Bazilišci z rodu Basiliscus
Bazilišci obývají tropické deštné pralesy, kde se vyskytují především na stromech poblíž vodních ploch a toků, od Ekvádoru až po jižní Mexiko. Tito ještěři dosahují délky 70–90 cm, přičemž dvě třetiny této délky tvoří ocas. Jsou to společenská zvířata, a proto se doporučuje chovat je alespoň v páru nebo s jedním samcem a až čtyřmi samicemi.
Pro chov jednoho páru je minimální velikost terária 100x60x80 cm. Ideální je vytvořit akvaterárium s poměrem vody a souše 1:2. Terárium by mělo být zařízeno s ohledem na to, že bazilišci tráví hodně času na stromech. Důrazně se doporučuje, aby nebyli nikdy přendáni do terária menšího, než v jakém byli chováni dosud. Protože by mohlo dojít k nehodám, například zraněním o sklo.
Jako potrava slouží baziliškům různé druhy hmyzu, jako jsou mouční červi, Zophobas morio, velcí švábi (Blaptica dubia, Blaberus giganteus) a občas i pakobylky, strašilky nebo malí obratlovci. Také by měli konzumovat sladké ovoce, ryby a žížaly. V praxi však moji bazilišci přijímali převážně hmyz, a ovoce jedli jen tehdy, když bylo smíchané s čínským zelím a banánem. O žížaly a ryby neměli zájem.
Bazilišci dospívají ve věku dvou let, ale pohlaví lze rozpoznat už ve stáří jednoho roku podle vnějších znaků. Samci mají větší hřeben a přilbu, u samic jsou tyto znaky buď malé, nebo úplně chybí. Samice kladou 4–12 vajíček několikrát ročně do vyhloubených důlků. V teráriích může nastat problém, pokud samice nenajde vhodné místo pro kladení, protože vejce mohou zatvrdnout, což může být smrtelně nebezpečné pro samici. Po nakladení vajec je přemístíme do líhně, kde inkubují 55 až 145 dní v závislosti na teplotě. Mláďata jsou hmyzožravá a potřebují vyšší vlhkost a teplotu než dospělí. V teráriu jim nabídneme mělké misky na vodu, aby se zabránilo nebezpečí utonutí.
Název bazilišek pochází z řeckého termínu pro mytologické stvoření s negativními vlastnostmi, které bývá obvykle zobrazováno jako kombinace kohouta a hada. Důvod, proč bylo tomuto tvoru přiřazeno takovéto jméno, není úplně jasný. Možná to souvisí s jejich zvláštním vzhledem nebo neobvyklým způsobem pohybu. Bazilišci totiž dokážou běžet až 20 metrů po zadních nohách, přičemž si udržují rovnováhu pomocí ocasu. Tuto vzdálenost jsou schopni urazit dokonce i po vodní hladině, díky čemuž získali přezdívku „Ježíšova ještěrka“. Jsou výborní plavci a pod vodou vydrží až 30 minut.
Známe pět druhů bazilišků rodu Basiliscus:
- B. vittatus – bazilišek proužkovaný, obývá ve volné přírodě jihovýchodní Mexiko až po Kostariku, dorůstá délky přibližně 70 cm.
- B. plumifrons – bazilišek zelený, nachází se v Nikaragui, Kostarice a Panamě a dosahuje délky kolem 80 cm. Náleží k nejkrásnějším druhům.
- B. basiliscus – bazilišek přilbový, obývá Panamu a Kolumbii, dosahuje délky okolo 80 cm.
- B. barbouri – bazilišek Barbourův. Tento druh je rozšířený v severní Kolumbii a také Venezuele. Jde o velmi vzácný druh, v zajetí je velmi ojedinělý.
- B. galeritus – bazilišek kohoutí, vyskytuje se v Ekvádoru a západní Kolumbii, velikost kolem 90 cm.
