Hýlové – upřesňující reakce na článek v Nové EXOTĚ

Poslední, tedy říjnové číslo Nové exoty přineslo článek Asijští hýlové – portréty jedenácti druhů. Autorem článku je německý chovatel, spíše však by se dalo říci fotograf. V textové části článek zdá se být dosti plytkým, dokonce zkresluje pohled na to, co to jsou vlastně hýlové. Řadí totiž mezi hýly i pěnkavice. Ty mezi hýly neřadíme. Jsou to zcela jiní ptáci. Mluví dále o importech takových ptáků do Německa, aniž by zřejmě znal, alespoň z části, něco o historii těchto importů. Ostatně na mě dělá dojem, že informace autor čerpal z textů pana Massotha, který býval úhlavním chovatelem těchto ptáků v Německu. Ačkoliv tedy jde o asijské ptáky, byli to hlavně ptáci původem z Ruska, proto nebyli v Německu na trhu k mání. Avšak již záhy, objevili se v našich chovech a to již někdy před rokem 1968, jak o tom svědčí i některé fotografie v atlasu ptáků od Zdeňka Vegera. Počátkem sedmdesátých let došlo pak k bližším kontaktům mezi našimi a sovětskými chovateli a „asijští ptáci“ začali se objevovat v našich klecích. A došlo také i k prvním odchovům těchto ptáků u nás. Dá se předpokládat, že tyto odchovy byly i prvními odchovy v Evropě vůbec. Zodpovědně to mohu říci u těchto druhů: Pěnkavice severní – Leucosticte arctoa, hýl šedavý (pustinný) – Rhodopechys obsoleta, hýl mongolský – Rhodopechys mongolica, hýl růžovokřídlý – Rhodopechys sanguinea a dlask jalovcový Mycerobas carnipes. Leckdo si u nás ještě pamatuje, že tyto ptáky jezdili Němci nakupovat právě k nám. Jak se posléze politická situace uvolňovala a Rusové mohli cestovat do Německa přímo, přestali využívat Čechů, jako překupníků. Pochopitelně, protože za svoje zboží dostávali lépe zaplaceno. 
    
Co dnes o tom víme? Nemnoho, protože vždy šlo o transakce více méně neoficiální. První akcí, kde došlo k bližším kontaktům chovatelů, byla výstava exotických ptáků v Moskvě, kterou uspořádala místní organizace ČSCHDZ Praha 2 v roce 1971. Potom byla vystavena kolekce ptáků SSSR na výstavě v botanické zahradě v Praze, kterou přivezl Jurij Švejkovskij z tehdejšího Leningradu. Rok si bohužel přesně nepamatuji, ale dalo by se to zjistit. Existuje z této výstavy fotografie. Vyzvedával jsem jej sice na letišti, ale to víte, je to asi tak přes padesát let. Situaci při celní kontrole si pamatuji lépe. Naši celníci si jaksi nevěděli moc rady a chystali se býti zarytě nekompromisními. Vždyť to prošlo celní kontrolou v Lenigradu, namítl jsem! To pro nás nic neznamená, řekli! Jo, tak vy nevěříte sovětským soudruhům? Zarazili se, a heleme se, najednou to odbavili jako po másle. Potom mám před sebou katalog výstavy z roku 1976 v botanické zahradě v Praze, kde jsou uvedeni i tito vystavovatelé: Freze Igor – Taškent, Izdybajev Hasan – Taškent, Izdybajev Husain – Taškent, Sazanov Alexandr – Leningrad, Smirnov Oleg - Leningrad, Spicin Vladimir – Moskva, Švejkovskij Jurij – Leningrad, Zaturinski Mark – Alma Ata. Jimi vystavení ptáci v katalogu uvedeni nejsou. Můžete si však vsadit na to, že většina ptáků z této kolekce nakonec skončila v Německu, neb kšeft je kšeft. Nikdy to jinak nebylo a nebude. Vždyť ona schopnost vyměnit hrušku za jablko nás odděluje od opic, nikoliv práce, jak nám dlouho tloukli do hlavy. V roce 1978 otiskl časopis Živa, číslo 6, článek Ptáci Střední Asie I z pera prom. Biologa Pavla Peciny s fotografií uraguse na obálce, popisující čtyři druhy vystavené v BZUK.  Nesmíme ovšem zapomínat, že v roce 1980 se konal v Olomouci světový šampionát C.O.M., na který dorazila opravdu velká kolekce ptáků SSSR, z nichž většina zase skončila v Německu. Zájemci z Německa si tuto příležitost nenechali ujít a navázali kontakty s dodavateli z Ruska. Nicméně importy z Ruska nikdy nedosahovali, co do počtu dodaných ptáků, výše importů, třeba z Afriky, proto tito ptáci byli vždy považováni v chovech za rarity.

Uragus, hýl dlouhoocasý, samec.

Hýlové

Ale vraťme se k nadpisu článku. Co to jsou vlastně hýlové? Za ideálního stavu v představách názvoslovců, kdy každý rod by měl mít svoje vlastní a nezaměnitelné jméno rodové, by rodové jméno hýl patřilo v češtině, beze sporu, ptákům rodu Pyrrhula, neboli našim hýlům. Mezi tím se však k nám rozšířil jeden druh rodu Carpodacus a o jeho pojmenování se dlouho vedly spory. Jeden z moravských ornitologů, prý kudy chodil, tudy mluvil o rudících, než převládl dnešní názor, kdy oněm ptákům říkáme hýl rudý. Neboli rodové jméno hýl se začalo vztahovat i na jiné rody ptáků, kteří se až tolik našim hýlům zase nepodobají. Nic lepšího se prostě nenašlo. Nejpočetnější takovou skupinou ptáků jsou pak hýlové rodu Carpodacus. Takže dnes používáme rodové pojmenování hýl pro tyto rody ptáků: Pinicola, Carpodacus, Chaunoprocus, Pyrrhula, Pyrrhoplectes, Callacanthis, Rhodopechys, Uragus, Haematospiza. Až na čtyři výjimky jsou to vesměs ptáci z Asie.   

A tady bychom se měli krapítko zastavit u zeměpisu. Povrch zemský, jak je zavedeno, dělíme na kontinenty. Největší z kontinentů je právě Asie, která však není od Evropy oddělena mořem či oceány, tak jako je tomu u dalších kontinentů. Evropa a Asie mají spolu pozemskou hranici. Již toto něco znamená. Jak lidské poznání neustále postupovalo a zdokonalovalo se, vycházelo najevo, že mnohé jaksi nehraje, proto se přišlo s dělením na zoogeografické oblasti. Takové oblasti pak nekopírují hranice kontinentů, v některých případech je přesahují, anebo kontinenty dělí. Asie je pak rozdělena na dvě zoogeografické oblasti a to na oblast Palearktickou na severu a oblast Orientální na jejím jihu. Obě oblasti jsou od sebe odděleny pásmem různých pohoří, která se táhnou od západu, kde počínají Kavkazem a táhnou se směrem východním, přes Střední Asii, Kárakoram a Himaláj až po hory v jihovýchodní čínské provincii Sečuán. Vesměs to nejsou žádné kopečky, ale pořádné hory. Na severu od Himaláje prostě žijí jiní ptáci, než na jih od tohoto nejvyššího pohoří světa, je tam rozdílné podnebí. To ovšem není všechno. V centrální Asii se pohoří dělí na dvě větve, z nichž ta, která pokračuje směrem k severu a patří do Palearktické oblasti, vytváří hranici horského světa mezi Himalájem a Tan-šanem. To je ohromná část světa, o které víme mnohem méně než o naší rodné Evropě. Pokud se týká ptáků, v tomto případě, je stále věrohodnější studovat podklady psané azbukou než latinkou, včetně třeba Svenssona, protože pro tamní ornitology jsou to ptáci domácí a mají k nim prostě blíže. Pokud se týká rozšíření těchto ptáků, je naprosto zásadní práce Bjemeho nazvaná Ptáci hor jižní Palearktiky. Zmiňuji se o ní proto, protože autorovi textu v Nové exotě, je jaksi jedno tisíce kilometrů tam nebo sem. U některých těchto ptáků to může být zásadní, kde a kdy se vyskytují. K některým druhům se nedostanete, k jiným se můžete dostat vcelku pravidelně, pokud se týká jejich odchytu. Na hnízdišti se k nim v podstatě nedostanete, většinou jsou to vysokohorští ptáci, a kdo by tak vysoko a daleko od civilizace pro ně lezl? V zimě však i oni musí dolů z hor a teprve tady se naskýtá příležitost. Jen druhy, které zimují poblíž civilizace, jsou pak i pro nás přístupnější. Ovšem záleží i na místních zvyklostech. Například zvonohlík královský, či červenočelý je v oblastech od Kavkazu směrem na východ až po Střední Asii běžným klecním ptákem. A to pro svůj libozvučný zpěv. Ovšem chytají se jenom samci. Ačkoliv jsem tyto vzhledově atraktivní ptáky sám choval a docílil i odchovu kříženců s kanárem, nikdy jsem na vlastní oči neviděl žádnou samici. Ta samá situace potom panuje, více méně, u většiny druhů hýlů rodu Carpodacus. V místech jejich domoviny to prostě nejsou klecní ptáci, které by domorodci běžně chytali.

Pěnkavice severní

Ačkoliv většina těchto druhů hýlů jsou horští ptáci, máme tady i druhy, které nežijí v horách, ale jen na Sibiři. Třeba právě asi nejznámější hýl sibiřský, či dlouhoocasý, kterému nikdo neřekne jinak než uragus. Ti ptáci hnízdí v podnebí méně příznivém než je to naše, v zimě je můžete u nás nechat venku. Ovšemže sibiřská zima je něco jiného než ta naše, proto jsou ti ptáci na Sibiři tažní a zimují někde ve Střední Asii. Většina těchto hýlů, kteří se k nám tenkrát dostali, pocházela z odchytů někde v okolí Taškentu. A přicházeli k nám jak samci, tak i samice. Avšak při jarním návratu na hnízdiště vrací se nejdříve samci, kteří obsazují hnízdní revíry. Totéž musíte zachovat při vypouštění ptáků do voliéry. Při společném vypuštění ta chemie nefunguje, a pokud vypustíte samce k samici, která je tam již doma, potom již vůbec ne. Dokonce může jít samci i o život, protože samice jen hájí svůj revír. Jak to funguje u horských druhů, které za tažné považovány nejsou, ale jen v zimě sestupují do nižších výšek, je těžko říci. Tady to vyžaduje hlubší studium, které vyžaduje znalost azbuky. Ty ptáky lze považovat za oblast z ornitologie za nejméně známou.

Předseda KPEP S.Rákos a J.Povalo Švejkovskij.

A ovšemže, ti ptáci byli tenkrát v Německu velmi cenění. Na to mám jednu historku. Když se mi podařilo tenkrát odchovat pěnkavice severní, chtěl jsem v jejich chovu pokračovat. To však vyžadovalo sehnat nejméně jeden kus cizí krve do chovu, jinak by to nemělo smysl. To se mi nepodařilo. I převážil pragmatický názor a nabídl jsem je do Německa. Žádný zájem. Přesto jsem si vyřídil vývozní povolení i veterinární potvrzení a vzal jsem devět kroužkovaných kusů sebou na zájezd na mistrovství C.O.M. v roce 1986 v Pirmasens. Nakonec jsem ty ptáky udal vcelku za tisíc marek. Ulevilo se mi. Načež mě posléze přišel domů anonymní dopis s výstřižkem z časopisu Geflügel Börze a na jeho okraji bylo rukou napsáno: Takto se to robí, ty chumaj! Byly tam nabízeny pěnkavice severní za tisíc marek za kus. Co naděláte, když vás mají na „háku“?  U nás doma se přeci říká, že když neteče, tak ať aspoň kape.  Tož tak.

A konec konců v hýlech mohu pokračovat, jen co si to malinko srovnám v hlavě.

Hýl mongolský pár, vpředu samice.