Aktuálně: 5 070 inzerátů172 713 diskuzních příspěvků17 723 uživatelů

Poznámky k rehkovi domácímu, ptáku roku 2024

Poznámky k rehkovi domácímu, ptáku roku 2024
Petr Podpěra 12.03.2024, 13:00
183 13 minut čtení

Letošní rok je rokem rehka domácího, ptáka, na kterého má být soustředěna pozornost pozorovatelů. Když totiž Česká společnost ornitologická, která již drahně let vyhlašuje některý z našich druhů ptáků, ptákem roku, měli bychom se snažit, abychom o takovém ptáku získali co nejvíce nových informací. Sice bychom to měli dělat se všemi ptáky, ale s ptákem roku o to více. Každý z nás může mít nějaký ten svůj vlastní zážitek navíc, oproti ostatním a může se s ním i veřejně pochlubit. Každá sbírka čehokoliv, od brouků nebo motýlů, až tedy po sbírku poznatků či informací se dá obohatit, i kdyby šlo o maličkost. A ono to opravdu jde.

Z počátku akcí „pták roku“ vydávala Česká společnost ornitologická vždy takovou menší brožuru velikosti A5, kterou v letošním roce nahradila speciálním obsahem jednoho čísla časopisu Ptačí svět. Ten je plošně větší, rozměru A4. Důvody tohoto postupu vidím smíšené, když jsou asi jak ekonomické, tak i odborné. Do většího formátu se vejde i více informací. Ačkoliv rehkové domácí nám žijí, dá se říci, přímo před nosem, vůbec nemusíme mít o nich ty nejlepší informace nebo dokonce proto nám mohou i unikat.

Rehek domácí je známý tím, že umisťuje svá hnízda někde na lidských stavbách, ale i velmi často přímo uvnitř budov, musí mít ovšem zajištěn stabilní volný přílet do těchto míst. Je to u něho často dokonce i typické. V prvním letošním čísle Ptačího světa je třeba hezká sbírka fotografií hnízd rehka domácího nazvaná Neobvyklá hnízdění rehků domácích. Avšak ten nadpis není až tak docela přesný. Je to právě naopak, rehkové domácí hodně rádi umisťují svá hnízda do míst, která člověk považuje za neobvyklá, jsou však ve skutečnosti vybírána s důmyslnou strategií. Pro člověka bývají v mnohých případech umístěna na hodně malebně vypadajících místech. Navíc mláďata rehků v pokročilejším věku, když ještě zůstávají na hnízdě, žadoní o potravu výrazným a pro fotografa malebným způsobem, proto lze ulovit i líbivé obrázky, které mohou zůstávat v lidské paměti hodně dlouho. Jedno z nejmalebnějších umístění hnízda rehků, které jsem kdy viděl, bylo hnízdo, umístěné ve starém hrníčku, pověšeném na hřebíku pod střechou kůlny s otevřenou přední stěnou. A bylo tam stavěno opakovaně. Proč? Ne proto, aby se to majitelům kůlny snad líbilo, ale proto, že to bylo vlastně jediné místo, kam kuna nebo kočka nedoskočí. Uvědomil jsem si to náhodou, když jednou za deštivého počasí, jsem našel na stěně venkovského domu stopy kuny, která se snažila strhnout hnízdo jiřiček, ale nedoskočila tam. Skoro se jí to i povedlo, řekl bych, že kuna doskočí výše než kočka. Sám mám i menší sbírku fotek různě umístěných hnízd rehka domácího, bohužel většinou na diapositivech formátu 6 x 6, což je v současnosti jaksi již překonaná technologie. Pokud máte skener, který dokáže digitalizovat takový větší formát, žádný problém. Také jsem takový míval, avšak vzal jej již k sobě Manitou. Možná se podaří i vyspekulovat nějaký český, předpotopní postup.

Hnízdo v rourách Hnízdo v rourách Foto: Petr Podpěra

Také jsem v onom Ptačím světě četl, že rehci dovedou rozlišovat i lidské postavy a dokonce pravděpodobně i lidské obličeje. Zaujalo mě slůvko pravděpodobně. To je slovní obrat, který se používá, když něco nemůžeme prokázat různými technickými prostředky, anebo alespoň statisticky. Možná to použil RNDr. O.S. , co je z Brd, musel bych to všechno číst znovu a na to již nemám trpělivost. Tak aspoň slovně, co jsem zažil. Takhle někdy začátkem sedmdesátých let minulého století jsem začínal fotit ptáky. Zaměstnán jsem byl u stavební firmy, která měla svou základnu na Rohanském ostrově v Praze - Karlíně. Měla tam i tesárnu, jejíž součástí byl i velký katr, tedy velká rámová pila na řezání klád, ze kterých řeže trámy a silné fošny. Dokonce největší v Praze. Dřevařské závody ji zrušily a ta stavební firma ji pragmaticky tenkrát koupila za cenu šrotu. Celý ten mechanizmus byl umístěn do velikánské, dřevěné boudy, velikosti stodoly. Od rána do večera ohromný kravál, pořád to řezalo silné klády. Ačkoliv tam nepršelo, z obou stran byla velká vrata a samozřejmě i všelijaké otvory, kterými rehci mohli svobodně přilétat i odlétat. Jenom v neděli byl klid a asi právě tenkrát si tam rehci postavili hnízdo. Ve výši očí byl vodorovný trám a 10 cm od hnízda byl na dalším svislém trámu vypínač, kterým se spouštěla ta obluda, kterou obsluhovaly dvě osoby. Ty mohly sahat na ten vypínač, ačkoliv byl sotva oněch 10 cm vzdálen od hnízda, prostě hned vedle, a samici sedící na vejcích to nijak nevzrušovalo. Tyto dvě osoby byly součástí tohoto cirkusu. Na druhou stranu se ti lidé chovali uvědoměle a tvářili se, že o tom hnízdě prostě ani neví. A tak mě jednou řekli: „Nechceš si udělat fotku?“ Všichni jsme si mysleli, že to bude vlastně brnkačka. Kdepak, ani náhodou! Počkal jsem si, když dávali novou kládu, jinak se v tom kraválu nedalo skoro ani vydržet, postavil foťák na stativ a čekal. Nic, rehkové jen vlétli do té boudy a hned zase pryč. Nakonec jsem si přes hlavu musel přehodit rozpáraný pytel, přes foťák další a až potom jsem se dočkal něco málo záběrů. Jen jsem to zabalil, tak se ta obsluha katru postavila hned vedle hnízda a rehkové začali krmit. Volali na mě: „Vidíš, jak oni hned poznají slušný lidi?“ Když teď pospávám po obědě ve starým křesle pod altánem, často sbírají rehkové nebo kosové svoje oblíbené lahůdky hned vedle a jsem pro ně jen známou kulisou.

Jak se mohou vztahy některých volně žijících ptáků s lidmi někdy rozvinout, zůstává většinou až překvapující záhadou. Já se vlastně dívám celý život z jednoho a téhož okna a mohu proto ledascos porovnávat. Kdysi jsem vídával v zimě s naprostou pravidelností zimní hejna havranů. Tenkrát ještě jen havranů. To v současnosti jsou ta hejna mnohem menší a většinou smíšená. Havrani létají společně s kavkami. Havrani jsou velmi, ale velmi obezřetní ptáci, kteří však umí číst dobře okolní situaci. Mezi ptáčníky se říkávalo, že každý z nich má nejméně dvě maturity. Asi tak v první polovině sedmdesátých let minulého století jsem si při pohledu z okna všimnul starší paní, která často procházela naší ulicí, velmi ošuntělého vzhledu, vždy tmavý kabát a šátek na hlavě a vybírala popelnice. Prostě na venek vizáž žebračky. Dokonce jsem přemýšlel, jak ji pomoci. Jednou jsem ji však potkal v tramvaji ve večerních šatech, asi jela do divadla. Ještě mě nedošlo. Až jednou jsem se díval za příjemného, slunečného, zimního dne z okna a zrovna jsem si říkal: to je divný, široko daleko ani havran. Když jsem si najednou všimnul, že zprava, zleva, přede mnou, se všech stran usilovným letem přilétají havrani a dosedají na stromy poblíž, před domem. Co se to děje? Najednou z vedlejší ulice vlevo vyšla známá postava v žebráckém šatu, šátek na hlavě se dvěma taškami. Když došla doprostřed pláně, byla okamžitě obklopena hejnem havranů, které krmila i přímo z ruky. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych tomu nevěřil. Někde mám i nějaké černobílé fotky, dalo se to fotit jen opravdu z velké dálky. Jakmile se objevíte s fotoaparátem v ruce, většina havranů nebo strak odletí. Jak si ta paní vytvořila svůj vlastní vztah s těmi havrany, je k nepochopení. Zvláště pak, že to byli, řekněme ptáci, kteří k nám přilétají na zimu opravdu zdaleka, proto ta důvěra se jen tak nedá získat nějakou dlouhodobou přízní, jen od podzimu do jara. I když havrani mají prý, zatraceně dobrou paměť a mnozí tak mohou předat své zkušenost i dalším. Hele kluci, támhle nám přichází svačinka.

Může to být i příhodným místem. Někde v městském parku, kam lidé chodí v zimě přikrmovat ptáky, jsou i ptáci k lidem méně opatrní. Ale zase záleží na lidech a mnoha dalších okolnostech. Kdysi jsem vyfotil sýkoru koňadru, jak sedí na lidské ruce. Bylo to v zimě, v městském parku, v blízkosti veřejného krmítka a přilétla si pro moučného červa. Takové lahůdce nemohla v zimě odolat. Avšak osoba, která měla toho červa na dlani, se musela dívat na druhou stranu, ne na stranu, odkud ta sýkora přiletěla. Mnohokrát jsem si všimnul, že pokud se překvapivě setkáte pohledem s nějakým ptákem nebo zvířetem, obvykle ten pták strne, znehybní. Jakmile však jen na setinu vteřiny odvrátíte pohled jinam, zmizí.

Dívám se ze svého okna na krajinu, dnes moderně upravenou na volnočasový park s charakteristickou dráhou pro kolečkové bruslaře nebo běžce, kteří tudy supí za každého počasí ve dne i v noci. Samozřejmě, jako všude v Praze, vidím ze svého okna všude straky, straky a zase straky. Vyjdu-li snad z domu s fotoaparátem v ruce, že bych si nějakou vyfotil, neuvidím ani jednu. Ale, když se dívám z okna, dobře sto metrů daleko, vidím dvě straky, jak na trávě hledají nějaký ten hmyz. Když tu náhle přibíhá běžec a já ze svého okna začínám odhadovat, kdy asi ty straky vyplaší, kdy odletí? Vůbec ne. Ta jedna zůstala asi jen dva metry daleko. Ten běžec ji vůbec neviděl a ta straka si toho byla dobře vědoma. Jak dobře umí číst situaci okolo sebe je až k neuvěření.

Nebo také jiná situace. Většina pražských čtvrtí vydává svoje vlastní, menší informační noviny se zprávami z nejbližšího okolí. Jedny Malostranské mám schované, protože byla na jejich titulní stránce fotografie starého pána s holí zavěšenou na předloktí, jak krmí místní vrabce. Seděli mu i po rukou a snad i na rameni. Ona se taková situace dá i nacvičit, trvá to však dlouho, než ptáci získají hlubokou důvěru a samozřejmě musíte vědět, jak na to. Kdysi jsem viděl v americkém National Geographic krásný článek o hnízdění jakýchsi černých orlů v Jižní Africe, kteří hnízdili ve vysoké skalní stěně. Nádherné fotky, jak toho dosáhli? Po roce nebo snad později tam byla reportáž, jak toho tedy opravdu dosáhli. Především trpělivostí a poznenáhlu. Trvalo jim to dobře dva roky, než se s rodičovským párem orlů seznámili, aby je nakonec nahoře, na náhorní plošině nad hnízdem krmili i králíky, které ti ptáci brali z ruky zdvižené nad hlavu.

Hnízdo v květináči Hnízdo v květináči Foto: Petr Podpěra

Proto si myslím, že existuje dostatek důkazů o tom, že ptáci dovedou rozlišovat jednotlivé osoby, avšak jsou natolik opatrní, aby brali na lehkou váhu, třeba i jednotlivé převleky. Venku se prostě nesmíte maskovat, tedy převlékat, ale musíte vypadat navenek stejně. To jde jen doma u „ochočených“ zvířat. Dnes existuje již nepřeberné množství fotografií i videí o chování zvířat, některá mě však nepřestávají fascinovat. Mne asi nejvíce video se stehlíkem, kterému jeho majitel pouští do dlaní tekoucí vodu z kohoutku a ten pták se mu v dlaních koupe. Musí to být velká radost, na druhou stranu však nesmíte nikdy svého kamaráda opomenout nebo zradit. Ono všechno chce svoje.

I u rehků domácích, ptáků, kteří nám žijí obvykle přímo před nosem, se dají i nadále obohacovat naše poznatky. Třeba ten vcelku známý jev, že někteří z mladých samců jsou v následujícím roce po svém vylíhnutí v opeření samic a poznáme je vlastně jen proto, že zpívají. Přitom i oni obhajují svá teritoria. Na vlastní oči jsem viděl, že takový mladý rehek odehnal staršího, plně vybarveného samce. Pomocí barevných, dodatečných kroužků by se asi dalo statisticky podchytit, zda náhodou nepochází takto nevybarvení samci většinou až z druhých hnízd? Třeba.

A vztahy mezi oběma druhy našich rehků, totiž mezi rehkem domácím a zahradním je samozřejmě záhodno i nadále studovat. Kdysi jsem vídával z toho mého rodného okna oba druhy rehků pravidelně. Rehek domácí převažoval. Potom zcela vymizel a zůstali jen rehkové zahradní. Vyfotil jsem kdysi rehka, který mě byl podezřelým na křížence. Zaslal jsem proto tu fotku k posouzení a byl považován za pitomce. A heleme se, již se taková možnost připouští. Nemyslím si však, že nejdůležitějším znakem kříženců by měla být rezavá spodina těla. Rehkové domácí, někde od Turecka směrem na východ, mají mít právě takovou spodinu těla. Je také ve hře šíření této formy rehků domácích směrem západním. Nebyl by to první případ u ptáků. Asi nejznámějším případem je případ hrdličky zahradní, dříve známé pod jménem balkánská. To jen jako připomínka toho, co všechno se nám může odehrávat před očima, aniž bychom si toho byli vědomi, anebo si to můžeme mylně vysvětlovat.  A konec konců situace se může různě vyprofilovat v Praze a jinak třeba v Brně nebo někde na vesnici. Kdo ví? I proto je záhodno sesbírat co nejvíce informací, odkud se dá.    

Podělte se s námi o názor na tento článek →

Petr Podpěra

Autorem od: 16.10.2023

Publicista, bývalý dlouholetý chovatel, ornitolog a obdivovatel přírody.

Podobné články

Může vás také zajímat