Vyskytoval se v povodí řeky Mississippi v jihovýchodní části Spojených států. Ačkoliv byl tento druh příbuzný aratingám, měl přizpůsobení chladu podobné jako papoušek mniší a to v podobě opeřeného ozobí. Hnízdil v dutinách stromů a projevoval se hlasitým křikem. Zalétal na pole a proto byl novými osadníky huben po stovkách, pomáhala jim v tom i zvláštní vlastnost papoušků, vracet se k zabitým ptákům. Byl také loven živý a chován v zajetí, prý se jednalo o "přítulného společníka". Nikdo je však v zajetí nemnožil tak, aby se tento druh zachoval. V Německu se prý vyskytovala populace zdivočelých ptáků, ti však byli vystříleni. Nakonec byli ve své vlasti vyhubeni vybíjením, novými nemocemi a údajně i působením nepůvodních včel, které jim zabíraly hnízdní dutiny
Když byl druh v Severní Americe na pokraji vyhynutí a zbývala poslední populace v bažinách Floridy, přestali je farmáři lovit. Zjistily, že papoušci jsou užiteční tím, že eliminují jedovatý polní plevel - řepeň durkoman. Papoušci se konzumací těchto rostlin stávali sami jedovatými, glykosid se jim ukládal do svalů a predátoři kteří je žrali hynuli na otravu (což byly většinou zavlečené kočky, protože místní se jim vyhýbali). Pozdější výzkum papoušků ukázal jejich genetickou odolnost jedu.
Následně vyhynul i zbylý fragment populace. Spekuluje se zda za to mohla nízká genetická variabilita a příbuzenské křížení, nebo zda na vině byly zavlečené choroby se kterými se tak malá populace nestihla vyrovnat. https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Papoušek-karolinský
Říkám si jestli jejich původní místo neobsadí "invazivní" alexandr malý nebo papoušek mniší a evolucí se nepřiblíží vlastnostem papouška karolinského (konvergence ve vývoji?). Dříve jsem se divil jak je možné že papoušci mohou přežívat i v oblastech mírného pásu, zřejmě sem ale od přírody patří také a mají zde volnou nevyužitou niku. Tedy minimálně v Severní Americe.
Mohl nám tu možná běhat v ohradách jako pávi nebo perličky, bohužel ale tlak osadníků a zavlečených predátorů nesnesl a vyhynul.
"Proč tak rychle dronte mauricijský vyhynul, není zcela jasné. Původně se vědci domnívali, že obří nelétavé holuby lidé prostě snědli. Jenže jejich maso mělo údajně odpornou chuť. Holandští osadníci dokonce dali dodovi přezdívku Walgvogel tedy něco jako pták - hnusňák. Zdá se, že doda spíše než lidé vyhubila zdivočelá domácí zvířata. K jeho vymizení přispěly nízké rozmnožovací schopnosti (hnízdil na zemi a měl pouze jediné vejce) a masové kácení madagaskarských lesů, které kolonisté měnili na třtinové plantáže.
Pták dodo možná ani nebyl tak tlustý a nemotorný, jak se dříve tvrdilo. Podle nových vědeckých odhadů byl dodo těžký jen něco přes deset kilo, maximálně prý necelých 17 kilogramů. Tedy ne o mnoho více než krocani
Dodo musel být i velmi odolný. Jeden se dokonce dostal živý až do Prahy na dvůr císaře Rudolfa II., kde ho nějakou dobu chovali. Přitom plavba z Mauritia do Evropy trvala čtyři až pět měsíců a v té době ho námořníci určitě nekrmili přirozenou stravou. Přesto někteří z nich přežili, a dokonce v podmínkách tehdejších „zoologických zahrad“ dokázali přežít několik let."
Nejvzácnější příbuzný největšího papouška světa ary hyacintového a nejvzácnější chovaného druhu ary v zajetí, ary kobaltového, je neoficiálně už půl století považován za vyhynulého. Byl asi o třetinu menší než ara hyacintový, měřil okolo 70 centimetrů a peří měl zbarvené spíše zelenavě modře. V jeho domovině, rozsáhlém území na hranicích Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Argentiny, jej už desítky let nikdo nespatřil. Neexistuje ani žádná kvalitní barevná fotografie živého jedince, pouze vycpané exponáty a barevné kresby.
V minulém století se ara tyrkysový ojediněle vyskytoval v některých zoologických zahradách, například v Buenos Aires, kde měl jediný exemplář žít do roku 1938 (M. Vašíček: Arové a aratingy), nebo v Austrálii (1960) a později i v Nizozemí. Není však jasné, zda byl správně určen a zda nešlo o jiný druh, například aru kobaltového. Ve volné přírodě byl v minulém století spatřen jen dvakrát, v roce 1951 v Uruguay a v roce 1960 v Paraná v Brazílii. Další informace o jeho výskytu se objevovaly sporadicky i v dalších letech, ale nebyly nijak doloženy.
Mezinárodní organizace BirdLife International přesto uvádí u ary tyrkysového pravděpodobnou populaci do 50 exemplářů. „Zatímco byl obecně považován za vyhynulého, přetrvávají zprávy o nedávných pozorováních a informace od místních lidí o obchodování s nimi naznačují, že několik ptáků stále ještě přežívá,“ tvrdí organizace na svém webu.
