Ochrana přírody a tak okolo

Onehdá dostal jsem darem takovou malou, útlou knížečku. Asi byla někde před knihkupectvím vystavena, jako lákadlo, zadarmo. Nicméně pořád je to dar. Židovské anekdoty. Fenomén. I četl jsem tam také o situaci, kdy starý, moudrý, všemi vážený rabín ležel na smrtelném loži, obklopen mnoha lidmi, kteří čekali na jeho poslední slova. Všichni očekávali nějaké proroctví, poučení, návod do dalšího života. Ten moudrý muž, než vydechl naposledy, si jen povzdechl: „všechno je jinak“! Nejsem sice nijak moudrým, natož pak váženým, nicméně jsem člověkem, který již ledascos viděl na vlastní oči. Konec konců jsem přežil celé období budování komunizmu bez újmu na zdraví, aniž bych tomu však porozuměl. Ale, v každém případě souhlasím s těmi posledními slovy umírajícího, moudrého muže. I já jsem toho názoru, že všechno je nějak jinak!

Pro upřesnění. Celý život se dívám na okolní svět z jednoho a téhož okna. Okolí mohu docela dobře srovnávat. Vychován jako skaut, chovám se k okolí šetrně, ekologicky. Třídím odpad. Nejsem myslivcem ani rybářem, tudíž jsem žádného tvora záměrně nepřipravil o život. Jedině jsem střílel prakem žaludy po kočkách, které mně chodily po voliéře a rušily ptáky. Snad mouchu nebo komára jsem sem tam připravil o život. O přírodu se tedy zajímám, dvojku z mravů jsem dostal již v sedmé třídě, když mě kdosi udal, že chytám ptáky. A po všech těch létech pozorování přírody mně v hlavě zůstal ten jediný pocit. Všechno je jinak.

Moje stanoviště.

Začněme třeba nářky okolo diverzifikace, či biodiverzity přírody. Co je to ta diverzifikace přírody? Inu česky rozmanitost. Každá mez za mého mládí byla pestřejší co do počtu různých druhů rostlin než dnes. A tím samozřejmě i co do počtu různých druhů hmyzu, který žil na oněch rostlinách i dalších živočichů, kteří se živili jak těmi rostlinami, tak i tím hmyzem. Většina mezí byla rozorána, zmizela. V podstatě proto, že nejsou lidi na práci, jak se říká. Většina mezí dřívějška byla dříve sekána a také na jaře pravidelně vypalována. Jako kluci, jsme na jaře vypálili kde jakou mez v okolí. To byla naše práce a nikdo nikdy nás za to nijak nekáral. Dělalo se to hned po jarní oblevě, když ještě veškerý hmyz byl zalezlý hluboko v zemi. Argument, že vypalování škodí hmyzu, je čirý nesmysl. Když se tedy vypaluje ve správný čas. Právě naopak, když se stařina nevypálí, za krátký čas zůstanou na stanovišti jen nejagresivnější druhy trav a rostlin. Pestrost rostlin za pár let mizí a s ní i hmyz. I pestrost luk, oproti mému mládí, je minimální. Tady to má ovšem ještě další příčiny. Aby se vůbec zachovalo zemědělství, když tedy nejsou lidi na práci, která je v tomto případě nota bene těžká, musela se tedy mechanizovat. Aby ty stroje měly ekonomicky smysl, musely se zvětšit plochy. Nakonec se změnil i způsob sklizně. Jestliže dříve se sklízel spolu s obilím i plevel a jeho semena byla oddělována až na místě výmlatu, dnes semena plevelů zůstávají na polích a plevel se likviduje chemicky. To má samozřejmě negativní vliv na celé okolí. Brečet za této situace nad ztrátou diverzifikace připadá mi legrační. Potěšila mě však jedna zpráva z poslední doby. Ochránci nechali támhle v Podyjí vypálit dva hektary louky, samozřejmě za asistence hasičů, aby zůstaly zachovány podmínky pro růst nějakého vzácného druhu rostlin. Že to někoho v současnosti vůbec napadlo, je pro mne potěšující. Když v minulosti všechny civilizace, co lidská paměť sahá, považovaly oheň za očistný prvek. Je na čase, aby někdo vypracoval metodiku vypalování nevhodných porostů, za asistence hasičů. Konec konců organizace dobrovolných hasičů je na první pohled nejspíš asi vůbec nejúspěšnější a nejlepší dobrovolnou organizací u nás. Když už to jinak nejde.

Podezřelá kočka.

Zastavil jsem před léty, abych si ulevil, u jednoho neobdělaného pole, úhoru. Říkal jsem si: to je pastvy pro ptáky. Pak jsem si ty uschlé kytky lépe prohlédl. Samá, tak zvaná zavlečená rostlina, tudíž ani žádná pastva pro naše ptáky, ani žádný hmyz. Co by udělal dřívější hospodář? Inu, nejspíše by to vypálil. Což by bylo správně. Již před nějakým časem jsem si přečetl, že finská státní lesní správa, dělá pokusy s vypalováním, což zapůsobilo na mne optimisticky. Jestliže se tedy takové tendence začínají objevovat i u nás, můj optimizmus ožívá. Mizerná diverzifikace, či biodiverzita přírody jde prostě na náš účet, musíme se tedy nějak postarat, jak to vylepšit. Zatím mně to tedy připadá zatraceně impotentní. Připadá mi, že ačkoliv heslo ochrana přírody zní odněkud dnes a denně, vlastně vůbec nevíme, jak na to. I na tohle jsou lidová přísloví. Například se říká: jeden hót, druhý čehý. Třeba Česká společnost botanická v poslední době varuje před neuváženým budováním tůní, právě s odkazem na diverzifikaci přírody. Ano, voda je natolik složitá otázka, o kterou se nikdo v podstatě nezajímá.

Otec mého kamaráda, oba jsou již na pravdě boží, který pocházel z předhůří Vysočiny, kdysi vyprávěl, jak se večer rozhodli, že půjdou do Prahy. Pěšky. Přes noc šli, aby ráno byli v Praze. Co jste cestou pili, zajímalo mě. Přeci vodu ze studánek. Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam ptáci, laně chodí pít a vůkol rudý vřes, napsal kdysi básník. Marně přemýšlím, kde bych něco podobného dnes našel. Ano, znal jsem, vše zmizelo. Jenom támhle na Rakovnicku koukám, jak uprostřed pole tahá jeden traktor druhý, který tam zapadnul. Aha, říkám si, asi tam bývala polní studánka, pramen vody. Asi se zanesla tahlecta meliorace. Inu, poručíme větru, dešti.

Jako nekonečná komedie, připadá mě situace s divokými prasaty. Všeobecně se připouští, sice tak nějak nesměle, že jsou to zvířata přemnožená. A to zvířata, která dovedou napáchat opravdu značné škody. Dokonce i na třeba oploceném majetku. Ovšem, vy se jim nesmíte postavit, nesmíte se bránit. Nedej bože, aby vás divoké prase na vaší vlastní zahrádce, zahnané do kouta, napadlo a vy jste jej v obraně zabil motykou. To vás budou soudit. Že tohle se tedy ještě nestalo? Nebojte se. Však ono k tomu dojde. Jaký to rozdíl oproti době, kdy Marie Terezie vydala svůj slavný lesní zákon, ve kterém mimo jiné přikázala prasata zavřít do obor. Byla jiná doba, to se musí přiznat, lidé museli jít a prasata zavřít do obor, neb rozkaz je rozkaz. Dnešní lidoví myslivci střílí tak do výše naplnění vlastních mrazáků, výše to již nejde. To vám vysvětlí kde kdo. Přitom prase sežere vše, co kde na zemi najde. Běžela kdysi v televizi nahrávka, odněkud z Francie, jak tlupa prasat obklíčila a ulovila zajíce. Neměl šanci.

Za starých časů.

Připadá mi, že současná, tak zvaná ochrana přírody, je o tom, abychom do přírodních dějů, nedej bože, vůbec nijak nevstupovali. Jako kdybychom my sami součástí přírody vůbec nebyli. Samozřejmě, že vše okolo sebe ovlivňujeme vůbec nejvíce ze všeho, co naše okolí ovlivňovat může. Ale rozumíme tomu? Existuje sice nějaká skupina lidí, která se tváří, že ano a dobře se tím i živí. Všichni tomu však věřit nemusí. Nedivme se proto, že jsou mezi námi i pesimisté, kteří u vědomí toho, že před námi existovaly mnohé vyspělé civilizace, které se zhroutily, zanikly a ti se hrozí toho, že tohle čeká i na nás.

Posledních patnáct let věnoval jsem se vcelku nenáročné činnosti, kdy jsem s autem stával na jednom a tomtéž místě a fotil tam ptáky, kteří tam létali na grit. A také jsem si zapisoval, co jsem viděl a kdy, jak dlouho jsem tam byl a tak. Vidíte mnohé. Tak jsem se vlastně vmísil i do polemiky o kočkách. Kočky jsou v současnosti vnímány v první řadě jako domácí mazlíčci. Dokonale toho dovedou využívat. Být domácím mazlíčkem bývá ovšem po čase nuda, kočky se nikdy nevzdaly své lovecké podstaty. Stále trénují. Až tahle změkčilá civilizace jednou zanikne, nebude to pro kočky žádný problém, vrátit se k původnímu způsobu života. To místo, kde jsem pravidelně stával, bylo dobře, nejméně půl kilometru od nejbližší zástavby. Myslivec, který zastihne kočku ve vzdálenosti větší jak 200 metrů od nejbližší zástavby, jí může, podle zákona, zastřelit jako škodnou. To jsem nikdy na vlastní oči neviděl. Ale naprosto pravidelně jsem tam vídal kočky všech barev, někdy i s okrasnými obojky. V oblasti zákonného odstřelu. Nijak mě to nevzrušovalo, i když jako ptáčník, kočky zrovna nemusím, nejde to k sobě.

Tohle je bobr.

Jednou takhle koukám, podél silnice si to pomalu, líně, šine kočka. V barvě, které se jinak říká mourek, ale byla nějaká velká a silná. Povídám potichu, jen tak pro sebe, kam jdeš? Zarazila se, zůstala stát, teprve si mne všimla, samotné auto pro ni nic neznamenalo. Tak jsem si ji vyfotil. Nakonec vyhodnotila, že ten trouba v tom autě žádné nebezpečí nepředstavuje a pokračovala nevzrušeně dál. Jako na potvoru jsem si večer přečetl, že na Křivoklátsku byla pozorována divoká kočka. Krucipísek, jak vlastně poznám divokou kočku? Tak jsem tu fotku poslal jednomu, co se pohybuje támhle na Šumavě a zdraví se tam i s lesníky na obou stranách hranice, kde prý tyhle kočky žijí, ale nikdo se nedokázal vyjádřit. Tak jsem tu fotku poslal na svaz chovatelů. Ti mají přeci školené posuzovatele koček. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec se vyjádřili, že podle fotky se to poznat nedá. Pro ně je to kočka domácí. Pro mě je to kočka podezřelá. Ta divoká se prý má vyskytovat jak na Šumavě, tak v Lužických horách i Křivoklátsku. A tohle moje místo je právě na hranici. Konec konců všechny ty oblasti výskytu jsou obklopeny oblastmi méně přírodními, méně divokými, kterými ty kočky nutně musely projít, než se dostaly tam, kde je dnes zachycují fotopasti. A nemohou se ty divoké křížit s těmi domácími, které se vyskytují všude tam, kde se jim právě zachce?

Nebo třeba, je bobr stále tím silně ohroženým zvířetem, když je máme dnes již v Praze? A támhle u toho mého místa, u hráze malého rybníčku, kde hnízdily dříve i labutě, potápky malé, slípky zelenonohé, lysky, motáci, o kachnách ani nemluvě, od těch dob, kdy se tam objevili bobři, neuvidíte na hladině ani brko. Nemohu se zbavit dojmu, že pokud se týká našeho okolí, kterému jinak říkáme příroda, jsme tak nějak za vozem. Starý rabín měl pravdu. Všechno je jinak.