Výstava klubu chovatelů ICC v Bavorsku

Bývaly i u nás časy, asi tak před sto léty, kdy klec se stehlíkem a čížkem byla běžným vybavením domácnosti. Drobní opeřenci v té době nahrazovali lidem dnešní rádio a televizi. Domácím řemeslníkům poskytovali obveselení při monotónní práci. Ještě můj děda, který býval cizelérem a pracoval doma, se bez takových kamarádů neobešel. Doba se změnila. I dnes doma chováme ptáky, avšak jako se změnilo téměř všechno, tak se změnil i chov ptáků. U nás v současnosti převládají v našich klecích papoušci. Pokud někdo dává přednost menším ptákům, potom u nás vídáme hlavně exotické atrildovité. Avšak existuje i velká čeleď řádu pěvců, do které je řazeno velké množství různých druhů malých ptáků, rozšířených téměř po celém světě a která se jmenuje česky pěnkavovití. Tato čeleď, Fringillidae Leach, 1820, se potom většinou, i když ne vždy, dělí na dvě podčeledi a to pěnkavy vlastní a podčeleď Carduelinae. Celá čeleď pěnkavovitých, podle „Soustava a české názvy ptáků světa“ zahrnuje na 128 různých druhů. Do podčeledi pěnkav vlastních jsou však řazeny jen tři druhy, všichni ostatní tito ptáci jsou řazeni do podčeledi Karduelidů. To pojmenování je pouze hovorové, oficiální české jméno neexistuje. To proto, že takovým typickým ptákem je stehlík obecný – Carduelis carduelis (Linnaeus, 1758), avšak stehlík je až příliš typickým, všichni ostatní jsou prostě viditelně jiní a proto pro ně společné jméno stehlíkovití nevyhovuje. Proto se těm ostatním říká Karduelidi  a všichni vědí, o co jde. Tolik k vysvětlení co vlastně znamená ta zkratka v nadpisu. Znamená Internationale Cardueliden Club. 
    
U nás v současnosti příliš takových chovatelů neexistuje, avšak přeci jenom bychom nějaké našli. O nějakém specializovaném jejich klubu mně nic známo není. Prostě nejsou organizovaní. Na západ od nás je tomu trochu jinak. V Německu, ale hlavně v Belgii se chov takových ptáků těší větší oblibě. Pokud si vzpomínám, dříve se takoví chovatelé sdružovali pod křídly větších organizací, v Německu hlavně v AZ nebo DKB. U nás kdysi existoval v České Lípě Klub chovatelů kříženců. Rozumělo se tím kříženců našich ptáků s kanárem. To je ovšem hudba minulosti. V roce 1986 byl potom založen onen ICC, který má v současnosti sídlo v Bavorsku, v obci Keilbrunnen.

Hýl červenočelý.

Nebude to organizace příliš rozsáhlá a také nějak movitá. Přesto dokázala ve dnech 16. – 17. 10. 2026 uspořádat v Kemptenu, v Bavorsku větší výstavu ICC Show. Chcete-li něco takového v současnosti uspořádat, samozřejmě potřebujete mít peníze, ale kde je vzít? To se obvykle děje pomocí sponzorů. V tomto případě jsme doma. V Kemptenu totiž sídlí i u nás dobře známá firma Blattner, výrobce krmiv pro domácí mazlíčky. Míchají i všemožná krmiva pro chovatele ptáků a jejich krmiva jsou opravdu hodně kvalitní. Známe je i u nás, avšak co bývá kvalitní, nebývá současně i laciné. A právě tato známá firma vlastní v Kemptenu svůj Showroom, neboli podnikovou prodejnu. Na naše poměry tedy velkou prodejnu a sklad, což vidíte dobře i na letecké mapě. V 1. patře této prodejny pak poskytla prostory pro výstavu těchto ptáků. Není pochyb o tom, že se strany této firmy, to byl promyšlený marketingový tah. Návštěvníci výstavy zajisté zvýšili na místě výrazně prodej krmiv. Kde jinde by kvalitní krmivo koupili laciněji než u výrobce? Nicméně samotná výstava by potřebný počet návštěvníků nezajistila. V současnosti nejvíce návštěvníků lákají burzy. Samozřejmě se taková specializovaná burza konala i tady. No a všimli si toho i specialisté na chov těchto ptáků až u nás. Vono to zase není do toho Kemptenu, třeba ze z Plzně až tak daleko a dá se tam i přespat, tak proč tam nenakouknout?  No, pro mě, jehož stáří dospělo nejen do stadia vejminku, ale i zmenšené pohyblivosti, osobní přítomnost nějak nepřipadala v úvahu. Ale zajímalo mě to. Tak povídám: „Chlapci, přivezte katalog“.  Prej žádnej nebyl. Byli však přičínliví a vyfotili mobilama co se dalo. Vždy nějaký pokus o vyfocení ptáků, ale hlavně i jmenovky, takže si jeden může udělat představu o velikosti, ale především o tom, co tam bylo k vidění. A ono tam nakonec bylo k vidění opravdu dost. Některé takové ptáky vlastně nikde jinde neuvidíte. A již vůbec ne takhle pěkně pohromadě. I když jsem tam tedy osobně nebyl, mám nakonec docela přehled. Jelikož tedy nepředpokládám, že by snad někdo z přímých účastníků referoval, dovoluji si sepsat, co se mi tedy vlastně doneslo.

Hýl červenočelý.

Výstava byla docela rozsáhlá, i když o skutečné velikosti nemohu mít přesnou představu. Dostal jsem mailem celkem 144 fotek, které jsem musel nejprve všechny prohlédnout a udělat si jejich seznam. Ne všechny tyhle fotky byly čitelné. Dokonce ani všechny fotky jmenovek z klecí nebyly dostatečně čitelné. No a nakonec se podařilo u většiny ptáků určit druh. To je další mravenčí práce, protože si tolik českých jmen pamatovat nemůžete. Takže listovat, listovat, listovat. Nakonec jsem se dopočítal, že bylo k vidění celkem na 57 různých druhů ptáků. 
    
Některé z těchto ptáků známe z dřívějška i z našich klecí a dokonce u čtyř z nich můžeme oprávněně říkat, že k jejich evropskému prvnímu odchovu došlo právě u nás. Nicméně se v našich chovech neudrželi. Jde o hýly růžovokřídlé, hýly mongolské, hýly šedavé a dlasky jalovcové. Návštěvník nikde jinde vlastně nemohl získat lepší přehled než právě tady, pokud jde třeba o různé druhy jihoamerických čížků, afrických zvonohlíků, asijských hýlů rodu Carpodacus nebo i Pyrrhula, nebo různých dlasků, kteří jsou si podobní někteří v Americe i Asii, ale především některých ptáků, které lze nazvat špeky. Takových, které jsem na vlastní oči neviděl. Dovolím si představit tři druhy, které jsem na vlastní oči tedy neviděl. 
 

Samec hýla obecného evropského.

Docela mě překvapil druh Carduelis (Acanthis) yemenensis – konopka šedohlavá. Docela nenápadný pták, který je podobný naší konopce obecné, samci však bez přítomnosti červené barvy v opeření. Ptáci žijí v pouštních oblastech jihovýchodní Saudské Arábie a Jemenu, tedy v oblastech méně příznivých ze všech ohledů. Jak se vlastně dostali do Evropy, je mi záhadou. Možná je vzali sebou uprchlíci z válečných oblastí.
    
Dalším, více než zajímavým druhem ptáků, který vlastně u nás ani neznáme je hýl šarlatový – Haematospiza sipahi. Jsou to velcí a silní vysokohorští ptáci, kteří pochází z východu hor Himaláje a navazujících pohoří. Od středního Nepálu, přes severovýchod Indie, až po západní části centrální Číny. Samci jsou téměř celí světle šarlatově červení, samice hnědě skvrnité se žlutým kostřecem. V evropských chovech jde o naprostou raritu. 
  
Třetím druhem, u kterého si dovolím něco poznamenat, je potom v evropských chovech další rarita. Je to hýl červenočelý – Callacanthis burtoni. Činím tak proto, že u tohoto druhu obdržel jsem dokonce i použitelnou fotografii. Dosud byli ptáci známí jen z kreslené ilustrace v knize Petera Clementa Finches & Sparrows, která vyšla v roce 1994 v nakladatelství Helm v Londýně. Autorovi ilustrace asi nedali k disposici vhodný vzor, protože barevnost sice odpovídá, ale silueta a tvar těla nikoliv. Zvláště pak tvar zobáku. To není výtka, ale upozornění. Naše poznatky a vědomosti se přeci rozvíjejí, rostou, ne všeho jsme ovšem schopni si všimnout. Tito vzácní ptáci pochází z vysokých hor Himalájí, od severozápadního Pákistánu na západě, po Sikkim na východě. Žijí vysoko v horách, kde se les mísí s pásmem rododendronů. 
    
Mezi vystavenými druhy samozřejmě nechyběli ani naši ptáci jako stehlíci, konopky, zvonci, dlaskové, zvonohlíci nebo hýlové, které u nás chová dnes jen málokdo. Návštěvníci se tedy měli na co dívat a já jim jen závidím. Současně i děkuji za poskytnuté informace.                                                                                                        

Zvonohlík zahradní.