Koně myslí v obrazech a tlak je uklidňuje, říká známá autistka

Lidé s poruchou autistického spektra mohou být v některých ohledech geniální, to je známý fakt i díky filmu Rainman. Ale napadlo by vás, že autistický způsob vnímání světa je v určitých ohledech velmi blízký tomu, jak ho vnímají zvířata, v přírodě považovaná za kořist? A že člověk, který „vyčnívá“ z lidské společnosti a má potíže s komunikací s lidmi, nás může naučit něco o tom, jak porozumět koním?

Temple Grandin, americká autistická vědkyně se domnívá, že autističtí lidé a koně mají až neuvěřitelně mnoho společného. Svůj handicap dokázala obrátit v přednost a využít jej v pomoci koním a hospodářským zvířatům. Mnoho problémů v zacházení s nimi podle ní nevzniká ze „zlé povahy“ zvířat, ale z toho, že lidé jen nerozumějí tomu, co vidí a cítí a špatně to interpretují.

Svět detailů místo abstrakcí

Jedním ze základních společných rysů autistů a koní je způsob zpracování informací. Koně vnímají svět především prostřednictvím smyslů, zejména zraku. Nepracují s abstrakcemi typu „tohle je obecně bezpečné“, ale reagují na konkrétní detaily: tvar předmětu, jeho barvu, odlesk světla, stín nebo rychlý pohyb v periferním vidění. Pokud se některý z těchto detailů změní, může se změnit i reakce koně. Stejně jako autističtí lidé si namísto zobecňování ukládají jednotlivé situace jako samostatné zkušenosti.

Dalším je smyslová citlivost. Koně mají velmi citlivý nervový systém: reagují na náhlé zvuky, změny světla, tlak výstroje, doteky nebo pachy. Přetížení jednoho či více smyslů rychle vyvolá stresovou reakci, typicky útěk, ztuhnutí nebo obranné chování.

U autistických lidí se často setkáváme s podobnou hypersenzitivitou. Prostředí, které většině lidí připadá běžné, je může zahltit. Tato reakce není otázkou vůle ani „přecitlivělosti“ v psychologickém slova smyslu, ale fyziologické odezvy nervového systému.

Chování jako signál stresu, ne zlé vůle

Společným problémem koní i autistických lidí je to, že jejich reakce bývají často nesprávně. U koní je vyhazování, vzpínání nebo odmítání poslušnosti často označeno za zlobení či neochotu spolupracovat. Ve skutečnosti jde velmi často o reakci na strach, bolest, neporozumění nebo přetížení.

Koně jsou po svých divokých předcích ke svému jednání převážně motivovaní strachem, respektive snahou se strachu zbavit. Proto si i velmi dobře pamatují negativní zážitky, zejména pokud jsou se strachem nebo bolestí spojeny. Jedna špatná zkušenost může vytvořit dlouhodobou „strachovou paměť“, která se znovu aktivuje při podobném podnětu i po dlouhé době. Proto je zásadní umět rozpoznat, zda je chování koně výsledkem strachu/panické reakce/bolesti, nebo agrese.

Totéž mimochodem platí u mnoha autistických lidí. Stresující nebo traumatické situace si ukládají velmi konkrétně a mohou být znovu vyvolány zdánlivě drobnými detaily – tónem hlasu, zvukem či místem.

Bezpečí jako základ učení

Zásadní společnou charakteristikou je to, že učení probíhá pouze v prostředí, kde se zvíře cítí bezpečně. Nátlak, trest a donucování vede ke zvýšení stresu a s ním i zhoršení schopnosti učit se. Naopak klidný, postupný přístup a pozitivní zkušenosti podporují důvěru i dlouhodobou spolupráci. Opět to koresponduje se zvýšenou potřebou bezpečí u autistických lidí.

Nejbezpečněji se koně cítí ve známém prostředí s přístupem s jasně danou strukturou. Náhlé změny, nové předměty nebo nečekané situace mohou vyvolat silnou stresovou reakci. Pokud jsou však novinky představovány postupně a předvídatelně, kůň se dokáže adaptovat. U autistických lidí hraje struktura a rutina podobně zásadní roli.

V tréninku je podle Grandin klíčové, aby se kůň vždy seznamoval s každým konkrétním podnětem zvlášť, nestačí to obecně: například nestačí ho naučit, že „věci, které létají/pohybují se, nejsou nebezpečné“. Musí poznat mnoho různých „hrozivých“ objektů či situací - vlající deku, padající předmět, deštník, různé barvy, zvuky a tvary.

Proč? Protože koně mají tendenci k tzv. „hyper-specifičnosti“ — pamatují si detaily a reagují často jen na ten konkrétní podnět, nikoli obecně na kategorii „neznámé“. Například kůň, který se bojí červené lopaty, nemusí řešit jiné nářadí — ale právě ta jedna červená lopata mu připomíná nějakou minulou traumati¬ckou událost a aktivuje jeho „strachovou paměť“.

Autenticita reakcí

Posledním důležitým bodem je nepředstíranost reakcí. Koně nedokážou skrývat stres – jejich tělo reaguje okamžitě. U autistických lidí je situace podobná: emoce a přetížení se projeví přímo, nebo naopak úplným stažením. Společným rysem je omezená schopnost „maskování“ ve chvílích vysokého stresu.

Toto jsou podle Grandin projevy toho, že v koni vzrůstá stres a strach:

• napjatý, vysoko nesený krk a hlava,
• zvýšené pocení (neodpovídající fyzické zátěži),
• chvějící se kůže,
• švihání ocasem, 
• ukazování očního bělma.

Je-li tedy „nevhodné chování“ koně způsobené strachem a stresem, trest se zpravidla ukáže jako kontraproduktivní — jen prohloubí traumatický zážitek a uškodí důvěře. Věnujme tedy co nejvíce pozornosti tomu, abychom na svých koních poznali, kdy se necítí bezpečně, včas zařadili zpátečku a obnovili pohodu a důvěru.