Anatolský pastevecký pes - anatolec
Ačkoli jeho předkové žili v Turecku odedávna, nedochovaly se o tom prakticky žádné písemné záznamy. Ba co víc: tento pes ve své vlasti dokonce ani nemá žádné pořádné jméno. Říká se mu tam coban kopegi, což v překladu do češtiny znamená „pes pastevců“. Což, jak jistě uznáte, je označení poněkud vágní. Název anatolský pastevecký pes dostal až od Evropanů, kteří ho pro sebe objevili, zařadili a charakterizovali teprve nedávno. Vždyť mezinárodně uznán v Evropě byl až v roce 1989!
Přesto nikdo z odborníků nepochybuje, že kořeny tohoto tureckého pasteveckého psa jsou prastaré. Dlouhá staletí, ba tisíciletí žili obyvatelé turecké Anatolie převážně z pastevectví. Jejich chudá, vyprahlá země se sporou vegetací skýtala jen málo jiných příležitostí k obživě. Ani pasení stád však nebyla žádná romantická idylka. Aby stáda koz a ovcí vůbec byla schopná alespoň jakž takž přežít, bylo nutné je hnát z místa na místo, protože těch pár chomáčů tvrdé houževnaté trávy bylo spaseno raz dva. Putování stád velkým a nebezpečným územím, plným dravé zvěře včetně vlků, a přitom s co nejmenšími ztrátami, by nebylo možné bez psů. Museli to být psi dostatečně vytrvalí a rychlí, aby zvládli vysilující putování, ale také velcí a silní, protože jejich hlavní úlohou bylo chránit stáda i jejich majitele před útoky často velkých a dravých šelem. A k tomu všemu skromní, protože jídla byl v Anatolii nedostatek nejenom pro dobytek, ale i pro všechna ostatní zvířata a také pro lidi. Ještě tak pro rostoucí štěňat se našla trocha ovčího nebo kozího mléka a zbytků po porážkách, ale dospělí psi se většinou museli spoléhat jen sami na sebe. Pro nás dnes je jen stěží pochopitelné, jak mohli tak velcí a z našeho pohledu na potravu nároční psi dlouhodobě přežívat (a při tom velmi tvrdě pracovat), aniž by měli zajištěn pravidelný přísun kvalitní potravy. Byli rádi, když dostali alespoň zbytky šrotu, a svůj jídelníček si sami zpestřovali požíráním hmyzu, chytáním hlodavců a podobně. Je zajímavé, že i v takovýchto krajních podmínkách přežití se prý nikdy z hladu nepustili do zvířat, která byla svěřena pod jejich ochranu. Zatímco třeba vlci v časech nedostatku potravy jsou schopni částečně překonat svou vrozenou plachost a troufnou si strhávat dobytek v ohradách, o podobném chování tureckých psů není nikde ani zmínka.
Oni pastevci by s nimi rychle v tom případě byli asi rychle hotoví. Podle všeho se s nimi nijak nemazlili. Z celého vrhu nechávali většinou jen jedno nejsilnější a nejschopnější štěně, a i to, pokud se v průběhu růstu projevilo jakkoli nevhodně, bez milosti utratili. I když výchově svých psů zřejmě nevěnovali sebemenší pozornost, rozhodně jim netrpěli jakékoli projevy agresivity vůči sobě samým jakož i svým rodinám, natož vůči dobytku. Vždyť to byl jejich jediný zdroj příjmů, bohatství rodiny se měřilo podle počtu chovaných kusů. Jen solidně prosperující stádo bylo jakou takou zárukou přežití. Od toho se odvíjela i hodnota pasteveckých psů. I když v běžném životě pastevci svůj vztah k nim nijak nedávali najevo a víceméně si jich nevšímali, věděli, že je na ně spolehnutí a bez obav jim do péče svěřili to nejcennější, co měli.
Když někdo – ať už záměrně, nebo neúmyslně – usmrtil dospělého pasteveckého psa, musel prý jeho majiteli „zaplatit“ hromadou obilím v takovém množství, které by zakrylo psa pověšeného za ocas na větev. Jistě, poněkud drsný způsob, nicméně jasně svědčící o tom, jak moc si anatolští pastýři svých čtyřnohých pomocníků cenili.
Po tureckých pasteveckých psech se nechtělo, aby byli přítulní, málokdy žili společně s rodinou, nikdo si jich po většinu času nevšímal, nikdo je necvičil. Do dalšího chovu byla vybírána jen zvířat, která byla dostatečně drsná a odolná, aby obstála, a která si to zasloužila svými pracovními výkony. Ale aby nedošlo k mýlce: tito psi nikdy nebyli pravou rukou pastevce v tom smyslu, jak ho známe od ovčáckých psů v Evropě nebo v Americe. Nechtělo se po nich, aby těsně spolupracovali s člověkem, aby reagovali na jeho pokyny a ve spolupráci s ním ovládali stádo. Nic takového: šlo výhradně o dohled a ochranu, v případě nutnosti pak aktivní obranu.
Proč si to všechno tak složitě rozebíráme? Inu proto, že to všechno mělo zásadní vliv na formování povahy anatolských psů, jak je známe dnes. Pokud chceme pochopit povahu a chování těchto psů, bez znalosti jejich původního využití se nemůžeme obejít. Ostatně na rozdíl od mnoha jiných plemen své původní poslání ve své vlasti částečně vykonávají dodnes a navíc proces jejich „civilizování“ začal relativně nedávno. Anatolští pastevečtí psi tedy do značné míry stále jsou oněmi prastarými horskými pastevci, které moderní civilizace poznamenala jen málo. A to je jejich přednost i hendikep.
V dnešní nejisté době by jistě spousta lidí ocenila schopnost anatolce tvrdě a nekompromisně hlídat. Kdo z podnikatelů by se nechtěl svěřit pod ochranu naprosto spolehlivého strážce, který navíc hlídá sám od sebe, bez jakéhokoli výcviku! Jenomže ona každá mince má dvě strany. Anatolští psi bývají nezvykle samostatní, nezávislí a sebejistí. Soustavný výcvik není nic pro ně, neradi se podřizují, drilovat se nenechají a najít nějakou motivaci, kvůli které by byli ochotni učit se stále novým cviku, je v jejich případě krajně obtížné. I mnozí zkušení chovatelé, kteří plemenu dobře rozumějí, tvrdí, že to „není pes určený k výcviku“.
Copak, to by ještě nebylo tak zlé, koneckonců dnes každý spěchá a málokdo má čas a soustředění na soustavný výcvik. Ovšem anatolci bývají také výrazně dominantní, snaží se prosadit a když jejich pán projeví náznak slabosti, využijí toho. Proto je nutné na ně od raného mládí, kdy jsou nejpoddajnější, cíleně výchovně působit a získat u nich potřebný respekt. Ne každý to dokáže.
Ještě větší problém bývá ve vztahu k jiným psům. Zatímco na hospodářská zvířata si tento pes zvykne vcelku rychle a akceptuje je, na cizího psa na svém území si zvykat rozhodně nehodlá. Výmluvná je historka z USA, kde jsou stále v oblibě štvanice. Smečka rozvášněných honičů pronásledovala mývala tak zaujatě, že se prohnala dírou v plotě soukromého pozemku. Bohužel: na druhé straně už čekal anatolský pastevecký pes a honiče, tak jak prolézali dírou, jednoho po druhém zlikvidoval.
Přitom anatolec rozhodně není žádný zabiják. Jeho práh dráždivosti leží poměrně vysoko, nenechá se pro nic za nic vyprovokovat. Dokonce i když někdo vstoupí na jemu svěřený pozemek, nejprve vetřelce varuje štěkotem, posléze vrčením, a teprve když se jeho hrozby minou účinkem a narušitel se přibližuje k domu, zaútočí. Náhodným neohlášeným lidem, jako jsou poštovní doručovatelé, kontroloři plynu, různí poslíčci atd. však anatolec nebezpečný být může. Pozvaným hostům ani sousedům, s nimiž se za přítomnosti majitele seznámí a je ujištěn, že jsou vítaní, nic neudělá. Hlazení a jiné důvěrnosti od cizích lidí však rád nemá.
Hosty většinou nespustí ho z očí. Doporučuje se, aby se návštěvy v nepřítomnosti majitele samy nepotulovaly po domě a po zahradě, to už by mohlo být na tohoto psa trochu moc. Je tak výrazně teritoriálně zaměřený, že s přítomností cizích lidí nebo zvířat na „svém“ pozemku se smiřuje jen těžko. Jeho oblíbenou činností bývá, že si vybere vyvýšené nějaké místo, třeba hromadu dříví na topení nebo písku, zde zalehne a celé hodiny s přivřenými víčky pozoruje okolí. Je však stále ve střehu!
Možná, že právě to všechno by vám vyhovovalo. Možná si dokonce říkáte: právě takového psa bychom potřebovali! Bydlíme na samotě nebo polosamotě, máme velký pozemek, ale necítíme se tu příliš bezpečně. Do takových podmínek anatolský pastevecký pes určitě vhodný je, ale samy o sobě nestačí. Nezbytné jsou také určité předpoklady ze strany majitele. Buď by měl mít s držením velkých pasteveckých psů už nějaké zkušenosti, nebo by alespoň měl být velmi vnímavý a schopný naučit se rozumět chování těchto psů a respektovat je, ale také si sám vydobýt autoritu. Lehko se napíše, hůře provede.
S klasickým výcvikem u těchto svobodymilovných tvorů nepochodíte. Jde spíše o to naučit už štěně, že vás musí respektovat: nesmí na vás vrčet, když mu budete dávat nebo brát jídlo, nesmí vstupovat, kam mu nepovolíte, zkrátka musí získat pocit, že ve všem pro ně důležitém máte poslední slovo vy coby vůdce smečky.
Anatolci jsou velcí jako malí koně, rychlí a obratní jako vlci, a odvážní jako lvi. Patří k těm nemoha psím plemenům, která byla prozatím jen málo poznamenána nánosem civilizace. Proto je obdivujeme – a proto to s nimi není jednoduché.
Akbash, kangal, karabash
Tři rozdílné názvy, ale všechny označují anatolského pasteveckého psa, respektive jeho různé variety FCI:
akbash-– je celý bílý, často s delší srstí
kangal – béžový nebo šedý s černou maskou
karabash – doslova „pes s černou hlavou“
