Ropušník trnohlavý

Ropušník trnohlavý (Phrynosoma cornutum) je severoamerický ještěr s neobvykle širokým, nízkým tělem a věncem tuhých rohů na hlavě. Přestože vypadá trochu jako ropucha, patří mezi šupinaté plazy. Žije převážně na zemi a jeho zbarvení napodobuje písek, štěrk i suchou vegetaci. Když zůstane bez pohybu, bývá na podkladu obtížně rozeznatelný. Od mnoha běžně chovaných ještěrů se liší zejména potravní specializací na mravence, která výrazně omezuje možnosti chovu v lidské péči.

Vzhled a obrana

Zaoblené tělo je shora zploštělé a po bocích lemované dvěma řadami ostnitých šupin. Nejvýraznější jsou dva rohy směřující dozadu z temene; jejich základ tvoří kost, zatímco menší ostny na trupu vznikají přeměnou šupin. Na hřbetě se střídají tmavé skvrny s bělavými obrysy a podél středu často prochází světlý proužek. Samice zpravidla dorůstají větších rozměrů než samci. Ropušník se před nebezpečím nejprve spoléhá na nehybnost. Může tělo rozšířit a nafouknout, čímž útočníkovi znesnadní uchopení a polknutí.

Pozoruhodnou, ale nikoli při každém napadení používanou obranou je vypuzení malého množství krve z oblasti očních koutků. Výtrysk vzniká zvýšením tlaku v cévách kolem oka. Tato reakce působí zejména proti některým savčím predátorům. Není vhodné ji vyvolávat manipulací nebo stresem jen kvůli pozorování.

Rozšíření

Přirozený areál sahá od jihu centrálních Spojených států do severního Mexika. Významná část výskytu leží v Texasu, Oklahomě, Kansasu a Novém Mexiku; zasahuje také do okrajových oblastí sousedních států. Druh obývá otevřené travnaté pláně, suché prérie, písčité a kamenité plochy i okraje polopouští. Potřebuje současně prosluněná místa, řidší kryt vegetace a půdu, do níž se může zahrabat. Hustý les ani trvale mokré stanoviště pro něj nejsou typické.

Jako denní ještěr se ráno a v pozdním odpoledni vyhřívá a hledá potravu. V největším poledním horku ustupuje do stínu rostlin, pod kameny nebo do nor. V chladnější části roku se v některých oblastech zahrabává k zimnímu klidu. Roční rytmus se liší podle místního podnebí, nelze jej jednoduše převést na české venkovní podmínky.

Potrava

Základem jídelníčku ropušníka trnohlavého jsou především mravenci rodu Pogonomyrmex, kteří sbírají semena a vyhledávají potravu na povrchu půdy. Ještěr vyčkává u jejich tras nebo v okolí hnízd a jednotlivé dělnice rychle zachycuje jazykem. Za den může ulovit desítky mravenců, někdy i více než sto. Zůstává však u jedné kolonie jen omezenou dobu a během hledání kořisti se přesouvá mezi dalšími místy. Příležitostně požírá také jiný drobný hmyz a pavouky; tím se ale jeho potřeba mravenců jako hlavní složky potravy neztrácí.

Rozmnožování

Páření probíhá po ukončení zimního klidu, většinou na jaře. Samec při námluvách používá krátké pohyby hlavou a vyhledává samice na větší ploše. Samice obvykle vytváří jednu snůšku za rok. V kypré půdě vyhloubí šikmou chodbu a v jejím závěru uloží zpravidla několik desítek vajec; v odborných pozorováních se uvádí přibližně 14 až 37 kusů. Hnízdní otvor následně zakryje, ale o vejce ani mláďata se už nestará. Líhnutí podle teploty trvá zhruba 40 až 61 dní. Mladí ropušníci jsou samostatní bezprostředně po vylíhnutí a zpočátku loví velmi drobnou kořist.

Chov

Ropušník trnohlavý není vhodným druhem pro běžné domácí terárium. Největší potíží není samotné vyhřívání, ale dlouhodobé zajištění odpovídajícího množství a skladby mravenčí potravy. Nahrazení specializovaného jídelníčku pouze cvrčky nebo moučnými červy není spolehlivě rovnocenné. Druh potřebuje prostornou členitou podlahovou plochu, hlubší propustný substrát, výrazný teplotní gradient, kvalitní osvětlení s UVB a možnost úkrytu. Podmínky musejí zohlednit i sezónní aktivitu. Jedinci odchycení z přírody navíc mohou trpět stresem, dehydratací nebo parazity.

V českých podmínkách je tedy rozumné upřednostnit pozorování tohoto ještěra v přírodovědných expozicích před pořizováním pro individuální chov. Bez předem zajištěné dlouhodobé péče a skutečně vhodné potravy nelze doporučit jeho nákup. Venkovní celoroční umístění v českém klimatu není přiměřenou náhradou přirozeného prostředí.

Ohrožení

Přestože se druh vyskytuje na rozsáhlém území, v některých částech areálu jeho početnost silně poklesla. Působí na něj přeměna otevřené krajiny na zastavěné plochy, intenzivní hospodaření, úbytek původních mravenců, používání insekticidů i úmrtnost na silnicích. Ztráta zdroje potravy může ropušníka zasáhnout, i když se okolní plocha na první pohled nezměnila. Zachování pestré mozaiky suchých stanovišť a přirozených mravenčích společenstev je proto pro jeho přežívání důležitější než samotné vytváření izolovaných úkrytů.