují čistotu hlasu, jakým lidská slova vyslovují. Na rozdíl od papoušků je „mluvení“ některých loskutáků k nerozeznání od lidského.

Nejlepší bič na lenochy

Loskutáci někdy mluví až příliš. Důkazem může být historka, kterou kdysi vyprávěl německý cestovatel Heinz Geck po návštěvě přítele v Indii. Ochočený loskuták hostitelovým hlasem šikanoval sluhu Aliho: "Kde zase Ali vězí? Je to ten nejlínější chlap na světě. Ali, kde je jídlo?" Už první den odpoledne mluvil prý loskuták cestovatelovým hlasem lépe nežli on sám. "Mým hlasem od oběda do západu slunce celkem čtyřiačtyřicetkrát volal Aliho. Mělo to ten důsledek, že když jsem ho pak volal já, vůbec mě neposlouchal, protože si myslel, že je to zase ten protivný opeřenec," líčí svůj indický zážitek s loskutákem Heinz Geck.

Posvátný beo

Loskuták dokáže promlouvat tak čistě a jasně, že si jeho hlas snadno spletete s lidským. Dokonale napodobí i intonaci jednotlivých členů rodiny. Ovšem neplatí to stoprocentně – někteří jedinci jsou doslova upejpaví a v přítomnosti lidí neotevřou zobák. Jiní však skutečně na požádání promlouvají, hvízdají melodie, zpívají, napodobují zvonění zvonku nebo melodii mobilu, ale třeba také popelářského auta... A dokonce dokážou své projevy spojovat s vhodnými situacemi, takže po zazvonění telefonu řekne „haló“ a slušně se představí vaším jménem.

Protože schopnost mluvit je lidmi ze všech ptačích vlastností snad nejvíce ceněná, není divu, že loskuták patří k velmi žádoucím a ceněným chovancům. Mnozí lidé, kteří po něm dlouho toužili a nakonec si svůj sen splnili, jsou však rozčarováni. Jednak ne každý jedinec se naučí mluvit, a to ani, když ho máte odmalička, jednak jsou loskutáci tvorové značně nečistotní. Nemohou za to – jsou to typičtí měkkozobí ptáci, což znamená, že se živí převážně měkkou potravou, tedy plody a hmyzem. Zkušeným nemusíme líčit, jak se takováto strava projeví na vyměšování. Je třeba počítat s polotekutým, stříkavým trusem, který dost zapáchá, takže je nutno zvláště při držení bea v bytě svádět každodenní souboje s čistotou jeho klece. Taková potrava se navíc rychle kazí, takže zvláště v horkých letních měsících je třeba krmit několikrát denně, zbytky ovoce a masa vyhodit a misky pečlivě vymýt. Jednotlivě držený pták doma potřebuje opravdu hodně péče a také pozornosti ze strany majitele, aby se nenudil a nestrádal.

Loskutáka lze držet také po párech ve velkých celoročních venkovních voliérách hustě osazených zelení s vytápěným zázemím. V takovém případě je naděje i na odchov. Nikdo se nemusí obávat, že by se mláďat později nemohl zbavit. Po loskutácích je stále velká sháňka, obzvláště když dovozy z Indonésie skončily.

Loskutáky krmíme různými zralými plody, nakrájeným zralým ovocem v co nejširším výběru, zeleninou, granulemi a směsmi pro loskutáky, míchanicí pro hmyzožravé ptáky, hmyzem a myšaty.

Samice loskutáka snáší zpravidla 2–3 vejce, na kterých sedí asi 18–20 dní, mladí vyletují zhruba po měsíci, rodiče je však dále asi dva týdny dokrmují. Sestavit chovný pár není snadné, samec a samice jsou stejně vybarvení. Doporučuje se využít endoskopické vyšetření nebo odebrat krev na rozbor DNA. 
 

Majny

Řada blízkých příbuzných si s loskutákem nezadá a mezi chovateli jde o poměrně oblíbené a rozšířené ptáky. K nejběžnějším patří například majna obecná (Acridotheres tristis). U nás majny obecné chová několik chovatelů, kteří se věnují chovu špačkovitých pěvců. Ti dobře vědí, že držet si tyto bezesporu chytré a řečovými schopnostmi obdařené ptáky není jen tak. I když se majny do hnízdění většinou nemusí příliš nutit, odchovat jejich mláďata do dospělosti není nejsnazší. Ačkoliv dnes už existují kvalitní směsi pro hmyzožravé ptáky, živý hmyz při krmení potomstva nic nenahradí. Vzhledem ke své velikosti potřebují denně poměrně značné množství různých bezobratlých. Nespokojí se jen s cvrčky a larvami potemníků, které jsou poměrně tučné. Obětavý chovatel musí denně vyrážet se síťkou do přírody a na loukách nasmýkat co největší množství hmyzu.

Pro chov všech majn jsou opět nejlepší prostorné, nejlépe venkovní voliéry, bohatě zarostlá stromky a keři, kde mohou být ptáci celoročně. Odchov se však už podařil i v metrových klecích. Krmíme je stejně jako loskutáky. Hnízdí stejně jako ostatní zástupci čeledi v budce. Samice snáší 4–6 vajec, na kterých sedí 13–18 dní, po asi 24 dnech mláďat vyletují a ještě dalších 10 dní je rodiče krmí. Rozlišování pohlaví je opět obtížné, samec i samice jsou zbarveni stejně.

Dalšími chovanými druhy s obdobnými nároky jsou například majna Rotschildova (Leucopsar rothschildi) či majna žlutolící (Mino dumontii).

Leskoptve

Menší zástupce špačkovitých převážně z Afriky řadíme mezi leskoptve. jejich opeření je nádherné, na slunci se kovově leskne, takže jméno si opravdu zaslouží. Většina druhů je zbarvena tmavě, el neplatí to stoprocentně. Protože například leskoptev (či špaček) zlatoprsá (Cosmopsarus regius) patří k nejkrásnějším, ale zároveň nejnáročnějším obyvatelům voliér. Potřebuje prostor, už proto, aby si nepolámala svůj mimořádně dlouhý ocas. Zároveň však rozhodně není vhodná k celoročnímu držení venku – je totiž značně choulostivá, miluje teplo a sucho, naopak chlad a sucho jí nedělají dobře. Celoroční držení ve vnitřní voliéře ovšem také není uspokojivým řešením, protože tato leskoptev miluje slunce a jen ve slunečních paprscích plně vynikne zlatá nádhera jejího opeření. 

Bez kontaktu s denním sluncem se zlatý lesk z opeření většinou ztrácí. Kromě slunce miluje koupání. Na několik hodin denně by proto měly mít k dispozici koupelničku, ale jen tak dlouho, dokud se voda neznečistí.

Chovateli nezbude nic jiného než někde v závětří vybudovat zčásti zastřešenou venkovní voliéru, nejlépe hustě porostlou zelení, která bude mít také prostornou vytápěnou zimní část.

Leskoptve krmíme univerzální suchou směsi pro hmyzožravé ptáky, hmyz podáváme v průběhu celého roku, ale zvláště v době odchovu jsou důležití mouční červi, cvrčci, zavíječi, muší larvy či smýkaný hmyz. Dávku doplníme zralými plody a ovocem.

Samice snáší do budky 2–4 vajíčka, na kterých sedí asi 14 dní, mladí vyletují zhruba po dalších 2 týdnech, rodiče je dále dokrmují. Sestavit chovný pár je opět problémem, i když samečci bývají větší a mívají delší ocas.

Známější je asi leskoptev tříbarvá (Spreo. superbus), které se dříve říkalo leskoptev nádherná. A nádherná opravdu je. Nevídaně kovově lesklé modré a zelené peří tvoří zajímavý kontrast s rezavohnědým bříškem. Kdo se vypraví na safari do východní Afriky, třeba do Tanzanie, určitě ji nepřehlédne. Bývá jí všude plno, ozývá se do daleka slyšitelným hlasem, nevyhýbá se ani těsnému okolí lidských sídel, běžně hnízdí na zahradách a v sadech. Na parkovištích se nechá beze všeho vykrmovat od turistů. Suverénně se pohybuje také mezi velkými stády afrických zeber, antilop, žiraf a jiných kopytníků a dovedně lapá hmyz zvedající se z podrostu před dusajícími kopyty. Chov je podobný jako u leskoptve zlatoprsé.

Krákání je také zpěv

Krkavcovité ptáky řadíme také mezi pěvce, i když se to někomu může zdát dost divné. Ovšem kromě typického krákání jsou schopni neuvěřitelných klasových projevů. Vrány, straky, sojky, kavky či krkavci jsou řazeni k vůbec nejinteligentnějším zástupcům říše ptáků. A není to jen mluvení, či prosluli již před mnoha staletími. Ještě v první polovině minulého století byla kavka či straka v domácnostech hlavně venkovských lidí běžným společníkem. A nikdo se nezastavoval nad tím, že zvonila jako budík, tikala či kukala a někdy také zdravila příchozího jasným lidským hlasem.

V přírodě i v laboratorních podmínkách dovedou řešit náročné úkoly, při kterých dosáhnou cíle jen po předem promyšlených krocích. Typickým etologickým pokusem, na kterém odborníci testují inteligenci zvířat, je schopnost promyslet si kroky dopředu, plánovat. Krkavci si například dovedou přitáhnout k větvi potravu, kterou jim člověk zavěsil na delší provázek a na kterou nemohou dosáhnout. Zobákem za provázek zatáhnou, přidrží nohou, znovu zatáhnou a přidrží a postup opakují tak dlouho, až na potravu dosáhnou a mohou ji sežrat.

Kraska je krásná

Dnes se nepříliš často chovají exotičtí zástupci skupiny, například některé straky, sojky a krasky. Asijská kraska zelenavá (Cissa chinensis) je velká asi jako sojka. Jejím domovem je rozlehlé území od Himálaje po indonéské ostrovy, žije ve stálezelených a bambusových lesích a hodně času tráví hledáním potravy na zemi. Podobně jako naše straka uchvátí vše, na co narazí – drobné obratlovce, bezobratlé, ptačí hnízda s vejci i mladými.

U nás byly krasky v nedávné době chovány poměrně běžně, protože se k nám dostávaly v dovozech měkkozobých ptáků hlavně z Indonésie. Pro své exotické zbarvení byly velmi žádané, i když k chovu potřebujeme rozlehlejší zarostlou zahradní voliéru s krytým zázemím, které nemusíme vytápět. Jsou agresivní, držíme je raději jen v párech. Hnízdo staví v keři v klidné části voliéry, bývá to bytelná stavba, do které samice klade 3 – 7 vajec. Sedí na nich 18 dní, mladé rodiče krmí asi tři týdny a dále je dokrmují mimo hnízdo. V našich klimatických podmínkách připadá období rozmnožování duben či květen.

Krásným ptákem je kraska himálajská (Urocissa flavirostris), která se v našich chovech také objevuje, i když poměrně řídce. Dlouhým ocasem připomíná naši straku. Občas lze u nás v chovech vidět i straku modrou (Cyanopica cyanus).

Sojky

Z cizokrajných sojek je rozšířenější například sojka kápovitá (Cyanocorax chrysops) z jihovýchodu jihoamerického kontinentu. Obývá tropický prales, ale potkat ji můžeme i v otevřenější krajině. Podobně jako naše sojka je to pták, před kterým se musí mít na pokoji každý drobnější živočich. Má silný zobák, takže uloví drobné obratlovce, hmyz, nepohrne zralými plody a pupeny. V době rozmnožování, které připadá na naši zimu, staví bytelné hnízdo, do kterého snáší samice 6 – 7 vajec. Sedí 17 – 18 dní, o mladé se rodiče starají asi 20 dnů na hnízdě nějakou i po opuštění hnízda. 

O něco menším druhem je sojka zelenavá čili sojka inka (Cyanocorax yncas), opět z Jižní Ameriky. Je to lesní pták, který hnízdí v hustém porostu. Hnízdo je miskovitá stavba z větví, se slabou vnitřní výstelkou z výhonků a trav. Samička snáší 3 - 5 vajíček, na kterých sedí sama 15 - 17 dnů, zatímco ji sameček krmí. O mladé se ale starají oba rodiče. Hnízdí vícekrát v roce a bylo pozorování, že s výchovou mláďat pomáhají rodičovskému páru i odrostlejší mláďata.

Chovatelé drží sojky po párech v prostorných zahradních voliérách, které necháme dobře zarůst. Jako ptáci z tropů potřebují na zimu prostory, kde teplota neklesne pod 10 oC. Krmí je směsmi a granulemi pro plodožravé a hmyzožravé ptáky, které dne vyrábí řada zahraničních firem a není problém je sehnat i u nás. Doplníme hmyzem, myšaty, kousíčky drůbežího nebo hovězího masa, tvarohem, vařenými vejci, ovocem, ořechy.