59. speciální výstava andulek v Pražské botanické zahradě

Před týdnem proběhla v pražské botanické zahradě speciální soutěžní výstava andulek, výstava klubu jejich chovatelů KCHA, která je považována za vrchol chovné sezony. A to každoročně. Jako v posledních létech pravidelně, zápasil jsem s myšlenkou, že bych se tam měl jít podívat. Jako obvykle jsem se nakonec nepřemohl. No nevadí, podíváme se na výsledky na internetu. Je tomu týden a na stránkách KCHA zatím nic zveřejněno nebylo. Malinko mě to překvapuje, že by chlapcům asi nějak docházela energie? Není se sice čemu divit, ale je to po Čechách známý jev. Již nejméně od časů krále Přemysla Otakara I. se říká: „že nejsou lidi na práci“. A takoví, kteří již svoje dílo odvedli, nutně jsou vyčerpáni. Není maličkost výstavu zorganizovat, ale také není maličkost se výstavy zúčastnit jako vystavovatel. Zvláště pak, nejste-li místní. Ono to vlastně leze do peněz. V současnosti se předpokládá, že internet je vlastně nejrychlejší způsob, jakým se šíří informace. Zdá se však, že šeptanda je stále ještě o něco rychlejší. Že výstava úspěšně proběhla a nejúspěšnějším soutěžícím se letos stal chovatel Pechar, se mně již doneslo. Že zveřejnění výsledků soutěže trvá příliš dlouho, je chyba. Z počátku viděl jsem asi všechny výstavy andulek, absenci mám až v posledních létech. Jako nezúčastněný pozorovatel chci se nějak vyjádřit. Přišel čas. 
    
Já sám jsem se nikdy chovatelem andulek nestal. Jenom náhodou. V jinošském věku propadl jsem chovu ptáků v klecích. Asi sto metrů před naším oknem mlátilo se každoročně obilí z okolních polí. To vždy přilákalo až stohlavá hejna vrabců. A každoročně se mezi nimi objevila nějaká ulétlá andulka. Bylo zajímavé pozorovat, jaký požívá v hejnu vrabců respekt. Obvykle se zdálo, že v hejnu vrabců je vůdčím jedincem. Její úniková vzdálenost byla samozřejmě menší než u vrabců. Do ruky se však chytit nedala. Na lep to bylo jednoduché. Sedala s oblibou na voji jednoho vozu. Když se člověk přibližoval, nejprve pěšky ustupovala, než odlétla. Stačilo nastražit jí vhodně do cesty lepem natřený březák. Volnou klec jsem neměl, dal jsem jí proto do větší klece společně s čížkem. Do večera nebohému čížkovi oškubala hlavu dohola. Druhý den jsem ji někomu věnoval a od té doby nesměla žádná andulka do baráku. Vlastně do mých klecí, protože posléze na stejné půdě bratr andulky choval. 
    
V roce 1971 stal jsem se posuzovatelem exotických ptáků a musel jsem se tudíž naučit i andulky. Mnohokrát jsem také musel i andulky posuzovat, i když jsem se raději tomu vyhýbal. Lepší bylo přenechat posuzování andulek specialistům. Panoval názor, že kdo nechová andulky, nemůže jim dost dobře rozumět. Jenže mezi chovateli nepanoval shodný názor. Z počátku byli zváni na posuzování speciálky téměř výhradně zahraniční posuzovatelé, u kterých nehrozilo, že si nakonec dají s místními po čuni. Jako posuzovatel jsem byl zavázán k tomu, abych posoudil, jak dalece se posuzovaný pták, blíží předepsanému vzoru neboli standardu. Přiblížit andulku standardu je však neobyčejně složité, složitější než u jiných druhů ptáků a potom se ještě ukazuje, že představy tvůrců tohoto vzoru se obvykle nepotkávají s vývojem. I když i standard jistým vývojem prošel. A dokonce existuje i vícero vzorníků. Domácí KCHA tvrdí, že se řídí standardem mezinárodní organizace WBO, neboli Word Budgerigar org. Existuje i standard C.O.M. a konec konců i český standard, i když vlastně ani nevím, jestli byl novelizován. V podstatě je to jedno, protože vítězové se, dle mého oka, zase až tolik předepsanému vzoru nepodobají. Ale od začátku.

Panel vítězů

Člověk od doby, kdy se jeho myšlení oddělilo od myšlení opice, domestikoval velké množství zvířat. Nejprve zvířat, která byla vysoce jedlá. Z ptáků třeba slepice neboli kura domácího, nebo holuba skalního. Od kterého prý vznikla všechna ta množství různých holubích plemen. To všechno proběhlo tak dávno, že se vývoj jaksi usadil. Jsou však ptáci, například kanár, který se nejedl, ale plnil dříve v domácnosti funkci dnešní televize. Jeho odchovy v klecích se datují někdy do doby před 550-ti léty. To máme také 550 generací ptáků, kteří prošli nějakým vývojem, a dnes je dělíme do tří směrů. Na kanáry šlechtěné na zpěv, na kanáry šlechtěné na postavu a na kanáry šlechtěné na barvu. Andulky známe nepoměrně kratší dobu. Andulka byla pro vědu objevena v roce 1805, kdy ji popsal Shaw. Do evropských chovů se dostala až později. Odhadem asi 160 generací těchto ptáků můžeme považovat za domestikované. Andulka je ve své podstatě neobyčejně odolným ptákem, který k životu potřebuje opravdu minimum. I tak bylo z počátku považováno za úspěch, když se je podařilo v kleci odchovat. Posléze se stala lukrativním zbožím a její dovozy z Austrálie nestačily pokrýt poptávku. Vznikly tak velkochovy, které posléze zničila první světová válka. V mezidobí obou světových válek se evropské chovy stabilizovaly a započal vývoj typu andulky. Nejprve se objevily barevné odchylky neboli mutace. Jenže při chovu v kleci neexistuje přírodní výběr, který je nemilosrdný. Do dalšího rozmnožování jsou v přírodě připuštěni jen nejschopnější jedinci, ale v klecích přežívají i ti méně schopní, kteří pak předávají své méně vhodné geny dál. Chov tak může degenerovat. Což se v mnoha případech i dělo. 
   
Proto se začali ptáci na výstavách posuzovat. Smyslem bylo, vybrat nejvhodnější jedince pro další chov, aby se zachovala původní podoba. Posléze se v Anglii, asi tak někdy po válce, objevily v chovech andulky s výrazně větší postavou a počal vývoj jejich typu. Protože o takové ptáky byl neobyčejný zájem, ceny šly závratně nahoru. Jenže ti nejlepší jedinci se na trh nedostali, to by si úspěšný chovatel řezal sám pod sebou větev. Takže postavit chovný kmen, z kterého sem tam, vychováte nějakého toho vítěze, není jen tak. Musíte mít trpělivost, vytrvalost a ovšemže, i peníze. A nemůžete se přitom rozptylovat chovem jiných ptáků, protože u andulek potřebujete k úspěchu celé jejich hejno. Samozřejmě nemluvím o konzumních andulkách, které koupíte v nějakém zoo koutku. A také musíte mít již nějaké vlastní zkušenosti, tak zvané know-how, neboli jak na to.  
    
Vyplatí se studovat genetiku barev, i když při nákupu vám to v podstatě není k ničemu, protože štěpitelného ptáka nepoznáte. To až posléze, vedete-li si podrobné záznamy, můžete něco předpokládat. Dám příkladem. Chovatel zakoupil pár andulek lepšího typu a stejné barvy. V hnízdě se mu objevilo sedm mláďat a každé bylo jiné barvy. Proč tomu tak je? Inu, ono se dávno ví, že pokud chcete docílit lepšího typu, párujete jedince různých barev. Můžete si všimnout, že vítězové výstav bývají většinou ptáci šedozelení, anebo šedí, sem tam se objeví vítěz jiné barvy. Ne všechny barvy nesou zároveň i ten nejlepší typ. Proto se soutěží v barevných třídách, aby si více chovatelů dopřálo nějakého toho úspěchu.

Vítěz výstavy

Kdysi mně napadlo sestavit nějakou tabulku nejúspěšnějšího zbarvení, které nese současně i dobrý typ. Neuspěl jsem, nezískal dostatek podkladů. Ačkoliv jsem vlastnil téměř kompletní sbírku katalogů z počátku výstav, něco se zašantročilo, něco možná chybělo. A také většinou po dva roky, kdy může andulka vítězit, býval jeden a tentýž vítěz. I to ukazuje na obtížnost chovu andulek. Nevím o tom, že by se někdo další pokusil o něco podobného. Zase není čemu se divit, protože to by byl zadarmo návod jak na to. To se přeci konkurenci nedává. Přitom jsem potom i zjistil, že KCHA vlastně nemá kronikáře a archiv, kde by se dalo mnohé dohledat. Je možné, že ještě někdo soukromě disponuje mnohými údaji a dalo by se i mnohé zachránit. Doporučuji publikovat.
    
U dnešních andulek se nejvíce cení, při stejné velikosti postavy, tvar a velikost hlavy. Takový optický dojem je tvořen převážně opeřením. Ovšem, jestliže u dnešní andulky výstavního typu je vyžadována délka těla 21,5 cm, zatímco u přírodní 17 cm, nikdo neví, jestli to je jen opeřením, anebo jsou patrné změny i na kostře. Nejdůležitější by bylo porovnat lebku. Otázka mě přepadla již před časem. Znal jsem tenkrát jednoho profesionálního ornitologa, který byl schopen a také ochoten provést takový výzkum. Tak jsem to domluvil a jeden z našich nejúspěšnějších chovatelů andulek, totiž L. Groda, dodal kbelík zmražených, uhynulých andulek. Ty jsem předal výzkumníkovi, bohužel jsem jej od té doby již neviděl. Slehla se po něm zem. Samo sebou by to musel dělat zadarmo, kdyby na to byl vypsán nějaký ten grant, byli bychom dnes asi již moudřejší. 
    
Již z chovu kanárů se ví, že existuje dvojí typ opeření. Jemnější typ A a hrubší typ B. U andulek rovněž, jenže se tomu říká po anglicku yellow a buff. U kanárů se praktikuje, že páříme jedince různého typu. Totéž předpokládali i tvůrci standardu andulek, ale zřejmě se přepočítali. Vítězové výstav jsou jedinci typu opeření super B. Opeření hlavy je sice výrazně přerostlé, avšak neuhlazené, jak je kresleno ve standardu. Ve standardu je kreslena andulka typu Mirek Dušín, ale představují se nám andulky typu Štětináč. 
   
Vůbec opeření na hlavě, které je při posuzování nejdůležitější, vyvolává nejvíce otázek. Peří u ptáků má růst po těle v pruzích, které se nazývají pernice. Má existovat pernice horní a spodní. Velké množství ptáků má skutečně jinou barvu peří na horní straně těla a jiné na spodní. Andulka má světlou přední část hlavy a také pod zobákem je světlá na bradě a voleti. Přičemž z této světlé části pod zobákem vyrůstá šest tmavých skvrn, které měly být původně ve dvou třetinách světlé masky. Jenže tato tmavá péra s melaninem rostou více jak okolní péra světlá. Navíc, jak se více preferuje páření ptáků typu opeření B x B, jsou tato péra špičatá, nikoliv kulatá. Objevují se i ptáci, kteří mají takových tmavých pér až příliš. Povoluje se kosmetická úprava, když nadbytečná tmavá péra lze vystříhat. Pokud se vám smekne ruka, nesmíte takové péro vlepit zpátky. Pokud ano, může přijít diskvalifikace. Musí na to ovšem přijít jen a jen posuzovatel! Dodatečně může jít totiž i o atentát. Jakékoliv osočování až po posuzování, anebo při likvidaci výstavy je nepřípustné. Přesto se tak děje více než často. Nejspíš je to dáno tím, že ty nejlépe hodnocené andulky stojí prostě balík. Mnozí také neunesou, když nejsou nejlepší. To je však zcela jiná disciplína ke studiu. 
   
V současnosti existují a soutěží také tak zvané barevné andulky, původní postavy, ale šlechtí se na barvu. Ty by především neměli být viditelně štěpitelné. Někdy to viditelné je a říká se tomu opalizace. Neplést s opalinovou kresbou. Ty jsem zatím neviděl na vlastní oči jako vítěze, tudíž nemohu komentovat. 
    
Na závěr chci říci, že typ andulek je zřetelně ve vývoji a doposud nelze říci, kam až to povede. Zatím až tolik oslněn nejsem. Zřejmě bude nutné především stabilizovat představy a to hlavně tvůrců standardu.