O studiu ptáků

Ornitologie je zoologická věda zabývající se studiem ptáků a jejich života. Na první pohled je tato věda pro život lidí méně významná, než jaké jsou jiné obory poznání. Jenže někteří ptáci jsou nejen významným zdrojem potravy, nás lidí, ale také více než významným indikátorem stavu našeho okolí. Tedy přírody vůkol nás. Jsou to také živí tvorové, kteří dovedou mnohé, co my, tak nějak ani moc neovládáme. Například mají mnohem lepší orientaci, než jakou máme my lidé. A dodnes nechápeme, jak to vlastně dělají? Proto by se studium ornitologie mělo nám všem vyplatit. Máme sice nějaké základní poznatky, ale celkový dojem z našich vědomostí nepřipadá mně nijak významným. Ke skutečně lepšímu poznání povede ještě dlouhá cesta, plná různých překážek. Takovou první překážkou poznání je skutečnost, že se vše musíme učit stále znovu, od generace po generaci. Své poznatky získáváme pak dvojím způsobem. Jednak zprostředkovaně a potom vlastním pozorováním. A snadno zjistíme, že to, co vidíme na vlastní oči, mnohdy nějak nehraje, nesouhlasí s tím, čeho se můžeme dočíst v tak zvané odborné literatuře. Nehledě na to, že sebeobsáhlejší odborná literatura je vždy nějak omezená ve svých možnostech, oproti pestrosti všedního života. A samozřejmě může obsahovat i chyby a omyly autorů. Můžeme se na to podívat prostřednictvím srovnání při pohledu na některé písemné podklady a skutečná vlastní pozorování na konkrétním místě.

Stehlík, samec, záda světle šedohnědá.

Jako amatérský ornitolog, soukromník, mám omezené možnosti přístupu k tak zvané odborné literatuře. Skutečně odborné publikace existují ponejvíce v anglickém jazyce a jsou vydávány většinou někde v Oxfordu a tím pádem stojí pro našince tolik peněz, že si to postě nemůže dovolit. Různé veřejné knihovny vlastní sice takové drahé knihy i u nás a můžete si je případně i vypůjčit, anebo alespoň prostudovat na místě, jenže je nemáte po ruce, když je právě potřeba. Utratil jsem mnoho peněz za knížky o ptácích a vlastně ani nevím, jestli to byla dobrá investice. Někdy i proto, že mně udělalo radost, o co laciněji jsem to získal, než jaká byla původní cena. Prostě nekupte to, když to vyjde tak lacino.              

To je i případ velké knihy, která je známá v odborných kruzích pod jménem Cramp. To byl anglický ornitolog Stanley Cramp (1913-1987), jehož jméno je uváděno jako první z většího kolektivu autorů rozsáhlé knihy Handbook of the Birds of the Europe the Middle East and North Africa. The Birds of the Western Palearctic, Volume VIII, Crows to Finches. Vydáno Oxford University Press v roce 1994. Původně to stálo 95 liber, ale na mistrovství C.O.M. v Bad Salzuflen měli jakýsi stánek typu levné knihy a tam to nabízeli za asi 35,- Euro, což tedy bylo to, no nekupte to. Ten šampionát byl sice obří, když tam soutěžilo více jak 20 tisíc ptáků a jejich cvrlikání ve výstavní hale znělo jako hukot Niagáry, ale na současné burze nebylo nic k mání z ptáků za příhodnou cenu. Tak jsem si koupil ten jeden díl Crampa jako příhodnější investici. A to jen proto, že v této knize jde o ptáky mně nejsympatičtější, jako jsou třeba stehlíci.

Stehlík, samec, hnědá záda.

Stehlíky znám již z dětství. Stehlík býval nejobvyklejším klecním ptákem v časech, když ještě neexistovalo ani rádio. Kde kdo míval doma klec se stehlíkem a čížkem, kteří obveselovali kde jakou domácnost. Děda byl cizeler a pracoval doma. Nejdřív měl dvě klece s ptáky, potom si koupil krystalku. Můj první pták, kterého jsem měl v kleci, byl také stehlík. Znám tedy stehlíky docela důvěrně. Ale jestli si myslíte, že skutečně vím, jak to se stehlíky skutečně je, tak to tedy nevím. Mohu jen tak trochu porovnat to, co je psáno, s tím, co jsem sám viděl na vlastní oči a případně vám to přiblížit na fotografiích. 
   
Tak tedy. Soustava a české názvosloví ptáků světa říká: Carduelis carduelis (Linnaeus, 1758) – stehlík obecný. Je rozšířen po západní Palearktice a v oblasti Orientální a podle této publikace bylo popsáno celkem 12 zeměpisných forem. Ovšem neříká se již, které to jsou formy. Jenže ono bylo forem popsáno ještě více, celkový počet nikde sepsán není. Některé formy nadále uznávány v další odborné literatuře nejsou, tudíž názory se liší. V evropské části rozšíření stehlíků by v případě Soustavy mělo existovat celkem 9 různých forem, protože ve Střední Asii, až v Afganistánu, který spadá do oblasti Orientální, existují celkem 3 formy, které jsou rozeznatelné pouhým okem. Dvě z nich mám i na fotce. S těmi by neměl být problém. Jde však o ty zbylé formy, které by se měly vyskytovat někde po Evropě. Ty ovšem neumím a také nevím, jak je vlastně rozlišit. A dokonce ani nevím, jak by správně měla vypadat nominátní forma, tedy forma, podle které jako první popsal druh autor systému Linné.

Stehlík, samec, záda světle hnědá.

Podívejme se tedy na onu rozsáhlou práci, známou pod jménem Cramp. Mezi stranami 472 a 473 jsou vloženy barevné tabule a na tabuli 36 je namalováno celkem 9 stehlíků pěti zeměpisných forem. A to C. c. carduelis, C.c. britannica, C.c. parva, C.c. niediecki, C.c. loudoni. Všichni ti ptáci vypadají na těch obrázcích stejně a nedovedu je odlišit. A to mám jaksi, jako posuzovatel, cvičené oko na detaily. Jelikož mám někdy i záchvaty zvýšené pilnosti, když jinak dávám spíše přednost gaučinku, obstaral jsem si kdysi dva originální popisy zeměpisných forem a to Carduelis carduelis balcanica a Carduelis carduelis major. Forma Carduelis c. major u Crampa uváděna není, je nahrazena formou C.c. volgensis. Ta zase není uváděna v jiných případech. Tu balkánskou formu popsal Sachtleben a všechny barvy mají být o něco šedivější, než jsou barvy evropských stehlíků, potažmo tedy stehlíků českých. Forma major, která je u chovatelů nejvíce populární, protože má jít o stehlíky s největší postavou a té je dávána v chovech přednost, má být na spodní straně těla světlejší a dvě hnědé skvrny na prsou nemají být na horní straně spojeny hnědou čárkou, jako tomu má být u českých stehlíků, tedy u nominátní formy. Podle Sachtlebena má být hnědá barva na zádech spíše šedohnědá, kdežto typický český stehlík by měl mít hnědá záda v odstínu Fuchsrot. Tento odstín by měl být pro nominátní formu typický. Jak si představit tento odstín? U nás se říká zrzavý jako liška. Čili červeno hnědý. 
    
Aby toho nebylo málo, naše nejodbornější ornitologická kniha, totiž Fauna ČSSR říká ve slovním popisu, že stehlík má bílá záda. To tedy obvykle nemá. To je normální chyba v popisu, anebo tak zvaný tiskařský šotek. Může se ovšem stát, že naprosto vzácně může stehlík bílá záda skutečně mít. Za celý život jsem to viděl pouze třikrát. Kdysi dávno jsem viděl celou rodinku takto vybarvených stehlíků v Praze-Břevnově. Dvakrát po jenom kuse u Rakovníka. Jednoho mám na nekvalitní fotce, tu druhou jsem omylem smazal. Blbec. Obvykle mají tedy stehlíci záda v hnědé barvě, avšak tato hnědá bývá dosti variabilní. A to všechno u stehlíků, které lze považovat za rodilé Čechy, protože jsem je fotil v hnízdní době na jednom a tomtéž místě asi osm kilometrů od Rakovníka. Od světlé barvy, téměř bílé, po barvu bílé kávy, přes odstíny rezavě hnědé až tedy po téměř šedou, kterou jsem zachytil na začátku května.

Stehlík, samec, bílá záda.

Pokud se týká velikosti těla stehlíků, říká se, že jejich velikost těla se průběžně zvětšuje od západu směrem na východ. Nejmenší by tedy měla být forma C.c.parva a největší C.c.major nebo C.c.volgensis. Ruští stehlíci jsou skutečně považováni za největší svou postavou a to tak, že je to viditelné pouhým okem. Forma C.c. parva má být rozšířena od Pyrenejí směrem k jihu. Tato forma má být nejmenší. Jenže když v roce 1980 přivezli španělští chovatelé na světový šampionát do Olomouce španělské stehlíky, žádný rozdíl ve velikosti těla vidět nebyl. Ale Karl Neunzig má ve své knize o klecních ptácích větu: když chcete opravdu malé stehlíky, musíte na Madeiru. A oni skutečně viditelně malí stehlíci existují, viděl jsem takové na vlastní oči a to na burze v Itálii. Možná byli tito ptáci v těle menší, než je čížek lesní a rozdíl mezi čížkem a stehlíkem, co do velikosti těla, je viditelný i na dálku. Odkud pocházeli tito mrňousové, se mně zjistit nepodařilo, neboť italštinu neovládám. Jelikož chtěl za pár 400,-euro, rovněž jejich koupě nepřipadala v úvahu. Není ovšem vyloučeno, že pocházeli třeba odněkud ze severní Afriky, anebo opravdu z Madeiry. Avšak v každém případě nebyli shodní s formou C.c.parva.

Stehlík, samec se šedámi zády.

Zásadní potíž je v tom, že až dosud považujeme naše stehlíky za stálé ptáky. Ptáky, které u nás můžeme pozorovat celoročně. Tedy jak v hnízdní době, tak i v zimě na bodlácích či krmítku. Jenže naši stehlíci jsou s největší pravděpodobností tažní a v zimních měsících jsou u nás nahrazováni stehlíky severnějších populací. Staří ptáčníci věděli nejspíš o stehlících více než slovutní ornitologové. I když již Karel Kněžourek píše ve své knize, že v zimě k nám přilétají větší a pestřejší stehlíci, kterým říká horští. Život stehlíků bude nejspíš mnohem pestřejší, než si dovedeme vůbec představit. Mladí stehlíci se krátce po osamostatnění dávají nějak na vandr. U nás kroužkovaný mladý stehlík byl následně zastižen až na Gibraltaru, což je až na samém jihu Španělska. Bylo také prokázáno, že stehlíci z Anglie se objevují v zimě na španělském území. Jak tedy ti naši, tak i Angličané zaletují na území formy C.c.parva. Že by tedy nedocházelo k žádnému křížení?  Samci se obvykle po tahu či potulkách vrací na původní území spíše než samice, protože oni drží teritorium. Samice se může spíše nechat zlákat místním krasavcem a zůstane někde v cizině. V pokročilejším jaru pak nepozoruji tolik mladých ptáků, kolik by jich vlastně mělo být. Obvyklý počet mláďat u stehlíků bývá v hnízdě pět. To je poměr 2 : 5. V tomto poměru bych měl potom pozorovat staré s mláďaty. Jenže těch mladých bývá viditelně méně. Může to být predací, anebo tím, že mladíci se někteří dříve rozletují? Kdo ví?
    
To je několik příkladů, které naznačují, že i u těch ptáků, které bychom měli dobře znát, toho konec konců zas až tolik ani nevíme. Na ukázku jsem vybral několik fotek stehlíků, na kterých je vidět jejich rozdílné vybarvení na zádech. Od bílé, přes světle hnědou, rezavější, až po téměř šedou. Všechny fotky pochází z jednoho a téhož místa, okruhu asi patnácti metrů. Rozdílné zeměpisné formy to tedy nejsou. Jsou to Středočeši. Že otazníků je tady stále dostatek by mělo být vidět. Tak tedy pozorujme, pozorujme. Třeba je to o kousek jinde zase jinak.

Stehlík, samice, 2 odstíny hnědé na zádech.