Cichlidka vysokoploutvá

Cichlidka vysokoploutvá (Mikrogeophagus altispinosus) je jihoamerická cichlida dorůstající obvykle šesti až osmi centimetrů. V akvaristice bývá označována jako bolivijská cichlidka nebo bolivijský motýlek. Na rozdíl od nápadně barevné cichlidky Ramirezovy má spíše stříbřitě šedý až nažloutlý základní odstín, zato výraznou kresbu hlavy a červenavé okraje ploutví. Patří k druhům, u nichž lze v dobře zařízené nádrži pozorovat propracované rodičovské chování. Starší kombinace rodového jména zahrnují Papiliochromis a Microgeophagus.

Rozšíření a vzhled

Původním areálem je horní povodí řeky Madeira v Bolívii a Brazílii, zejména říční systémy Mamoré a Guaporé. Cichlidka vyhledává klidnější úseky vod s měkkým písčitým dnem, místy s naplaveným dřevem a vegetací. Tělo má poměrně vysoké, výrazně stlačené ze stran. Hlavou prochází tmavý svislý proužek přes oko, na bocích bývá tmavá skvrna a na ploutvích se objevují oranžové, červené a modravé odstíny. Přední paprsky hřbetní ploutve jsou protažené. Pohlavně dospělí samci často rostou o něco větší a mají delší konce některých ploutví, rozdíl však není při nákupu mladých ryb vždy patrný.

Hledání potravy

Cichlidka vysokoploutvá patří mezi drobné bentofágní cichlidy. V přírodě nabírá tlamkou písek a jemný sediment, v němž vyhledává malé bezobratlé, larvy hmyzu a další organickou potravu. Nepotřebný písek vypouští ústy a částečně žaberními otvory. Právě proto je pro ni tvrdé, hrubé a ostrohranné dno nevhodné. V akváriu lze nabízet drobné mražené a živé krmivo, například patentky, perloočky a žábronožky, doplněné kvalitním jemným klesajícím krmivem. Krmivo se má dostat až ke dnu; rychlé ryby ve vodním sloupci mohou pomalou cichlidku předběhnout.

Uspořádání nádrže

Pro pár je vhodný půdorys nádrže alespoň 90 × 45 cm a pro početnější skupinu podstatně více prostoru. Důležitá je souvislá plocha jemného písku, jednotlivé kameny a kořeny vytvářející optické hranice a několik klidných míst pro úkryt. Teplotu vody lze udržovat přibližně mezi 24 a 28 °C, pH kolem 6,0–7,5 a celkovou tvrdost přibližně 1–10 °dGH. Filtrace musí udržovat nízkou koncentraci dusíkatých látek a zároveň nevytvářet prudký proud v celé nádrži. Světlo je vhodné částečně tlumit rostlinami a kořeny. Při výměnách vody se vyplatí zachovat vyrovnanou teplotu a chemické složení, protože náhlé výkyvy působí stres i u poměrně odolných jedinců.

Soužití

Mimo dobu tření jde o spíše klidnou cichlidu. V prostorné nádrži může žít ve skupině, kde se postupně vytvoří páry, ale menší akvárium nepřináší dost místa pro více soupeřících samců. Vhodnými spolubydlícími mohou být drobné pokojné ryby horních a středních vrstev vody. Příliš aktivní nebo územně agresivní cichlidy nejsou dobrou volbou. Drobné pancéřníčky je třeba posuzovat podle prostoru a plánovaného odchovu, protože mohou neúmyslně pronikat do hlídaného hnízdního okrsku. Zdravá ryba není trvale skrytá, ale při hledání potravy často plave charakteristickým způsobem: krátce se přesune a znovu zastaví nad dnem.

Tření a odchov

Pro rozmnožování si pár vybírá plochý kámen, široký list nebo jiný pevný podklad. Samice na očištěné místo klade v řadách zpravidla několik desítek až stovek jiker a samec je oplozuje. O snůšku se starají oba rodiče: ovívají ji ploutvemi, odstraňují poškozené jikry a brání okolí. Při teplotách kolem 27 °C se larvy líhnou zhruba po dvou až třech dnech. Rodiče je obvykle přenášejí do připravených důlků v písku a několik dalších dní hlídají, než se rozplavou. Rozplavaný potěr může přijímat jemné živé krmivo včetně čerstvě vylíhlých nauplií žábronožky. Mladé nezkušené páry někdy snůšku pozřou; při dalším tření však mohou péči zvládnout lépe.