Holub skalní jako předek holuba domácího
Původní formou dnešního domácího holuba, která se ve volné přírodě vyskytuje dodnes, je holub skalní. Všechna dnešní plemena pocházejí od tohoto holuba skalního.
Divoce žije ve skalách, převážně na některých částech pobřeží Středozemního moře a Atlantiku. Opeření je zbarvené šedomodře, dva pruhy na křídlech, koncový ocasní pruh a vyústění letek jsou černé. Holubice mají nepatrně tmavší barvu než samečci.
Vnější prapory obou vnějších ocasních (rýdovacích) per mají bílý okraj. Holubi skalní, kteří žijí v severnějších zeměpisných šířkách, mají téměř bílý kostřec, holubi skalní z arabského světa a Indie jej mají tmavší, respektive tmavý. V literatuře (GOODWIN 1970, WACKER- NAGEL 1998) jsou popsány další varianty s různými odstíny modrého opeření od zcela světlé až k tmavé. Odpovídající varianty od světlého až k tmavému tónu modré najdeme i u domácích holubů. Dokonce i v rámci jednoho plemene se často najdou jedinci, kteří mají kostřec tmavý, a jiní světlý, jak dokládá fotografie dvou mladých poštovních holubů. Tyto varianty zbarvení již v modrém barevném rázu je možné považovat za znamení toho, že holubi skalní se v některých regionech stali domácími zvířaty. Dědičné vlohy jednotlivých poddruhů se prostřednictvím křížení domácích holubů, pocházejících z rozdílných regionů, rozšířily po celém světě.
Bílé vnější prapory rýdovacích per jsou typické nejen pro všechny poddruhy holuba skalního, objevují se také u holuba domácího. Bílé znaky nalézáme u současných zdivočelých městských holubů, také ale u poštovních holubů a u většiny domácích holubů jiných plemen. Pokud tyto bílé znaky chybí, příčinou je změna v dědičných faktorech, o kterých se zmíníme později.
Holub skalní nemá pozměněnou strukturu opeření, jako jsou pernaté ozdoby, například zkadeřené peří, chocholka na hlavě nebo rousy na běhácích, která se objevila až později u holuba domácího. Oči má načervenale oranžové, jiné barvy očí vznikly opět až později u domácího holuba. Mnozí divoce žijící městští holubi a také hodně poštovních holubů se ještě dnes svým zevnějškem značně podobají holubu skalnímu. Změny vzhledu a také chování se odvozují od náhle se vyskytujících změn dědičných vloh. Biologové mluví o mutacích. Díky takové mutaci vznikl z pruhového holuba skalního pravděpodobně nejprve holub skalní kapratý. Kapratost znamená u modrošedého základního zbarvení holuba skalního tmavé, většinou černé skvrny na jednotlivých perech křídel.
Pera, která tvoří pruhy na křídlech, a pera na štítech křídel vykazují u světlé kapratosti převážně jen jednu skvrnu. Pera ve štítu křídel a také pera blízko těla v oblasti pruhu vykazují na každé straně pera jednu skvrnu, respektive jsou celkově tmavě modročerná. Pruhy na štítu křídel a černý pruh na ocasu zůstávají zachovány. Zachovány zůstávají také bílé znaky na vnějších praporech rýdovacích per, které jsou ale zřetelně vidět jen při vějířovitém rozložení ocasu.
U tmavého kaprování vykazují pera na štítech křídel na obou stranách (praporech) velkou tmavou skvrnu, při slabší kapratosti je skvrna menší, a někdy je také vyznačená na okraji pera.
Jak je vidět na kapratosti, má jedna jediná změna v dědičné struktuře značně velký optický účinek. Výsledek změn je u dalších mutací, částečně ještě působivější-třeba u některých kropenatých. Jeden malý rozdíl v dědičné struktuře s velkým účinkem. Platí to také pro faktor rozšíření pro barvu, u kterého jediná dědičná trhlina z jinak modrého nebo modrého kapratého holuba udělá černého.
Přechody nejsou pozvolné, třeba v takové formě, že prostřednictvím jednoho kroku mutace by se docílilo jen části černého opeření nebo velmi světlého šedého tónu a my bychom museli čekat na druhý krok, aby se účinek zesílil, a konečně na třetí, aby se dosáhlo úplně černé barvy. Jedna jediná mutace způsobí černou barvu opeření a srovná rozdíly. Nyní je možné namítnout, že se černá barva opeření, pokud jde o její intenzitu, přece velmi silně liší od holuba k holubovi a zejména od jednoho plemene ke druhému. To je pravda. Ale dá se tím vysvětlit, že obzvlášť intenzivní zbarvení vzniká současným působením vícero izolovaných mutací. Z toho plyne v mnoha případech zesílený (sumarizující) účinek. Základní účinek je vyvolán jedním faktorem dědičnosti, jinými ale může být zesílený, zeslabený nebo jiným způsobem modifikovaný.
Zůstaneme u příkladu černého zbarvení a budeme přihlížet jen doplňkově k další mutaci, totiž „nečisté“, v jazyce genetiků „dirty“.
Tento faktor samotný působí u modrého pruhového a většiny dalších zbarvení holubů ztmavení opeření, u černých také. Černí, kteří mají k faktoru rozšíření ještě dirty faktor, jsou proto tmavší než jiní, kteří ho nemají.
Existují další faktory, které působí na větší intenzitu vybarvení, které mohou působit současně s dirty faktorem nebo místo něj. Také u mnoha dalších exteriérových znaků známe modifikující faktory, které často způsobí jen nepatrné změny. Při takovém současném působení genů se nemusí hned všeobecně mluvit o kvantitativní genetice. Ta by se měla připomínat v oblastech, ve kterých se modifikující geny nedají rozpoznat přímo pouhým okem. V takových případech je jejich účinek jiný, a odhaduje se například kvantitativně u hmotnosti nebo výkonu. Z variant vnějšího vzhledu Ize pak nepřímo usuzovat na existenci modifikovaných genů.
Nelze ani dostatečně ocenit skutečnost, že základní vlastnosti se v mnoha případech dají změnit jen prostřednictvím genetické vlohy, a tím chovatelsky danými možnostmi. Také by se ale nemělo pořád dokola omílat zdůrazňování případů sumarizujících vlastností.
Nadále zůstaneme zprvu u mutací ke kapratým vzorkům, které budou následovat ještě další. Na nich již můžeme vysvětlit základy dědičnosti a současně také některé pojmy, jako je dědičnost dominantní a recesivní, což je látka, kterou lze najít v knihách o obecné biologii.
Kapratý vzorek je u jednotlivých holubů často velmi rozdílný. Také není omezena jen na modré holuby skalní a modré domácí holuby. Kapratý vzorek najdeme i u jiného než modrého základu a také skvrny kapratého vzorku mohou na základě dalších dědičných faktorů nabývat jiné barvy.
