Astrildi rudobřiší, běločelí, černolící. Reakce na článek v Nové Exotě

Co zrovna čteš, zeptal se mne tudle jeden. Sám nevím. Jednoho autora však stále dokola. Je jím Jan Werich. Řekl třeba: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být, co je, a nemá být, co není, jak tomu v mnoha případech je.“  Při té příležitosti, kdy jsem si náhodou vzpomněl na tento citát, mně rovněž došlo, že je tomu právě padesát let, co jsem se stal mezinárodním posuzovatelem exotického ptactva a tudíž bych měl o tomto námětu něco vědět. Než vám vystaví legitimaci a stanete se tím posuzovatelem, tak vás ponejprv komisně vyzkouší. Jsem tedy zkoušenej, něco podobnýho, jako v historických rodných listech stojí, že porodu byla přítomna porodní bába-zkoušená. A jelikož tedy jsem, tak bych měl být stále tím, čím jsem byl a neměl bych si nechávat to, co nevím, jenom pro sebe. Ono totiž mnohé se jenom stále opakuje, aniž bychom se na záležitost podívali kritickým, zkoumavým pohledem. Říká se tomu papouškovat. Něco na ten způsob je i tak zvaná systematika, obor, který se v jistém okruhu znalostí pokouší udělat pořádek natolik, abychom si mezi sebou vzájemně rozuměli. Dokonalosti se nikdy nedosáhlo. I když se tímto studiem zabývám dobře sedmdesát let a ve sběru podkladů, jako literatury, fotografií a tak podobně jsem utopil majlant, zdá se mi, že jsem nijak nepokročil. Ptáci jmenovaní v nadpise jsou toho dobrým příkladem.

Lidé se myšlenkou zavedení takového pořádku zabývají od pradávna. První člověk, o kterém je to známo, byl řecký filozof Aristoteles. Až koncem 18. století lidé kývli na to, že by bylo nejlepší přistoupit na všeobecné používání systému, který vymyslel švédský lékař a přírodovědec Linné ve své, několikadílné práci, kterou nazval Systém přírody. Od těch časů skutečně jeho základy systému používáme. Jenže naše poznatky stále rostou a na základě nových poznatků měnil se i systém, i když na stejných základech. Opět hrozilo a stále hrozí zmatení jazyků. Proto se v roce 1905 sešel v Paříži kongres moudrých a systém byl doplněn o soubor některých zákonitostí. Jako je třeba zákon priority, který říká, že platí první jméno druhové, které bylo použito při objevení druhu. Nikoliv již jméno rodové a týká se to pouze tak zvaného názvosloví vědeckého. Nikoliv tedy pojmenování v češtině. Takže panuje stejně něco, o čem obvykle říkáme, že je to čurbes!

Astrild rudobřichý, samec.

Proč vlastně se v tomhle dnes motám? Inu, poslední číslo Nové Exoty přineslo článek o odchovu astrildů černolících pod náhradními rodiči – Brunhilda charmosyna. Černolící, černolící, co to krucipísek je? Aha! On je to překlad článku jednoho holandského chovatele a překladatel zřejmě nebyl znalec českého názvosloví atrildovitých, běžně používaného chovateli, ale i ornitology nejméně 89 let! MUDr. Jaroslav Karásek ve své práci, která je považována za základ českého názvosloví atrildovitých, nazval tento druh ptáků astrildy rudobřichými – Estrilda erythronotos (Vieillot, 1817). Slovutný český ornitolog docent Dr. Waltr Černý nabádal kdysi názvoslovnou komisi, která se snažila sjednotit české názvy papoušků, astrildovitých a vrubozobých ptáků: „Držte se Karáska“! Byl si dobře vědom toho, že mnozí z chovatelů znají lépe tyto ptáky než ti, kteří se nadutě považují za ornitology. Konec konců se chovatelé dívají na živé ptáky, kdežto ornitologové v těchto případech obvykle na mrtvé vzorky, nazývané balky. Již tohle je velký rozdíl. Kde se tedy vzalo jméno astrild černolící? To vám tedy neřeknu, ale poprvé se objevilo v práci, nazvané Soustava a české názvosloví ptáků světa, kolektivu autorů, vydaného Muzeem Komenského v Přerově v roce 2003. V této práci jsou uvedeny dva druhy rodu Estrilda a to Estrilda erythronotos (Vieillot, 1817) = astrild rudobřichý a Estrilda charmosyna (Reichenow, 1881) = astrild běločelý. No a u astrildů běločelých je uvedeno, že se někdy používá pojmenování černolící. Sice jsem to, až dosud nikdy neslyšel, proto ani nedovedu říci, kde to vlastně autoři vyštrachali. Asi v Anglii, to je dneska modernější. Jde však o klasický příklad zmatení jazyků. Asi nás Bůh opět tímto trestá. Ovšem nejen nás Čechy, ale je to vlastně v případě astrildů rudobřichých, běločelých, či černolících jaksi všeobecně zmatené. Můžeme se na to trochu lépe podívat a je jenom dobře, že v onom roce 1905 byl uzákoněn onen zákon priority a dnes tak máme k disposici ty letopočty. Jak to tedy začalo. 
    
V roce 1817 popsal francouzský přírodovědec Louis Pierre Vieillot (10.5.1748 – 24.8.1830) nový druh ptáků a to ptáka, kterého u nás známe jako astrilda rudobřichého. Vieillot byl jedním z prvních přírodovědců, který začal používat Linného systém třídění. A je také považován za jednoho z prvních přírodovědců, kteří zkoumali živé ptáky. Působil i v Západní Indii a v Americe. Ovšem pozor! Oblast Západní Indie je zastaralým pojmenováním oblasti, které dnes říkáme Karibik. Astrildy rudobřiché popsal tedy v roce 1817 a to v publikaci nazývané Nouveau Dictionnaire d´Histoire Naturelle, 2. vydání, svazek XII, strana 182. Vzorek, podle kterého nový druh ptáků popsal, měl pocházet z Indie. Což byl zřejmý omyl. Opravil jej až v roce 1930 Sclater, který se dopátral, že vzorek pocházel ve skutečnosti z jižní Afriky a to z místa nazývaného jako Kurrichane v Transvaalu. Vieillot původně klasifikoval tyto ptáky jako Fringilla erythronotos Vieillot, 1817.

Astrild běločelý.

Situace je dnes ovšem značně nepřehledná. Tak jak získáváme nové poznatky, nové informace, místo toho, abychom se lépe orientovali, vzrůstá prostě onen příslovečný čurbes. Bylo popsáno více zeměpisných forem těchto astrildů a někteří z autorů považují některé formy za samostatné druhy, což další z autorů zase popírají. Viděl jsem na vlastní oči docela dost těchto ptáků a mohu vás ujistit, že se od sebe liší tak málo, že rozhodně nikdo v Evropě nedokáže spolehlivě rozhodnout, který je vlastně který. Před dvaceti léty jsem získal jednoho astrilda rudobřichého, zadarmo, protože měl jenom jednu nohu. Usoudil jsem, že když přežil v transportu natolik vážný úraz, musí to být jinak silný jedinec. Byl. Byl to samec a ze stejného transportu se dala k němu koupit i samice. Pochopitelně mu páření moc nešlo, takže se mi podařilo odchovat jen jedno mládě. Ti ptáci byli tenkrát dovezeni z východní Afriky. Co to bylo vlastně za zeměpisnou formu, či snad druh, určit nedovedu. To bych musel mít k disposici všechny původní popisy různých forem a ještě procestovat všechny oblasti, kde se ti ptáci mají vyskytovat. No a to nejde. 
   
Pro doplnění. V roce 1881 popsal totiž německý přírodovědec Anton Reichenow (1.8.1847 – 6.6.1941) nový druh ptáků a klasifikoval je jako Habropyga charmosyna Reichenow, 1881. Publikováno v Centralblatt, 6, strana 78. Vzorek měl pocházet z oblasti Berdera (Bardera) v Somálsku. Jiní autoři však tyto ptáky nepovažují za samostatný druh, ale pouze za zeměpisnou formu astrildů rudobřichých. 
    
Je to všechno okolo astrildů rudobřichých jaksi zamotané. Ti ptáci se vyskytují v Africe totiž ve dvou oblastech, které jsou od sebe značně vzdálené. Jedna z těchto oblastí leží na jihu kontinentu, ta druhá pak na východě, asi tak od rovníku směrem k severu až k pobřeží Adenského zálivu. Svým charakterem jsou si však obě tyto oblasti podobné. Jde o suché savany, či stepi, porostlé různými, řídkými keři. Neboli travní porosty, kterých semena jsou základní potravou těchto ptáků. Ptáci pak hnízdí v období dešťů, kdy je dostatek semen trav v různém stádiu zralosti. V tom jsou si identičtí s valnou většinou dalších atrildovitých ptáků Afriky. U astrildů rudobřichých bylo pak pozorováno, že konzumují dužinu některých malých plodů. To ostatní astrildi většinou neberou.

Rozšíření různých forem astrildů rudobřichých.

Afrika byla v moderní době kolonizována směrem od jihu, když se na jejím jihu usídlili z Evropy vyhnaní Hugenoté. Proto také první popsaní astrildi rudobřiší, tedy nominátní forma, podle které byl druh popsán, je formou jižní. Všechny ostatní popsané formy by měly vypadat jinak. Alespoň trochu jinak. Zrada je ovšem v tom, že v J.A.R. je již drahně let zakázán jakýkoliv vývoz ptáků. Navíc výskyt ptáků je až v severních krajích J.A.R., pak v Namibii až v Angole. To jsou všechno kraje, které jsou jaksi z ruky, odkud se žádní ptáci do Evropy nedostali drahně let. Proto také nevíme, jak tito ptáci opravdu vypadají a jak by se měli viditelně lišit. Navíc. Astrild rudobřichý? On má skutečně břicho černé. Nebo běločelý? Žádnou výraznou bílou skvrnu na jeho čele nenajdete. Podle fotografií? To záleží na osvětlení, při silnějším slunci se může celý vršek hlavy jevit jako bílý. Ovšem dobře sto let mluvíme o astrildech rudobřichých!
    
Pro pořádek. Autoři Jürgen Nicolai & Joahim Steinbacher ve své knize Prachtfinken Afrika uvažují o dvou druzích a jejich těchto formách: Estrilda erythronotos erythronotos Vieillot, 1817, Estrilda erythronotos delamerei Sharpe, 1900, dále Estrilda charmosyna charmosyna Reichenow, 1881, Estrilda charmosyna kiwanukae Van Someren, 1919. A byly popsány v jiných zdrojích i další formy.
    
Někteří z dalších autorů řadí potom ptáky v současnosti do rodu Brunhilda, který jiní autoři uvádí jako podrod, a aby to bylo ještě o trochu pestřejší, v minulosti byli tito ptáci řazeni i do dalších jiných rodů, což je dnes v podstatě zapomenuto.   
    
Protože se ti ptáci v evropských klecích v podstatě nedají spolehlivě rozlišit, můžeme uvažovat ještě o další formě, což jsou tedy různí kříženci výše uvedených forem či druhů. 
    
Na fotografiích byli vybráni ptáci tak, aby svým vzhledem co nejlépe odpovídali popisovaným druhům. Ovšem svou hlavou za to ručit nehodlám.

Astrild rudobřichý, mládě.