Hyrare

Hyrare (Eira barbara), česky někdy nazývaná také kuna brazilská, je neotropická šelma z čeledi lasicovitých. Vzhledem vzdáleně připomíná velkou kunu, ale má delší krk, mohutnější tělo a nápadně svalnaté končetiny. V amerických tropech je známá pod jmény tayra nebo irara. Přestože patří do řádu šelem, není výhradně masožravá: značnou část jejího jídelníčku mohou tvořit plody. Hyrare se dokáže rychle pohybovat po zemi i v korunách stromů a patří k pozoruhodným všežravým predátorům tropického lesa.

Jak ji poznat

Délka hlavy a těla dospělého zvířete činí přibližně 60–70 cm a huňatý ocas měří dalších 35–45 cm. Hmotnost se nejčastěji pohybuje mezi třemi a šesti kilogramy. Srst bývá tmavě hnědá až téměř černá, zatímco hlava a krk mohou být světlejší, šedohnědé. Na hrudi některých jedinců vyniká krémová nebo nažloutlá skvrna, jejíž tvar se liší. Menší zakulacené uši, silné čelisti a zahnuté drápy jsou přizpůsobeny hledání potravy v členitém prostředí. Při pohybu na větvích slouží dlouhý ocas především k udržování rovnováhy; není chápavý.

Rozšíření

Hyrare žije od jižního Mexika přes Střední Ameriku až po Bolívii, Paraguay, jih Brazílie a sever Argentiny; vyskytuje se také na ostrově Trinidad. Obývá stálezelené i opadavé tropické lesy, galeriové lesy podél vodních toků, sekundární porosty a někdy dokonce okolí plantáží. Najdeme ji od nížin přibližně do 2 400 metrů nad mořem. Zásadní je pro ni dostupnost hustých porostů, v nichž se může ukrýt, lovit a vyhledávat plody. Při přesunech využívá lesní stezky, padlé kmeny i větve vysoko nad zemí.

Potrava a lov

Jídelníček hyrare se mění podle ročního období a místní nabídky. Loví hlodavce, menší ptáky, plazy a bezobratlé, ale také sbírá zralé ovoce, příležitostně vybírá hnízda a vyhledává med. Potravu hledá aktivním průzkumem úkrytů, čichem i zrakem. Dokáže rychle šplhat po kmenech a pronásledovat kořist mezi větvemi, kde by mnoho pozemních predátorů neuspělo. Při sběru plodů může přenášet semena a podílet se tak na obnově lesa. Její všežravost jí umožňuje využívat širší nabídku zdrojů než specializovaným predátorům.

Denní rytmus

Na rozdíl od některých jiných lasicovitých je hyrare převážně denní. Nejvíce se může pohybovat ráno a později odpoledne, v rušeném prostředí však bývá aktivní také v noci. Obvykle se vyskytuje sama nebo v páru, někdy je možné zahlédnout samici s odrostlými mláďaty. Při hledání potravy se pohybuje zvláštními pružnými skoky s vyklenutým hřbetem. V nebezpečí rychle utíká na strom, kde se dokáže ukrýt v dutině nebo mezi silnými větvemi. K dorozumívání používá pachové značky i krátké štěkavé, cvakavé či vrčivé zvuky.

Mláďata a dlouhověkost

Úkryt pro mláďata může být ve stromové dutině nebo opuštěné noře. Březost trvá přibližně 63–70 dní a samice obvykle rodí jedno až tři mláďata. Ta se zpočátku zdržují v chráněném místě a později postupně doprovázejí matku při pohybu a lovu. V lidské péči se hyrare může dožít přibližně šestnácti až osmnácti let. Pro české čtenáře je důležité, že nejde o domácí zvíře ani obdobu běžně chované fretky. Případný odborný chov vyžaduje prostor pro pohyb v několika úrovních, členité úkryty, pestrou vyváženou potravu a zajištění proti úniku. Ve většině areálu je druh dosud hodnocen jako málo dotčený, místně jej však ohrožuje odlesňování a pronásledování u lidských sídel.