Technologie chovu jelenovitých
Faremní chov nemá žádné speciální požadavky na přírodní podmínky. Je pro něj vhodná většina typů půd a terénů v ČR (Šiler et al. 1996). Farmový chov jelenovitých podléhá registraci jako jakýkoliv jiný chov hospodářských zvířat. I když není vyžadováno individuální značení zvířat, musí se hlásit změny v počtech a pohyby zvířat.
Pokud se na trvalých travních porostech vyskytnou stromy a křovinná vegetace, které je potřeba zachovat (přirozené zastínění pozemku), je nutno přistoupit k jejich individuální ochraně (oplocení, mechanické zábrany apod.), protože zvířata ve vyšší koncentraci a na stálém místě budou vegetaci využívat k drbání (celoročně), vytloukání (jelen evropský, sika a daněk od srpna do října, jelen milu na podzim a v předjaří), loupání a ohryzu (nejvíce v předjaří). Zejména kůra jabloní a hrušní, ale i dalších listnatých dřevin je u mladších sortimentů dřevin velmi atraktivní. Té se vyhýbají pouze u vzrostlých letitých stromů, kdy kůra natolik zesílí a „zdřevnatí“, že přestane být nutričně zajímavá. V případě výskytu náletových dřevin a při zarůstání pastvin bude za přítomnosti jelenovitých tato vegetace velmi rychle mizet, zvířata pastvou zpevní drn, a tak vlastně bezplatně provedou rekultivaci jinak velmi znehodnocených pastvin. Plochy lesa na farmách musejí být vyploceny a vstup farmově chovaných chovaných jelenovitých znemožněn, protože jsou na farmách musejí být vyploceny a vstup farmově tato zvířata hospodářská a hrozilo by poškození porostů. Vlastní plochu farmy je lepší rozdělit na několik samostatných výběhů (oplůtků) pro rotační způsob pastvy, vymezit menší shromažďovací prostor pro případnou veterinární kontrolu/ /karanténu a ty nejlépe mezi sebou propojit vnitřním přeháněcím koridorem. Ten je široký většinou 4-6 m vzhledem k používané technice. Pro lepší manipulaci skupin mezi výběhy/koridorem je vhodné umístit brány v rozích výběhů. Rozdělení na výběhy umožní střídavé vypásání pastvin s lepším obrůstáním/regenerací, a tím i vyšší produkcí zelené píce. Možnost manipulace se zvířaty, rozdělení zvířat podle věkových skupin a pohlaví, umožnění řízené reprodukce i genetická kontrola jsou další výhody technologie oplůtků. Velikost výběhů by se měla pohybovat v rozmezí 1 až 6 ha v závislosti na tvaru, přehlednosti území (terénní nerovnosti), počtu chovných zvířat, zaměření produkce i rozdělení skupin pro reprodukci s kontrolou otcovských linií. Je vhodné, aby na koridor navazovalo manipulační zařízení, tzv. turniket, kde se provádí veškeré veterinární ošetření zvířat s částečnou fixací, jejich třídění, značení, vážení apod. Mít takovéto zařízení na farmě není nezbytnou podmínkou, ale bez něho je zootechnické řízení chovu velmi obtížné, časově i finančně náročné. K rozdělení výběhů je využíváno oplocení, které je většinou dva metry vysoké, ale v oblastech s vyšší sněhovou pokrývkou i vyšší, obvykle do 2,5 metru. Na farmě je vhodné, pokud chybí stromy a prostor je otevřen z hlediska proudění vzduchu, mít pří- střešky s pevnými stěnami na návětrných stranách, které mohou být vybaveny k předkládání objemných krmiv pro zimní období. Voda ze střech může být odváděna do prohloubených míst k vytvoření kaliště. To slouží k bahnění a ochlazování zejména pro jelena evropského, ale i jelena milu a částečně jelena siku. Vlastní přítomnost stromů na pastvině zlepší mikroklima, zvýší produkci i diverzitu píce (opad listí) a plodů (dub, kaštanovník) a umožní komfortní chování (drbání, vytloukání paroží).
Počet chovaných zvířat se v našich podmínkách může pohybovat v průměru od 6 (jelen) do 10 až 12 ks/ha (daněk) v závislosti na kategorii s tím, že při této hustotě by výživu zvířat přes vegetační období měla plně pokrýt pastva s doplňkem minerálních krmiv (vyšší potřeba mědi u jelenovitých). Případně je také prováděn příkrm koncentrovanými krmivy pro zvýšení produkce (samice v době laktace, samci v době růstu paroží a mladí jedinci ve výkrmu pro lepší růst a produkci masa). Jelenovití nevyžadují ustájení na zimní období, které by zvířata ochránilo před nepříznivými klimatickými podmínkami, i když je v některých zemích prak- tikováno u odstavených mláďat (deštivé a větrné oblasti).
Materiál pro oplocení farem může být velmi různorodý. Sloupky mohou být dřevěné, betonové nebo kovové. Výběr záleží na ceně materiálu, instalaci a možnostech pořízení s přihlédnutím k životnosti materiálu. Uzlíková pozinkovaná pletiva se také značně liší kvalitou i cenou. Důležitá je jejich správná instalace s napnutím, které zajistí správnou funkčnost. Oplocení by mělo fungovat jako trampolína a v případě kontaktu se zvířetem dopadovou energii dynamicky pohltit. Tak se zajistí bezpečnost, ale i dlouhodobá životnost materiálu, kterou některé firmy garantují na 30 let. V místě výskytu predátorů (rys, vlk), ale i volně žijících jelenovitých, kde hrozí souboje a zničení přes oplocení, je možné zkombinovat oplocení s využitím předsazeného elektrického ohradníku. V případě výskytu rysa se umísťuje ohradníková struna na vrchol oplocení. Nebezpečí poškození plotů, ale i možnost vzájemného zranění je důvodem, proč se samcům po zmineralizování doporučuje odřezat parohy v místě nad růží (báze parohu naseda- jící na pučnici). K oplocení farem je nutné požádat místně příslušný stavební odbor a připravit podklady pro zjednodušené územní řízení či ohlášení v závislosti na aktuálním stavu stále se měnícího stavebního zákona.
Na koridor navazuje naháněcí ulička, která se v místě napojení na turniket zužuje. Je dobré mít možnost v tomto prostoru pomocí dělicích bran skupinu zvířat rozdělit. Vždy je vhodnější, pokud je provoz bezkontaktní, zejména v období vytlučeného tvrdého paroží kolem říje, kdy samci mohou ztratit plachost a na člověka zaútočit. Stěny v této části a v celém turniketu je lepší mít z pevného nebo alespoň neprůhledného materiálu (pytlovina apod.), aby zvířata nahnaná do menšího prostoru neměla tendenci naskakovat do oplocení nebo stěn. I vlastní nahánění zvířat se provádí po- hyblivou (většinou nesenou), opticky plnou „stěnou" např. z pytloviny.
Turniket, jako vlastní třídicí zařízení, může mít podobu kruhové arény s pohyblivou zalamovací stěnou a zastřešením zajišťujícím přítmí, které sníží stres a reaktivnost zvířat. Zalamovací dveře umožní vybrat jedno zvíře ze skupiny za tuto stěnu a jejím pohybem jej dotlačit do vážicího boxu a z něj do navazujícího fixačního zařízení. To slouží k možnosti aplikace léčiv (většinou pouze antiparazitika), odběrům (krve, trusu), inseminaci či jednoduchým zákrokům (v případě zranění, odřezání tvrdého paroží, porážce s omráčením aj.).
K předkládání objemných krmiv se využívá krmelců v závislosti na typu krmiva a jeho formy (balíkované nebo volně ložené). Nejvhodnější jsou mobilní (přenosná koryta, krmné vozy, přenosné jesle na seno aj.). V případě centrálního krmiště je lepší zpevnit jeho okolí s možností ho vyčistit od nesežraných zbytků a asanovat ho.
K venkovnímu napájení se doporučuje využít přírodní zdroje. Z hygienického a zooveterinárního hlediska je vhodné vyvedení vody nad úroveň povrchu do koryt, kde je možné prostor dezinfikovat a nedochází k rozbahnění, což může být potenciální zdroj různých druhů parazitů. V případě elektrické přípojky jsou pro zimní období vhodná napajedla s elektrickým vyhříváním (není však podmínkou).
Karanténa - nejefektivnější je využít oddělených krytých prostor salaší, stodol apod. a v nich upravit improvizované dřevěné boxy. Pokud nelze jinak, je možné využít oddělené venkovní výběhy. Karanténní příjem zvířat (po transportu či v případě nákazové situace) je lépe časovat do jarního období. Nevhodné je období podzimu a zimy, kdy je možné zamoření společných stájí.
Transport - v podstatě existují dvě hlavní možnosti: transportní bedny nebo skupinový transport na volno na krytém voze. Legislativní omezení je pro transport samců s parožím v růstu, kdy si ho mohou zvířata poranit, avšak praxe ukazuje na pravý opak, protože samčí skupinový transport je v tomto ohledu nejbezpečnější (samci mezi sebou nebojují a na citlivé paroží si dávají pozor). Transportní bedny mají rozměry podle velikosti zvířete. Zde se musí zabránit poranění zvířete nejenom o boční stěny, ale i o strop. Vhodné je manipulovat s trankvilizovanými zvířaty, aby se snížilo riziko problému ze stresu zvířat. V současné době se však stále častěji provádí transport celých skupin zvířat pomocí krytého nákladního vozu (vhodné i vozy k transportu koní, avšak kompletně uzavíratelné).
Ochočování se zpravidla provádí několika způsoby. V první řadě každodenním kontaktem ošetřovatele se zvířaty (k tomu účelu se mnohdy přikrmuje i v období vegetace nikoliv z výživových důvodů, ale kvůli udržení kontaktu se zvířetem). Dále se ochočuje odstavem mláďat od matek (nejlépe do počátku následující říje), a konečně popsaným pobytem zvířat v krytých prostorech (skupinových) - boxech na zimovištích. Lze pozorovat, že čím je velikost farmy menší, tím je i útěková vzdálenost kratší. Tu zkrátí i přítomnost více ochočeného jedince ve stádě. Na ochočování má vliv i druh zvířete. Nejlépe ochočitelný je jelen evropský a jelen milu, méně jelen sika a nejméně daněk. Jsou však i případy chovů s velmi ochočenými daňky, kteří přijdou až k člověku a vezmou si krmivo z ruky. Vše je individuální, závislé na místních podmínkách i přístupu chovatele a je mezigeneračně přenosné. Z důvodu sezónní agresivity samců se je nedoporučuje ochočovat (i uměle odchovávat), aby úplná ztráta plachosti z člověka, nevedla k napadení v době říje, případně i jindy.
Individuální označování všech kusů na farmě má nezastupitelnou úlohu pro plemenářskou práci, veterinární kontrolu atd., a proto je velmi doporučováno, přestože není pro chov zcela nezbytné a legislativou vyžadované. Existuje celá řada ušních značek. Doporučuje se barevné rozlišení podle věkových skupin (odchov pro daný rok). Tím se zlepší určitelnost jednotlivých kusů ve stádu. Povinné je jen značení ušní známkou přidělenou z ústřední evidence s číslem farmy a kódem státu v případě, kdy zvíře opouští farmu, ať již v případě transportu živého zvířete, nebo po porážce.
