Aktuálně: 2 555 inzerátů • 292 911 diskuzních příspěvků • 19 876 uživatelů • Chat · 0 online

Představení hýlů z rodu Pyrrhula - 2. část

Představení hýlů z rodu Pyrrhula - 2. část
Petr Podpěra dnes v 12:00
9 9 minut čtení

Vzorovým představitelem tohoto rodu je náš domácí hýl obecný. Je to typicky zrnožravý pták, který má v našich krajích hnízdit celoplošně, přesto se dá říci, že dává přednost spíše horským krajům. Je to pták skutečně lesní, nejraději má smrkové, případně smíšené lesní porosty. Je větší postavy než vrabec, samec je i pestře vybarven, přesto dovede být hodně nenápadným. Hýlové jsou málo pohybliví ptáci. Ke své obživě se ani příliš pohybovat nemusí. Hýlů si všimnete spíše v zimě, kdy se shluknou v menší hejna a živí se někde v otevřené krajině na jeřabinách. Z těch však konzumují převážně pouze semena, dužina je pro ně jen balast, odpad. Jako semenožraví ptáci bývali i u nás ptáky klecními, nikoliv však obecně rozšířenými. V kleci běžnými ptáky bývali u nás stehlík a čížek. Oblíbenějšími hýlové bývali jinde, především pak na severním podhůří Alp, ve Schwarzwaldu. Tady bývali v přírodě zřejmě hojnější než u nás. Traduje se, že mláďata tam byla vybírána z hnízd, uměle dokrmována a posléze trénována na zpěv, cvičena pro přednes umělých popěvků. Zmiňuje se o tom i Brehmův život zvířat. Kdysi dávno diskutovalo se i o tom, zda hýlové u nás skutečně hnízdí, anebo jde pouze o zimní hosty. Posléze bylo dokázáno, že ano, i u nás hýl obecný hnízdí. I já jsem našel jejich hnízdo, ovšem jen jedenkrát v životě. Bylo ve vysokém smrkovém lese, s řídkým podrostem, umístěné při kmínku malého, hustého, asi dva metry vysokého smrčku. Což má být prý typické. Zvláště prý, když okolo takového stromku rostou ostružiny. Nemohu sloužit, opakuji, že hnízdo hýlů jsem našel jen jednou za život, vlastně náhodou. 

Ačkoliv jsem za svůj život pozoroval hýly mnohokrát, vždy to bylo více méně náhodně. Pro ilustraci říkám toto: Mezi léty 2009 – 2025, tedy po dobu šestnácti let, jezdil jsem na jižní Rakovnicko, kde jsem se věnoval pozorování a fotografování ptáků. Za celou tu dobu jsem viděl hýly pouze pětkrát, z toho dvakrát podařilo se mi i ulovit nějakou tu fotku. V tomto období nebyl jsem však již ptáčník chodec, ale věnoval se jen pozorování z auta, pěkně vsedě. Má to svoje výhody, protože ptáci současnosti vesměs stojící auta ignorují. Na vhodných pozorovacích místech strávil jsem desítky hodin a vedl si i záznamy. Pro srovnání, fotografií stehlíků shromáždil jsem více jak dvacet pět tisíc. Ovšem ukládal jsem všechny, i ty nepovedené. No, něco se z toho vybrat dá.

Hýl obecný šedavý. Samec!
Foto: Petr Podpěra.
Hýl obecný šedavý. Samec!

Druhou lokalitou, kde jsem se potkal s hýly, byl katastr obce Chřenovice v blízkosti Ledče nad Sázavou. Je to však již dávno. V širokém okolí platil jsem za pošuka, který chodí po lesích a hledá ptáky. Pro jistotu jsem si jednou vyžebral na ředitelství lesů povolení, že mohu vjet s autem do lesa. Bylo sice časově omezené, ale v podstatě fungovalo jako permanentka. Venkovská šeptanda totiž byla rychlejší než dnešní internet. Věděli o mně policajti až ve Zbraslavicích.

Tam se mně podařilo chytit i čtveřici hýlů. Mezi Vánočními svátky a Silvestrem v roce 1985 pozoroval jsem pravidelně hejnko patnácti až dvaceti hýlů, kteří se pásli na semenech javorů. Dosti vysoko. Tam se na ně bez volavce nedostanete. Ale všimnul jsem si, že za brzkého soumraku chodí na vodu. Tak jsem tam dal síť a chytil jednoho samce a tři samice. Chtěl jsem si udělat fotku, jak sedí na vrcholu smrčku. Jenže ouha, vono to nejde. Vršek smrčku vyroste za rok dobře o metr a sedící hýl je příliš malý, aby to ladilo. Jedině smrček bonsai by vyhovoval. Najdete u nás v lese někde smrček bonsai? No jeje. Na každém lesním můstku jich najdete hafo. Takže můžete vidět fotku hýlů, jak sedí na vrcholu smrčku. Je to sice tak trochu podfuk, ale ten dojem, jak doufám, tam do jisté míry je. S dnešní, pokročilou fotografickou technikou, bych si troufnul i na video. Okroužkované jsem je potom zase pustil.

Potom jsem tam ještě chytil, do ruky, samce hýla, který byl, zřejmě na pokraji sil. Všimnul jsem si jej při okraji lesní cesty, z auta, že neuletěl. I zastavil jsem, chytil jej a vzal domů. Do rána uhynul. Při podrobnější prohlídce jsem u něho našel v peří na hlavě a krku celkem 36 napitých klíšťat. Tam, kam si nedosáhnul zobákem, byl proti nim bezbranným.

Hýl obecný, mutace pastelová, samec.
Foto: Petr Podpěra.
Hýl obecný, mutace pastelová, samec.

To odpovídá sběru semen, která hýlové sbírají nízko při zemi. Klíšťata se vyskytují ne příliš vysoko v trávě. Zvláště významný podíl v potravě semenožravých ptáků a tedy i hýlů, tvoří na jaře semena pampelišek, neboli, smetánky lékařské. Hýlové krmí svá mláďata před trávenou potravou, kaší, vyvrhovanou jim z volete do zobáku. Kromě nedozrálých semen konzumují hýlové i všemožné pupeny a čerstvé výrůstky. Je až k nevíře, jak mnohdy, až na tak jednotvárné potravě, mláďata vyrostou. Veleslav Wahl se například zmiňuje, že mláďata hýlů na hnízdě, které nalezl na pražském Petříně, byla krmena okvětními lístky ovocných stromů z nedaleké Seminářské zahrady. V zimě jsou hýlové k vidění pasoucí se na jeřabinách a potom hned na bezu, čili šeříku. V kleci sice berou obvyklou směs pro kanáry, i slunečnici a semenec, avšak tato semena jsou příliš tučná. V současnosti bude zajisté existovat i speciální směs pro hýly, nicméně se chovatelům vyplatí podávat polozralá semena všemožných plevelů. Mají rádi i semena kopřiv. Protože hýlové jsou poměrně málo pohybliví ptáci, je obtížnější udržet je v ideální kondici.

U nás není chov našich hýlů nijak rozšířen, vlastně ani nevím, kdo by se jím v současnosti zabýval. Dnes není problém postavit velkou voliéru a je zajisté výhodou, když můžete ptáky držet celoročně venku. Musíte ovšem zajistit nezamrzající vodu. Jsem přesvědčen, že by bylo možné odchovávat hýly v jedné voliéře i ve více párech. Mají smířlivou povahu, ale musíte zajistit, aby si mohli v omezeném prostoru vytvořit svoje vlastní okrsky. Jde to japonskou metodou, kdy se zavěšují do velkého prostoru voliéry otevřené menší klece s hnízdy, které pak mohou ptáci chránit jako svůj vlastní prostor. Prostor mimo je pak společný.

Hýl obecný kamčatský, pár.
Foto: Petr Podpěra.
Hýl obecný kamčatský, pár.

Jak již bylo řečeno, druh hýl obecný vytváří od západu území svého rozšíření, až po jeho východ, vícero zeměpisných forem. Rozdíly mezi evropskými formami jsou malé, kromě tedy hýlů velkých a malých, východní asijské formy jsou viditelně jiné a chovatelé k nim musí přistupovat jako k samostatným druhům. Kromě toho existují i dvě více odlišné formy, ke kterým se mnohdy přistupuje k jako samostatným druhům. Jde o formu Pyrrhula pyrrhula murina – hýl obecný azorský. (Anebo Pyrrhula murina). Je to endemit z Azorských ostrovů, které leží uprostřed Atlantického oceánu a jejich rozloha je malá. Pro porovnání, vlastně menší než třeba rozloha jihočeského kraje. A to ještě se tito ptáci mají vyskytovat jen na východě ostrova San Miguel. Dosud jsme tyto ptáky znali pouze z kreslených ilustrací. Samci jsou postavou i kresbou (mají černou čepičku) shodní se samcem hýla obecného, záda i spodní část těla mají hnědošedou, bez červené barvy. V poslední době najdete na netu již jejich fotku a ta nám ukazuje, že samci jsou načervenalí, či narůžovělí na lících. Dají se proto odlišit od samic. Nepředpokládám, že by se snad vyskytovali v chovech mimo Azory.

Ještě zajímavější je forma Pyrrhula pyrrhula cinerecea – hýl obecný šedavý, který pochází z východní Sibiře, od Bajkalu směrem na východ. Vyskytují se na stejném území jako obyčejní hýlové obecní. Samec má obvyklou postavu i kresbu hýlů obecných (i s čepičkou), ale je jinak celý světle šedý. Jeho podoba je známa z knihy Zrnožraví pěvci celého světa, ovšem vloudil se tam tiskový šotek, protože je tam uveden jako samice. Byl to samec!

Dále mohu představit i formu Pyrrhula pyrrhula cassinii – hýl obecný kamčatský. Tito ptáci se k nám kdysi dostali v kolekcích importů z tehdejšího SSSR. 

Hýl obecný, samec, Rakovnicko.
Foto: Petr Podpěra.
Hýl obecný, samec, Rakovnicko.

Celý rod Pyrrhula jsou ptáci pozoruhodně stejných postav a velikostí. Vypadají mohutně, jako kdyby neměli krk. Ten samozřejmě mají, jde jen o optický dojem. Asijské druhy rezavě zbarvených hýlů jsou rozšířeni v horách od Střední Asie, přes jižní stranu pohoří Himaláje až po východní Čínu. Celá tato skupiny je bez tmavé čepičky, jen s tmavou maskou. Jeden druh žije potom až na Filipinách, ten je zase již s čepičkou. Podle „Soustava a české názvosloví ptáků světa“ zahrnuje celý rod Pyrrhula tyto druhy:

  1. Pyrrhula nipalensis Hodgson, 1836  -  hýl šedohlavý
  2. Pyrrhula lucogenys Ogilvie-Grant, 1895  -  hýl filipinský
  3. Pyrrhula aurantiaca Gould, 1858  -  hýl rezavý
  4. Pyrrhula erythrocephala Vigors, 1832  -  hýl rezavohlavý
  5. Pyrrhula erythraca Blyth, 1862  -  hýl škraboškový
  6. Pyrrhula pyrrhula  (Linnaeus, 1758)  -  hýl obecný
  7. Pyrrhula murina Godman, 1866  -  hýl azorský

Celý rod je málo dotčen různými, proměnlivými názory systematiků, což můžeme pozorovat na tom, že celých šest druhů odpovídá původnímu popisu. Autoři jsou uvedeni bez závorky. Hýl škraboškový se dokonce objevil kdysi i v našich chovech. Poznatky z chovů by dozajista obohatily naši odbornou literaturu. Samozřejmě se nejvíce čeká na to, jak je to vlastně u nás s těmi „malými hýly“.  Jsem přesvědčen o tom, že se nemusí ani měřit délka křídla. Stačilo by, kdybyste v každé ruce drželi tyto rozdílné ptáky. Podle toho, co jsem kdysi viděl na vlastní oči, musíte poznat hmatem, který z nich je větší.

To je pro tentokrát všechno.

Podělte se s námi o názor na tento článek →

Petr Podpěra

Autorem od: 16.10.2023

Publicista, bývalý dlouholetý chovatel, ornitolog a obdivovatel přírody.

Podobné články

Může vás také zajímat