Tajemné britské šelmy

Británie vlastní kromě mnoha jezerních příšer též velice zajímavý fenomén. Je jím prokazatelný výskyt divokých velkých kočkovitých šelem. Kryptozoologická veřejnost jej vysvětluje dvěma možnostmi:

• únikem těchto šelem ze zajetí
• vlastním druhem velké britské kočkovité šelmy

Popravdě řečeno, logicky uvažující část veřejnosti je spíše přesvědčena o verzi první, neboť verze druhá je opravdu velice naivní a nepravděpodobná. Jejím otcem je spíše zbožné přání nacionalisticky uvažujících jedinců.

Tento jev se ostatně netýká pouze ostrovů, ale v podstatě celé Evropy. Jistě sami ze sdělovacích prostředků víte o řádění podobných šelem i v České republice. V devadesátých letech to byla oblast Děčínska a v poslední době trápí podobný černý fantom (zřejmě leopard či jaguár) moravské Beskydy. Zde už myslivci žádali o možnost odstřelu šelmy. Stejné zprávy přicházejí v různých časových intervalech z Německé spolkové republiky. Možná se jedná i o stejnou šelmu. Jak sami víte, zvířata neznají slovo hranice a pohybují se svobodně, ne jako my - přikovaní otroci systémů a ekonomiky. Ale vraťme se zpět do Británie.

Nejslavnější případy britských divokých koček, které čas od času nepochopitelně krutě řádí mezi domácími zvířaty, jsou puma ze Surrey a bestie z Exmooru. K podobným jevům dochází poměrně často, ale pozorováním a škodami tyto dva případy doposud zcela jistě netrumfly. Oba tyto slavné případy zde popíšeme. V jejich stínu ovšem zcela zapadají další pozorování šelem, určitě nemálo zajímavá. Třeba v roce 1963 pátralo obrovské množství policistů po "gepardu" který přeskočil policejní automobil hlídky. Pátrání bylo velice "úspěšné", hledaný "gepard" byl policisty opět potkán až o deset let později v parku Královny Alžběty ve Farnborough - zdráv a v pohodě. Změnil se pouze jediný fakt, bohužel byli všichni o deset let starší.

Ale já jsem to teď zahrál úmyslně trochu do humoru, byl to záměr. Víte, máme doma husky. Jsou to severští tažní psy pořádně napraní geny vlčích předků. Jejich využití je jednostranné - pouze na tahání. Pro výcvik k úkonům které předvádí služební psi jsou absolutně nevhodní. V případě, že zatouží po svobodě při puštění na volno, tak u mladých psů máte velkou pravděpodobnost, že se už v životě nepotkáte. V pár hodinách jsou nenávratně ztraceni vládnouc obrovské rychlosti a neuvěřitelnou vytrvalostí je jediná Vaše šance, že budou mít hlad a budou Vás chtít z tohoto důvodu najít.

Aby jste psy neztratili je nutné po úprku popadnout kolo, objíždět blízké okolí a začít se s nimi nedobrovolně honit. Ve vhodné chvíli obětovat ošacení a ladným skokem v plné rychlosti se pokusit jednoho chytit. Druhý pes se časem nechá nalákat na odchyceného kolegu, vy musíte být trpělivý, nekřičet, netrestat chyceného provinilce aby z Vás neměl volný pes strach. Od jiných chovatelů znám mnohé příběhy o strávených celých nocí podbarvených krutým mrazem v lesoparku Hvězda se psem vzdáleným několik metrů od majitele, nereagujícího na povely majitele.

Druhá stránka povahy husek sibiřských je jak rád říkám "žaludeční politika". Bývají neuvěřitelně mlsní a v tu pravou chvíli za oblíbený pamlsek jsou schopni ze sebe udělat extra nadaného služebního psa a pro kus žvance tancovat kozáčka. Pro jídlo jsou schopni neuvěřitelně poslouchat, chovat se jak rozmazlený pudlík, vrtět ocáskem. Když ovšem dojedí pamlsek, opět Vás v podstatě ignorují. Od správců národních parků jsem slyšel, že při útěku zaběhnutých husek či malamutů do přírody, dokáží napáchat až neuvěřitelné škody nejen na divoké zvěři ale i domácích zvířatech v blízkém okolí parku. Jejich vytrvalost, rychlost spojená s neuvěřitelným loveckým pudem zděděných po vlcích z nich dělá postrach všeho živého v přírodě. Škody způsobené smečkami zdivočelých husek nebo malamutů jsou hodně často farmáři připisovány na vrub nemilovaným vlkům.

Stejně je to v podstatě s velkými kočkami typu puma, levhart, nebo jaguár. Bývají chovány lidmi často přímo v domácnosti a chovají se podobně jako na povely absolutně nereagující husky a také stejně v sobě mají neodolatelné nutkání opět pocítit svobodu.

V případě, že se exemplář velké divoké kočky dostane do přírody tak při pocitu hladu je nucen chtě - nechtě se pokusit něco ulovit. Je to pud sebezáchovy. Zde se jedná o zlomový okamžik, zda se domácky chovaná šelma dokáže aklimatizovat na lov živé potravy. V případě, že dojde i třeba k drobnému úlovku, nabývá přirozené chování svých předků, dané geny. Pan Mareš uvádí názor, že velká šelma vychovaná nebo chovaná lidmi není schopna přežít v přírodě lovem. A odvolává se na příběh lvice Elsy. Při své velké úctě k tomuto autoru, nemám v tomto shodný názor.

Zcela jistě je tato schopnost ovlivněna sociální povahou zvířete. Jsem ochoten uznat neschopnost lvů ulovit potravu, vzhledem na jejich příslovečnou lenost a značnou závislost na smečce. Když v podstatě už jako mládě odkoukává lvíče chování příslušníků tlupy, učí se postupy a strategie lovu. Ovšem u šelem nedružných, samotářských jsem názoru, že jim tato vlastnost brzkého osamostatnění a neustálé bdělosti proti nebezpečí může podstatně napomáhat. Lví dny mladosti jsou dny šelmí aristokracie - spoléhání na sílu tlupy, zcela jasně určenou ochranu hierarchií v tlupě. Pomalé a ležérní pohodářství spojené s určitou jistotou.

Zatímco šelmy nespolečensky vychovávané se sdružují pouze v době páření a mláďata zůstávají po narození s matkou sami. V době lovu matky musí bystře maskovat před ostatními predátory svoji přítomnost a tato základní vlastnost jim dává v možnosti přežití zcela jasnou přednost před lvy. Opět uvádím, že záleží na prvním zabití kořisti, potom se šelma neustále zdokonaluje. Nedávno jsem sledoval dokumentární film o divokých levhartech a i zde se řešil podobný příběh kdy zůstala dvě opuštěná mláďata a sám autor sdělil fakt, že záleží zda se jim poprvé podaří ulovit kořist. Jestliže ano, tak přežijí, když ne umírají. Taková je příroda. Proto asi puma ze Surrey začínala s drůbeží, kterou lovila v prostorově omezeném prostoru farmy a až po letech lovila velkou kořist. Zcela jistě se též mohlo jednat o zvíře dovezené odchycené přímo v divočině. Ale teď pro ilustraci už ty slíbené příběhy.

Puma ze Surrey

Tato šelma byla poprvé spatřena 18. července 1962 na okraji silnice ve Woolwichi na jihovýchodním předměstí Londýna. Policie následující den prohledala celé okolí místa pozorování ale zcela bez výsledku. Vzniklo podezření o úniku z chovu či ZOO. 23. července byla šelma pozorována opět jak loví králíka v jednom parku v okrese Surrey což ji dalo pověstné jméno. Následovala velká noční běsnění, kdy šelma plenila kurníky farmářů v okresech Surrey a Hampshire. Nikomu se ji však nepodařilo ulovit ani vyfotografovat. Další období bylo neuvěřitelně klidné, jako by šelma zmizela ze světa. Zřejmě změnila svá loviště a lovila v lesích. 30. srpna roku 1964 tedy dva roky od prvého spatření se opět zjevila, ale tentokrát šlo již do tuhého. Zřejmě vyspěla v dospělý exemplář a rovnou si troufla na plně vzrostlý dospělý kus býka. O týden později zabila tele a dle zanechaných stop jej vlekla bez jakýchkoliv potíží velký kus cesty. Její nalezené stopy byly prozkoumány a vykazovali podobnost stopám pumy, ale byly třikrát větší. Jejich nález dokazoval, že se jedná o opravdu velkou šelmu neznámého druhu. Obyvatelé ji vídali během celého podzimu a pouze potvrzovali její obrovskou velikost. Lidé z celého okolí se začali bát o svůj život a do místních lesů nikdo nechodil. Zajímavé bylo, že tato šelma nikdy člověka nenapadla, což dává badatelům důvod k domněnce, že tento tvor mohl být vychován či vychováván člověkem (ovšem zrovna tak se dá argumentovat i přirozenou plachostí šelem, kterou by naopak výchovou v zajetí pozbyla).

Další jatka domácích zvířat pokračovaly a farmáři nacházeli zbytky zabitých a napůl sežraných ovcí. Též v lesích ležely zbytky jelenů a srnců stržených neznámým silným predátorem. Všude se nacházely stopy a kraj obcházela hrůza. Po nocích obyvatelstvo slýchalo řev šelmy. Mnoho obyvatel začalo mít pocit že se nejedná pouze o jedince ale o více šelem. 12. listopadu na šelmu stříleli dva policisté ale minuli cíl. Opět další rok proběhl v klidu, ale následující stál opravdu zato. Tento rok již šelma vyvolala doslova hysterii. Lidé se již báli vycházet ven z domů. Policie opět měla možnost šelmu pozorovat nedaleko Wordplesdonu při požírání kořisti tentokrát králíka. Ale v měsíci srpnu došlo k prvnímu vyfotografování. Snímek pořídil policejní fotograf. Bylo nalezeno a identifikováno též několik jejich chlupů - výsledkem bylo určení, že se jedná s největší pravděpodobností o pumu. Chlupy prý pocházeli z konce ocasu. Během jejího řádění padlo za oběť mnoho zvířat ať již domácích či divokých, ale ona sama nebyla nikdy polapena. V roce 1967 její řádění skončilo stejně tajemně, jako začalo a po šelmě se prostě slehla zem. Její tělo nebylo nikdy nalezeno. Celkem bylo o tomto fantomu nashromážděno rekordních 362 ověřených svědectví.

Teorie, které vysvětlují výskyt velkých kočkovitých šelem v Británii označují pozorovanou šelmu jako černou pumu. Vážení čtenáři to je pěkná pitomost. Černé pumy neexistují. Tento guláš v přesvědčení lidí o jejich černém zbarvení způsobili pumy křížené s levhartem, často používané v reklamách. Jestliže někdo řekne, „viděl jsem krásně černou pumu", již mě stoupá tep. V přírodě neexistuje jediný skutečně čistokrevný exemplář pumy s černě zbarvenou srsti.

Velice zajímavé a ne zcela nelogické náměty poskytl ve své knize "Svět tajemných zvířat" pan Jaroslav Mareš. Určitě si jeho názor v případě zájmu o toto téma přečtěte.

Exmoorská bestie

Tato šelma se veřejnosti ohlásila poprvé na jaře roku 1982 v Drewstonu zabitím několika jehňat místnímu farmáři. Několik svědků podalo hlášení o spatření černé šelmy. Ale pozorovatelé nebyli jednotní v určení, zda se jedná o šelmu kočkovitou či psovitou. V kraji byli okamžitě postříleni a pochytáni všichni toulaví psi. Efekt ale rozhodně nepřišel, naopak řádění šelmy pokračovalo dál. Nalezené stopy prokázaly že se nejedná o šelmu psovitou ale o kočkovitou, která zřejmě v minulosti utrpěla zranění po kterém nesla trvalý následek. Na levé přední tlapě nemohla zatahovat drápy. Odborníci určili za pachatele vraždění velkou kočkovitou šelmu, která stylem zabíjení zcela odpovídala skutečnostem a technice usmrcení. Vznikaly obrovské škody na majetku farmářů a opět obyvatelstvo mělo strach vycházet, policie byla zcela bezradná a nemohla pomoci. V květnu 1983 byla situace tak zoufalá, že byl povolán na ochranu majetku farmářů elitní pluk královské námořní pěchoty ale přes zcela jisté kvality příslušníků jednotky a snahu zasáhnout, bestie řádila dál. Chování šelmy bylo velice vychytralé a neuvěřitelně taktické. Přestože jednotka šelmu několikrát zahlédla a zaměřovala na hledáčcích svých zbraní vždy bestie včas zmizela. Vojáci se sami přesvědčili, že ze zabitých domácích zvířat dokáže naráz spořádat až 20 kg masa. Šelma proti svému protivníku použila účinnou obranu - zvětšila svůj lovecký revír na okruh až 130 čtverečních kilometrů. V tak obrovském prostoru již ani elitní oddíl nebyl schopen registrovat a po čase byl rozkaz k ochraně farmářů odvolán. Vojáci odešli plnit jiné úkoly. Opět přišla změna taktiky a šelma načas odešla lovit do lesů, aby se v jiné době opět vrátila likvidovat majetek velice rozladěných farmářů. V lednu roku 1987 byla šelma vyfotografována a odborníci vyslovili domněnku, že se jedná o velkého černého jaguára. Tím ovšem vše skončilo, šelma opět zmizela, ale tentokrát bez návratu. Opět žádné stopy po mrtvole či jiných indíciích o jejím úmrtí...