Duševní zdraví a invazní druhy ptáků

Pozor, pozor! Právě jsem se nechal vyprovokovat, když jsem si přečetl cosi, co jsem ani dobrovolně, z vlastní vůle, číst nechtěl. Porušil jsem tím vlastní předsevzetí, které učinil jsem kdysi, abych chránil své duševní zdraví. Dle internetu, je duševní zdraví stav psychické pohody, který umožňuje jedinci zvládat běžný stres, naplňovat svůj potenciál, produktivně pracovat a přispívat své komunitě. Tak. Máme na to dnes i Národní ústav duševního zdraví. Jeho někdejší šéf, pan profesor Cyril Höschl, jehož ani náhodou nelze považovat snad za osobu nevýznamnou, se onehdá nechal slyšet, že polovina národa má podprůměrný intelekt. Zapsal jsem si to do notýsku, kam si některé básničky, či citáty zapisuji. 

Shodou okolností jsem v posledním týdnu znovu četl třetí a čtvrtý díl slavného románu Osudy dobrého vojáka Švejka, Slavný výprask a Pokračování slavného výprasku. Neboť jsem knihu dostal darem. Ve smyslu výše uvedeného citátu, co je to duševní zdraví, dospěl jsem k názoru, že všem známý Josef Švejk byl duševně naprosto zdráv, ač většina národa tuto osobu považuje za prototyp blba. V této situaci vybavuje se mi rovněž osoba jistého klimatologa pana doktora P., kterého jsem kdysi v televizi slyšel plakat, jaké že mají tito odborníci problémy s tím, že v Argentině mají příliš mnoho krav, které pšoukají a kazí tím ovzduší. Jako na potvoru si v té době hned vedle člověk mohl přečíst, kolik bývalo po Africe slonů a kdysi byli až v Sýrii a jak nesoudný člověk vyhubil v severní Americe milionová stáda bizonů. Všechno zvířata větší než kráva, která také toho nutně napšoukala mnohokrát více než dnešní argentinské krávy. Běžný člověk si v takové situaci obvykle řekne: takové starosti bych chtěl mít a jde produktivně pracovat. Když pak již, vlivem pokročilého věku, nemáte nic na práci, můžete si jen tak mimovolně položit i otázku: je taková starost o argentinské krávy vůbec produktivní prací? Nedivme se proto, že snaha o zachování vlastního duševního zdraví je vlastně venkovcem pěkná facha.

Vyprovokovala mě zmínka o dalším invazním druhu na našich rybnících, totiž o husici nilské. Je pravda, že je to druh vodního ptáka, který dříve u nás k vidění nebyl.  Kromě několika málo chovů okrasného vodního ptactva. Z takových chovů mohli sice ti ptáci uniknout do volné přírody a začít se volně množit, jenže tak tomu zřejmě nebylo. Ví se dobře, že na západě Evropy je tato husice součástí evropské avifauny delší čas a že se jí tam daří a proto se dále šíří. V současnosti tedy dorazili tito ptáci i k nám. Ovšem přírodní cestou, nebyli zde uměle vysazováni. A jde z lidského hlediska o druh naprosto neškodný. Zaznamenal jsem již i úřední výzvy, či příkazy k likvidaci, protože jde o druh nepůvodní. Zlikvidovat, místo toho, abychom se snažili pochopit, jak je možné, že se jim tady daří, zatímco mnoha druhům, které považujeme za původní, se viditelně nedaří. Jestli snad někdo řekne, že oněm našim se nedaří proto, protože těm našim, ty husice zabírají místo, nehodlám v rámci snahy o zachování vlastního duševního zdraví věnovat tomu pozornost. Ostatně Jan Werich kdysi konstatoval, že nemá smysl bavit se s blbcem, protože, když tak činíte déle pěti minut, baví se již dva blbci. 
    
Je mnoho druhů ptáků, kteří se k nám rozšířili až v historické době a některé chci i připomenout. Nechci nějaký kompletní výčet, jen jak si volně vzpomínám, budu muset však trochu zalistovat, aby to bylo nějak podložené. Není nikdy na škodu, přečíst si i něco staršího, mnohé bylo zapomenuto a mnohé se změnilo natolik, že to vůbec neodpovídá současnému stavu. 
    
Docela zajímavým jeví se případ kormoránů velkých. Jsou to velcí ptáci, kteří se živí výhradně rybami. Pokud je tedy vídáme v současnosti na řece v centru Prahy dnes a denně, musí to znamenat, že tady mají i dostatek potravy. Nelíbí se to samozřejmě všem, obzvláště ne rybářům, pro které představují konkurenci. Veleslav Wahl, považovaný za znamenitého ornitologa, ve své knížce Pražské ptactvo, píše, že jeho biotopem jsou lužní lesy se starými stromy na okrajích velkých řek, jezer a rybníků. O rozšíření kormoránů v Čechách pak píše, že nepříliš vzácně se objevují malé společnosti i jednotliví ptáci porůznu kolem řek a rybníků. O výskytu v Praze pak jedna zmínka, kdy v Ruzyni v roce 1868 hořelo, a nad požářištěm kroužili dva kormoráni, z nichž jeden spadl do ohně, druhý, asi popálen, byl polapen živý. O hnízdění v Čechách ani zmínka. V současnosti to vypadá zcela jinak. V Praze, přímo ve středu města, můžete vidět kormorány dnes a denně. Je zřejmé, že se jim tedy daří, aniž bychom tedy skutečně věděli, co je toho vlastně příčinou. Svůj podíl na tom bude mít zajisté i jejich ochrana, ale nezdá se mi dost pravděpodobné, že jenom tohle. O hnízdění kormoránů po Čechách sám vlastně nic nevím, kromě jednoho údaje, který říká, že okolo roku 2000 hnízdilo u nás 500 až 660 párů. To je příliš málo na počty kormoránů, které můžeme vídat dnes.
   
Aby toho nebylo málo pro potěšení rybářů, začal se k nám nově šířit od jihovýchodu i kormorán malý. Zatím doputoval na Moravu, o čemž se můžeme přesvědčit z hlášení na aplikaci avif. Na vlastní oči jsem tyhle ptáky neviděl, proto ani nevím, jak je od kormoránů velkých spolehlivě rozeznat. Asi budou viditelně menší v těle. Ačkoliv tedy jde o druh ptáků u nás nepůvodní, nijaké volání po jejich likvidaci jsem nezaznamenal. Samozřejmě také po něčem takovém nevolám! Ovšem zajímalo by mne, jaký je vlastně úřední rozdíl mezi kormoránem malým a husicí nilskou. Podotýkám, že ryby nechytám ani nejím, vzhledem k zážitku z dětství, kdy mně tahali kapří kost z krku. 
    
Samozřejmě, že existují druhy zvířat, které jsou u nás nepůvodní a také nežádoucí. Vesměs jde však o predátory, tedy o dravce, kteří se živí našinci, kteří tak mohou mít na kahánku. Nedostali se k nám přirozenou cestou, ale cestou člověka. Jsme tudíž za to zodpovědní. Leč nečiníme se nápravou v tomto smyslu prakticky nijak. 
    
Mezi prvními ptáky, u kterých kdysi propukla velká míra úspěšnosti, a začalo se jim dařit natolik, že se začali šířit i do oblastí, kde tedy nebyli původní, patří drobný zpěvný pták zvonohlík zahradní. A také strnad zahradní. Příběh obou těchto druhů ptáků a jejich kolonizační postup je však odlišný. Zvonohlík zahradní se objevuje v Čechách směrem od jihu před rokem 1850, aby v roce 1870 byl již zaznamenán na východě i severovýchodě Čech. V polovině dvacátého století byl všude přítomný a považovaný za hojného ptáka. Vrchol své populační exploze má však zvonohlík zahradní viditelně již za sebou. V současnosti se sice stále ještě můžeme s tímto ptákem u nás potkat, hojným bych jej však rozhodně nenazval. U strnadů zahradních měl proces populační exploze a úspěchu kolonizace našeho území jaksi zrychlený průběh. Veleslav Wahl o tom píše: „U strnada zahradního, jehož všeobecný směr šíření se dál směrem od východu k západu podél severních úbočí Karpat a Sudet, se účastnila kolonizačního pohybu toliko populace pravděpodobně původně jihoruská, zatím co ptáci obývající Středozemí nijak nerozšířili svá sídla. Do Čech vstupuje labským údolím (tedy od severu) po roce 1860, šíří se třemi dobře patrnými proudy do středního Polabí, přes Prahu do východních Čech a na západ podél řeky Ohře.“ To je dnes již jen historie. Jeho populační exploze vrcholila začátkem padesátých let, aby strnad zahradní začal zase rychle mizet. Nejdéle se u nás udržel ve Středohoří v oblasti Oblíku, dnes možná ještě i hnízdí na východní Moravě. Co způsobilo jeho vzestup, ale i pád si nedovedeme nijak představit. 

Co do rychlosti populační exploze a také co do rozlohy kolonizovaného území stojí na prvním místě případ hrdličky, původně v češtině nazývané hrdlička balkánská. Ta se začala z Balkánu šířit po celé Evropě někdy v polovině dvacátého století takovou rychlostí, že změna jména byla jednou z mála opravdu odůvodněných změn v ptačím názvosloví. Do Prahy dospěli tito ptáci v roce 1946. Zajímavé také je, že původně ptáci přicházeli z jihu do nových krajin, tažnými se nikdy nestali. Okamžitě se stali domorodci. 
    
Samozřejmě existují i další druhy ptáků, kteří se u nás objevili jaksi nově, takže je možné považovat je u nás za nepůvodní, což si ovšem nikdo ani nedovolí. Třeba hýl rudý nebo kolpík bílý. Společensky nevhodné je to potom zvláště u dravců. Třeba takový moták pochop, dříve známý spíše jako pochop rákosní, se k nám začal šířit v polovině minulého století. Jeho hnízdění u nás bylo poprvé doloženo v roce 1940. Když jsem jel takhle začátkem tohoto milénia brzy ráno z Prahy posuzovat ptáky na výstavu do Ebersbachu a neřídil jsem, pozoroval krajinu, viděl jsem ve vzduchu z dravců jen samé pochopy. Obzvláště zajímavým jeví se případ orlů mořských. V polovině minulého století vedla se v literatuře polemika o tom, jestli vůbec kdy tento druh orlů u nás někdy hnízdil. Byl znám pouze jako zimní host. Hnízdivcem se stal až zásluhou jihočeských rybníkářů, kteří nutně potřebovali nějakou zdravotní policii pro rozsáhlé rákosové porosty, plné uhynulých ryb. A orel mořský není až tak moc lovcem, spíše mrchožroutem. Byli dokonce vypouštěni uměle odchovaní jedinci zakoupení z německého chovu. Tu situaci považuji za úspěšný projekt umělého, avšak rozumného zásahu do chodu přírody. Ovšem vysvětlujte to myslivci, kterému krouží nad hlavou tak snadný terč. 
    
A je tu také otázka stále používaných jedů v zemědělství. ČSO upozorňuje na rozhodnutí ministerstva zemědělství, které povolilo používat jakýsi jed na myši v plošném rozsahu. Nejspíše byl vyroben, ale nešel na odbyt, tak se zapracovalo na tom, aby se jeho odbyt zlepšil. Co na tom, že na myši nejvíce platí hluboká orba. To upozornění ovšem vcelku nevzbudilo nijakou další pozornost. Takže největším zločincem, který nejvíce škodí naší přírodě, zůstává nakonec zcela nevinná husice nilská. Jako obyčejně, takhle to prostě v životě chodí. 
    
Nevyčerpal jsem sice zásobu otazníků, které se rojí při pohledu do přírody, ale půjdu zkusit něco jiného, abych obnovil svůj stav psychické pohody.  Zkuste to také, nenechte se otrávit.