Vše o chovu surikat

Systematika

Někteří systematikové rozdělují původní čeleď cibetkovitých (vědecky Viverridae) na dvě oddělené čeledi – cibetkovité a promykovité. Mezi cibetkovité, kam řadíme 35 druhů, patří například ženetky, cibetky, binturong, lisangové, ovíječi, fosa, mampalon, nandinie, pucholové a fanaloka. Tito zástupci obývají Afriku, Madagaskar, jižní Asii a jižní Evropu. Čeleď promykovití (Herpestidae) se skládá z 40 druhů, mezi které patří promyky, mangusty, galidie a také surikata, která bude podrobněji popsána v následujícím textu. Promykovití jsou rozšířeni na různých typech stanovišť, od pouští až po tropické pralesy, a jejich výskyt sahá od severní Afriky přes Střední východ, Indii, jihovýchodní Asii až po střední Čínu. Vzhledem k jejich pověsti vynikajících lovců hlodavců byly vysazeny i na mnoha ostrovech v Evropě, Asii, a v některých případech i v Novém světě. V zajetí jsou nejčastěji chovány mangusty žíhané a surikaty.

Popis

Surikata je zvíře, které se vyskytuje v suchých polopouštích a stepních oblastech jižní Afriky. Obvykle žije ve skupinách, které mohou čítat 20 až 30 jedinců, a při spojení několika rodin může tento počet dočasně vzrůst až na dvojnásobek. Kolonie má pevně stanovená pravidla a vysoce organizovanou sociální strukturu. V některých starších českých textech lze surikaty nalézt pod názvem "hrabačky", což odkazuje na jejich schopnost hrabat a vybudovat si složité nory s mnoha chodbami a vchody. Kolonie může využívat i skalní štěrbiny nebo již existující nory jiných zvířat.

Organizace samotné kolonie surikat je velmi zajímavá. Zatímco většina členů se věnuje shánění potravy, hrabání nebo úpravám okolí, někteří jednotlivci vykonávají funkci strážců. Těmto hlídkám slouží vyvýšená místa, jako jsou hromady zeminy, kořeny, kmeny nebo koruny stromů, na které se mohou surikaty snadno dostat. Jedinec na hlídce se postaví na zadní nohy a neustále sleduje okolí, včetně oblohy. Pokud zahlédne nějaké nebezpečí, okamžitě vydá varovný signál, což vyvolá okamžitý úkryt celé tlupy v noře.

Surikata má délku těla přibližně 30 cm a váží mezi 1 až 1,5 kg.

Stejně jako ostatní promykovití, i surikaty disponují velkými pachovými žlázami, které jsou umístěny v kožním záhybu mezi pohlavním a análním otvorem. Tyto žlázy slouží k značkování, což je důležitý způsob sociální komunikace. Pachové značky informují ostatní o různých aspektech, například o sexuálním stavu zvířete.

U mladých surikat je obtížné rozeznat pohlaví, a to i při porovnání více zvířat obou pohlaví. Pohlaví je obvykle snadněji rozpoznatelné až v období pohlavního dospívání, kdy u samců začíná být patrný šourek.

Potrava v přírodě

Surikaty se v přírodě živí především hmyzem, ale nepohrdnou ani drobnými obratlovci, ptačími vejci nebo sladkými plody a šťavnatými kořeny. V průměru se dožívají 10 až 13 let.

Chov v lidské péči

Surikaty by měly být chovány v suchých, částečně vytápěných prostorách, přičemž je doporučeno mít je vždy ve skupinách, nejméně v páru. Velmi důležité je, aby zvířata byla dobře seznámena, protože spojování dospělých zvířat z různých chovů může být nebezpečné a často vede k agresivním konfliktům. V takových případech mohou zvířata utrpět vážná zranění nebo dokonce zemřít.

V ideálním případě by měla být chovná místnost propojena s venkovním výběhem, který je umístěn na sluneční straně. V závislosti na počasí mohou surikaty tento venkovní prostor využívat od dubna do října, přičemž v zimě se ven dostávají pouze na několik hodin, pokud je slunečno.

Surikaty milují teplo a rády se vyhřívají na slunci. V chovech je možné nahradit sluneční paprsky umělými zdroji tepla, jako jsou silné žárovky nebo halogenové zářiče, které svítí po celý rok 12 hodin denně. Některé zahraniční zoologické zahrady dokonce instalují tyto výhřevné zdroje i do venkovních výběhů. Ranní vyhřívání je klíčové nejen pro termoregulační proces, ale také pro správný metabolismus surikaty.

Topení

Pro optimální vytápění se ukázaly jako nejúčinnější elektrické topné kabely, které jsou zabudovány do podlahy. Tato vyhřívaná místa surikaty velmi rády využívají. Teplota v interiéru jejich ubikace je obvykle mezi 20 a 25 °C, přičemž na vyhřívaných plochách může být o 10 °C tepleji. V prostředí, které je příliš chladné a vlhké, mohou nastat zdravotní problémy, například kožní potíže nebo mokvavé skvrny na chodidlech, ocase nebo břiše.

Útěky surikat

Surikaty mají úžasnou schopnost překonávat různé překážky, jako jsou dřevěné stěny, pletivo nebo hrubé zídky. Důležité je zajistit kvalitní zabezpečení proti útěkům, například použitím hladkých materiálů jako sklo, které by mělo sahat alespoň do výšky 120-150 cm, nebo použitím tvrdých materiálů jako cihly či betonové tvárnice s cementovou omítkou.

Vnitřní prostor pro surikaty

Pro menší skupiny o 4-6 surikatách se osvědčil vytápěný prostor o ploše přibližně 20 m², stejně jako venkovní výběh. V některých zahraničních zoo, například v Německu a Holandsku, chovají větší skupiny o 10-20 surikatách, které mají k dispozici venkovní výběhy o rozloze přes 100 m². V brněnské zoo byl v minulosti pár surikat, který se opakovaně úspěšně rozmnožil ve vnitřní vytápěné místnosti o ploše pouze 12 m². Dno vnitřního i venkovního prostoru je třeba vybetonovat a pokrýt vrstvou písku (20-30 cm), na kterém rozmisťujeme kořeny, kameny nebo betonové termitiště s tunely a děrami, které surikaty využívají k hlídkování. Důležité je také vybavit prostor budkami nebo umělými norami, které mohou být rozděleny na několik menších komůrek.

Rozmnožování surikat

I když jsme u surikat zaznamenali páření a porody po celý rok, nejčastěji k páření dochází v listopadu a prosinci. Samice rodí 2-5 mláďat po 75-80 dnech březosti, přičemž nejběžnější počet mláďat jsou 2-3. Během této doby je ideální minimalizovat rušivé vlivy v ubikaci. Někdy se však stává, že skupina zlikviduje celý vrh, což může být důsledkem dominance jedné samice, která zabíjí a konzumuje mláďata ostatních samic. Po porodu matka přenáší mláďata na vyhřívané místo, kde je mohou ostatní členové skupiny pomáhat pečovat. Mláďata jsou v podstatě samostatná ve věku 2-3 měsíců a mohou být odstavena, nebo zůstávají se skupinou. Dospívají těsně před prvním rokem života.

Mláďata surikat

Mladší surikaty si na člověka rychle zvyknou a zůstávají krotké i v dospělosti. Některé jedince však může charakterizovat kousavost a drzost, zejména pokud byli odchováni člověkem a nemají přirozený strach. Měl jsem zkušenost s jedním samcem z Polska, který mi projevoval zvláštní náklonnost. Když jsem vstoupil do jeho ubikace, okamžitě ke mně přišel a po seznamovacím očichání začal vyskakovat na mě a nechal se drbat nebo krmit z ruky. Na oplátku si lehl a usnul, nebo se rošťácky vyšplhal po mně, aby strčil svůj čenich do kapsy, kde nasával tabákový pach. K ostatním lidem byl ale mnohem opatrnější a někdy dokonce kousal.

Krmení surikat

Surikaty jsou krmeny kvalitním mletým drůbežím nebo hovězím masem, k němuž přidáváme tvaroh, vejce, vařenou rýži, těstoviny, ovoce a vitamino-minerální směsi. Důležitou součástí jejich stravy je biologické krmení, jako jsou myši, potkani nebo kuřata, ale především hmyz (cvrčci, švábi, sarančata, larvy). Hmyz je pro surikaty také důležitý, protože v přírodě tvoří hlavní část jejich stravy. Krmíme je jednou denně nebo v menších dávkách dvakrát denně a jednou týdně zařazujeme hladovku. V době odchovu mláďat se věnujeme také podávání mléčných výrobků.

Nemoci a zdravotní péče

Nejčastějšími veterinárními problémy jsou poranění při šarvátkách a kožní onemocnění způsobená vlhkým prostředím. Dále se mohou vyskytnout problémy s vnitřními a vnějšími parazity. Surikaty jsou vakcinovány proti vzteklině a psince. K chovu surikat je nutné získat povolení od Krajské veterinární správy.