Leghornka

Leghorn je anglický výraz pro Livorno. Livorno je hlavním městem a hospodářským centrem stejnojmenné provincie, třetím největším městem Toskánska a jedním z největších italských přístavů, ležící při ústí řeky Arno. Půvabné Toskánsko s úrodnými údolími, bohatou vegetací a příjemným klimatem se rozkládá ve střední Itálii při pobřeží Tyrhénského moře. Od nepaměti bylo předurčeno k pěstování různých plodin a chovu hospodářských zvířat. A právě v okolí Livorna bylo z místních krajových plemen kura vyšlechtěno nosné plemeno, jehož potomci měli změnit v budoucnosti drůbežnictví pro produkci konzumních vajec celého světa.

Staří Římané si ze svých válečných výprav do Asie dovezli slepice, které můžeme považovat za zdomestikovaného kura bankivského. V dobách starověkého Říma se tedy v Toskánsku chovala plemena kura určená pro produkci vajec, která se vyvážela do všech důležitých měst na území Itálie, včetně Říma, ale dostala se i na sever na území dnešního Německa. Zatím však nešlo o nějaká čistokrevná plemena, ale spíš o primitivní krajová plemena, která však i přesto měla vyšší snášku než jiná plemena. Asi od 15. století se toskánské nosné plemeno chovalo již v ustálené podobě a už se velmi podobalo dnešním livornským slepicím. Šlo tedy o temperamentní a shánčivé plemeno lehkého typu s protáhlým trupem, jednoduchým listovým hřebenem, bílými ušnicemi, žlutýma nohama a zatím sevřeným, výše neseným ocasem, které se chovalo v několika barevných rázech.

Plemeno, přestože vysoce užitkové, však stále zůstávalo na území Itálie. Až v roce 1828 si jeho vynikajících vlastností - přizpůsobivosti a vysoké snášky, povšimli Američané a odvezli si jej do New Yorku. Z počátku se do Ameriky dostaly livornské slepice v bílém zbarvení, které vykazovaly nejvyšší snášku. V roce 1835 už byly ve Spojených státech velmi oblíbené a Američané začali s jejich prošlechťováním, zaměřeným především na zevnějšek. Údajně do nich mimo dostupných nosných plemen zakřížili i bojovnice staroanglické a dlouhoocasé fénixky. V roce 1852 byly poprvé vystaveny v Bostonu. Roku 1853 byla obšírně popsána jejich vysoká snáška. Ve stejném roce byly do amerického Connecticutu dovezeny z Itálie livornské slepice v koroptvím zbarvení pojmenované italky. Opět byly dále prošlechťovány a od roku 1865 to byly první leghornky, také už se tak nazývaly, ve státě Worcester a Massachusetts. To už vylepšené bílé, ale i koroptví leghornky začínají zaplňovat farmy určené pro produkci vajec. Jako první byly v USA v roce 1874 standardizovány leghornky bílé, koroptví, zlatě zbarvené a černé. Již šlo o leghornky, tak jak je známe dnes i u nás.

Leghornky amerického typu jsou tedy lehké slepice středního tělesného rámce s velmi líbivým zevnějškem a plynulými křivkami. Jejich vodorovně nesený trup je široký, především v ramenou, protáhlý a hluboký. Horní lyrovitá linie plynule přechází do dlouhého, široce vějířovitě rozevřeného, bohatého ocasu s četnými srpy. Kohouti mají bohaté krční a sedlové závěsy. Holeně a žlutě zbarvené běháky jsou středně dlouhé. Hlava je menší jemných tvarů. Hřeben jednoduchý listový středně velký s vodorovně neseným praporkem, u slepic v zadní části klopený. Laloky jsou středně velké, oválné, oči velké, červené a ušnice bílé až krémové, středně velké. Opeření je bohaté, husté, přilehlé k tělu. Barva kůže je žlutá a barva vaječné skořápky bílá.

Koncem 60. let 19. století si v Americe povšimli slepic s velmi vysokou snáškou i Evropané. Jako první je do Evropy přivezli Angličané a později se dostaly i do Nizozemska, Dánska a Německa, a nakonec i do Uher, Ruska, Itálie a dalších zemí. Všechny evropské národy začaly s jejich dalším šlechtěním, přestože většina z nich si pro velkochovy ponechala osvědčené původní americké bílé leghornky.

Britové v roce 1870 dovezli z USA nejprve bílé leghornky a o dva roky později i koroptví a hned se pustili do jejich dalšího šlechtění. Protože šlo o poměrně malé plemeno, zakřížili do něj malajky a minorky, čímž se zvětšila jejich hmotnost, ale vlivem malajek snížila snáška. Proto byly z tohoto polotovaru malajky opět částečně odšlechtěny a vzniklo těžší nosné plemeno lehkého typu se znaky leghornek a především minorek. Toto plemeno dnes označujeme jako anglické leghornky nebo leghornky anglického typu. Angličané si je však oblíbili natolik, že je nazývají prostě leghornky a jiný typ ani neuznávají. Anglické leghornky se tedy od amerických liší především znaky, které získaly od svých španělských příbuzných - minorek. Jejich trup je více zvednutě nesený, ocas je sevřený a nesený o něco níže než u amerických leghornek, postoj je vyšší a výrazně se zvětšila velikost hřebene, laloků a bílých ušnic. Staly se tak oblíbené, že již v roce 1875 byl založen ve Velké Británii klub jejich chovatelů. Dokonce se výhradně leghornky tohoto typu chovají od začátku 20. století i v Austrálii.

V Dánsku se další šlechtění amerických leghornek ubíralo malinko jiným směrem. Dánové vyšlechtili u leghornek velké množství barevných rázů. Na vavřínech neusnuli ani Američané a šlechtili také další barvené rázy a dokonce u leghornek vyšlechtili i růžicový hřeben, který se podobá hřebeni hamburčanek, tzn. že je středně velký, jemně perlený s delším, válcovitým trnem, který se směrem dozadu zužuje. První leghornky s růžicovým hřebenem byly v USA uznány v roce 1883 ve zbarvení koroptvím a zlatě zbarveném a o dva roky později v bílém. Roku 1901 byl v USA založen klub chovatelů hnědých leghornek sdružující chovatele leghornek divoké řady zbarvení ve variantách s oběma typy hřebenů.

Koncem 19. století se prošlechťovaly leghornky dovezené z USA také v Nizozemsku a Německu. Vznikly tak leghornky nizozemského, resp. německého typu. Leghornky nizozemského typu se částečně podobají leghornkám amerického typu. Jejich tělesný rámec je však nepatrně mohutnější. Trup je také vodorovně nesený, jeho horní linie plynulá a prsa dobře vyvinutá. Hlava je středně velká, delší. Hřeben je listový, jednoduchý, jeho velikost však odpovídá 1,5 až 2 násobku výšky hlavy s praporkem kopírujícím linii týlu. U slepice je v zadní části klopený. Laloky jsou středně velké až větší, ušnice středně velké, bílé až smetanově nažloutlé. Ocas je bohatý, dlouhý, široce nasazený pod úhlem asi 30 - 40°, jen málo rozevřený. Postoj je středně vysoký, běháky žluté. Od amerických leghornek se tedy liší větším tělesným rámcem, větším hřebenem a laloky a sevřeným ocasem.

Němci údajně toto plemeno vyšlechtili z livornských slepic koroptvího zbarvení, které do severních částí Německa dovezl curyšský obchodník Rumpf v roce 1870. Livornské slepice se prý chovaly v Rakousku, Švýcarsku a v jižním Německu již kolem roku 1800. Jeden z pramenů tvrdí, že bylo vyšlechtěno křížením amerických leghornek a livornských slepic chovaných již velmi dávno na území Německa. Také leghornky nizozemského typu byly vyšlechtěny ve variantě s růžicovým hřebenem a mnoha barevných rázech. Jejich hřeben se však liší od růžicového hřebene leghornek amerických. Nizozemské jej mají mít také přiměřeně velký, jemně perlený, ale se středně dlouhým trnem sledujícím linii týlu, podobně jako třeba u vyandotek. Ať už toto plemeno vyšlechtili Nizozemci a Němci jakýmkoliv způsobem jisté je, že leghornky nizozemského a německého typu jsou zcela totožné. Rozdíl je pouze v tom, že Nizozemci je nazývají leghornky nizozemského typu, zřejmě aby zdůraznili svůj podíl na jejich šlechtění, a Němci je nazývají italky, podle země prapůvodu. My jsme si jejich německé označení „postraročeštili" a nazýváme toto plemeno vlaška.

Všechna tři plemena, resp. typy leghornek byly vyšlechtěny i ve zdrobnělých formách. Zmenšování velkých forem kura se stalo velkým hitem začátku minulého století a v této době byly vyšlechtěny i leghornky zdrobnělé. Jako první byly zřejmě ve Velké Británii vyšlechtěny zdrobnělé leghornky anglického typu někdy na přelomu 19. a 20. století. Ve stejné době se objevily i zdrobnělé vlašky, které šlechtili Němci. Jako první je v roce 1920 v koroptvím zbarvení předvedl pan Schumann z Gothy. Následovaly je bílé a černé s růžicovým hřebenem. Jako poslední, což je zajímavé, byly vyšlechtěny zdrobnělé leghornky amerického typu, i když zmínky o nich jsou také ze začátku minulého století. Byly vyšlechtěny v USA za pomoci leghornek velké formy a zdrobnělých a zakrslých plemen se žlutými běháky. Jako první byly do amerického standardu zařazeny v roce 1940 v bílém zbarvení. Teprve o dvacet let později i v dalších zbarveních a v bílém a koroptvím s růžicovým hřebenem. Všechny tři typy zdrobnělých leghornek odpovídají exteriérem svým velkým protějškům.

Belgičané vyšlechtili ve stejné době růžicový hřeben u leghornek anglického typu. Dodnes jsou také jedinou zemí, kde se tento typ hřebenu u anglických leghornek uznává. Tento hřeben je velmi hrubý a docela nevzhledný, protože velikostně odpovídá velkému hřebeni minorek.

Všechny tři typy leghornek disponují velmi podobnými vlastnostmi. Jde o lehká, velmi živá až plachá a shánčivá plemena s vysokou snáškou vajec, která mají bílou skořápku. Důležitou vlastností je i jejich ranost, tzn. brzké ukončení tělesného vývoje, opeřování a časný počátek snášky. Ta často začíná již ve věku pěti měsíců a při poměrně malé spotřebě krmiva na množství vyprodukované vaječné hmoty dosahuje u dobrých nosnic 230 i více vajec za rok, která mají hmotnost i přes 60 g. Obdivuhodná je i jejich vitalita, odolnost vůči vnějším vlivům a velká přizpůsobivost různým podmínkám. V dobrých podmínkách leghornky přerušují snášku pouze v době přepeřování, pud sezení na vejcích a vodění kuřat je u nich potlačen. Všechny tyto pozitivní vlastnosti se nejvíce projevují zejména u leghornek amerického typu. Nepříjemná snad může být jejich zachovalá schopnost létání. Leghornky lehce přeletí i přes dvoumetrový plot a jejich zdrobnělou variantu lze snad chovat pouze v uzavřených voliérách. Pokud je však chováme ve velkém výběhu, kde mohou rozvinout svou velkou pohyblivost, nemají touhu přelétávat a navíc beze zbytku předvedou i své další kvality. Další vlastností, která může být v našich podmínkách nepříjemná, je poměrně velký listový hřeben, který může v zimě omrzat. Tomu však lze lehce zabránit.

Leghornky, díky svým vlastnostem především ty americké v bílém zbarvení, začaly od počátku 20. století zaplňovat farmy, ale i dvorky drobnochovatelů. Ve 20. a 30. letech 20. století se staly nejrozšířenějším plemenem kura ve vyspělém světě, včetně Japonska, a zároveň symbolem slepice, podobně jako se jím staly pro kachnu pekingské americké kachny. Ve Velké Británii se objevily na hracích kartách nebo na cigaretových krabičkách. Jedna z hollywoodských filmových a produkčních společností založených na začátku minulého století bratry Warnerovými - Warner Bros, se nechala leghornkami inspirovat a natočila mnoho dílů kresleného seriálu o kohoutovi Foghorn Leghorn, který se poprvé objevil v roce 1946. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.

Mezi světovými válkami se leghornek využívalo ke šlechtění v té době módních autosexingových a vysoce užitkových plemen s kombinovanou užitkovostí. Nejvýznamnějšími z nich jsou anglické legbarky nebo marsh daisy, kanadské šanteklérky nebo americké lamony či holanďanky vzniklé křížením severoholandských slepic, lamon, leghornek, rodajlendek a hempšírek. Název holanďanky Američané použili proto, že chtěli vytvořit svou vylepšenou leghornku holandského typu. To se částečně podařilo a vzniklo středně těžké plemeno, které se vlaškám dosti podobá. Jiný pramen uvádí, že název holanďanky se používá proto, že největší podíl jejich krve je právě ze severoholandských slepic. Vyšlechtěny byly v roce 1934 a v roce 1949 byly standardizovány. Lamony vyšlechtil pan Harry Lamon z Marylandu v roce 1912 za použití bílých leghornek, bílých plymutek a stříbrokrkých dorkinek. Uznány byly v roce 1933. Zajímavostí jsou i kanadské šanteklérky s jejichž šlechtěním se začalo v roce 1908. V jejich žilách koluje krev kornyšek (indických bojovnic), bílých leghornek s růžicovým hřebenem, rodajlendek, bílých vyandotek a bílých plymutek. Uznány byly roku 1921. Ve všech třech výše jmenovaných plemenech se snoubí znaky a vlastnosti plemen, z nichž vznikla. Jde tedy o raná, středně těžká až těžší plemena s hmotností kohoutů až přes 4 kg a slepic kolem 3,5 kg, s dobrým osvalením a vysokou snáškou až 200 vajec za rok. Legbarky jsou, jak název napovídá, rodobarvě zbarvenými leghornkami anglického typu, kterým se zevnějškem i velmi podobají, vzniklými křížením leghornek a dalšího plemene v závislosti na druhu autosexingového zbarvení. Chovají se v rodobarvém, stříbrně rodobarvém a krémově rodobarvém zbarvení. Posledně jmenované mají za hřebenem malou chocholku, kterou si přinesly z křížení s araukánami, tak jak je známe v Anglii, tzn. s ocasem a chocholkou. Poprvé byly legbarky zařazeny do vzorníku v roce 1932 a okamžitě se staly velmi oblíbené po celém Spojeném království. Marsh daisy, volně přeloženo slepice z blat, jsou ryze anglickým plemenem, které se ani nikde jinde nechová. Vzniklo kolem roku 1880 křížením leghornek, hamburčanek a příměsí některých bojovných plemen. Jde tedy o lehké plemeno částečně leghornkám podobné, protáhlého trupu, bohatého opeření s růžicovým hřebenem. Uznáno bylo roku 1913.

Po druhé světové válce se bílé leghornky amerického typu ještě více rozšířily v souvislosti se zaváděním halových a klecových velkochovů slepic určených k produkci vajec. Právě leghornky v té době tomuto chovu díky své nesmírné přizpůsobivosti nejlépe vyhovovaly. Bez ztráty užitkovosti snášely poměrně stresové prostředí v klecích. Leghornky se tak staly komerčně nejúspěšnějším plemenem kura všech dob.

V poslední čtvrtině 20. století funkci nosnic převzaly od leghornek ještě výkonnější vícelinioví nosní hybridi, k jejichž vyšlechtění byly právě leghornky použity. Jde zejména o hybridy produkující vejce s bílou skořápkou. Asi nejznámější jsou bílé star cross - kanadští hybridi vyšlechtění v roce 1958, jejichž snáška začíná ve 20 týdnech věku a dosahuje až 290 vajec za rok. Dalším takovým hybridem s bíle zbarveným opeřením a bílou barvou skořápky, který je přizpůsoben klecovému chovu je hisex bílý vyšlechtěný v roce 1970 v Nizozemsku firmou Euribrid. Pozadu nezůstaly ani české šlechtitelské společnosti a dodnes třeba studenecká líheň, nedaleko Třebíče, produkuje nosné hybridy dominant, k jejichž šlechtění mimo jiné používá v rodičovské linii leghornky hnědé (koroptví) a bílé s černou kolumbijskou kresbou.

Zajímavostí jistě je, že se leghornky amerického typu a vlašky koncem 20. století velmi výrazně podílely na regeneraci svých předků - livornských slepic, kterým od druhé poloviny 20. století téměř hrozil zánik, protože je vytlačili právě jejich potomci - vlašky a leghornky. Jde o paradoxní situaci, kdy plemeno muselo obejít během půldruhého století celý svět, aby zachránilo samo sebe a opět se ustálilo ve své domovině. Díky této regeneraci se dnes livornské slepice velmi podobají leghornkám, zvýšila se jejich snáška a upevnily mnohé pozitivní vlastnosti.

A co leghornky v naší republice? K nám se dostaly z Ameriky těsně po první světové válce už prošlechtěné leghornky amerického typu v bílém zbarvení určené do velkochovů a o něco dříve, kolem roku 1905, leghornky německého typu, které jsme pojmenovaly vlašky. Tento stav trvá dodnes, takže u nás uznáváme pouze leghornky amerického typu, které označujeme prostě leghornky, a to pouze v bílém zbarvení s listovým hřebenem, a vlašky v mnoha barevných rázech a i ve variantě s růžicovým hřebenem.

Osud leghornek u nás byl podobný jejich osudu v jiných zemích. Okamžitě po jejich dovozu následovalo jejich raketové rozšíření. Nejprve se používaly ve velkochovech i v drobnochovech, coby vysoce užitkové slepice. O jejich rozšíření a kvalitě v drobnochovech může podat obrázek citát z Věstníku Drůbežnické jednoty republiky československé Naše drůbež o Československé jubilejní výstavě drůbeže, holubů a králíků konané 17. - 19. 11. 1928 v Praze. Leghornky bílé vedle rodajlendek byly nejpočetněji obeslány. Nejčastější vady u kohoutů byly kolmo nesený ocas, žlutavý nádech, načervenalé nebo silně zažloutlé ušnice, bledé nohy, slepice typem z valné části vyhovovaly, vady byly hlavně ve hřebenech, stočené nebo vztýčené hřebeny, zažloutlé ušnice. V této době se také pravidelně konaly československé soutěže nosnosti, na kterých se leghornky umisťovaly na prvním místě. Zajímavá je také práce Inž. V. Wegera, sekčního šéfa ministerstva zemědělství, ve stejném periodiku z října roku 1929: Drůbeže v Československu máme poměrně málo. Velkodrůbežárny, tj. velké chovy se doposud vůbec nevyplácejí. Mohou býti výnosnými jen tehdy, nejsou-li mzdy a krmiva drahá, proto je nutno dnes nejvíc rozšiřovati drůbež v hospodářstvích malých a středních, kde hospodář práci a krmení nejlevněji obstarává. Jinak výnosným jest obchodní velkovýkrm drůbeže .... Chov slepic pro produkci vajec se u nás začal rozvíjet až ve 30. letech 20. století. Z počátku se slepice chovaly ve velkých výbězích, později v halách na hluboké podestýlce. Leghornky se také prodávaly za poměrně vysoké ceny. Zajímavý je ceník z roku 1930, kdy jednodenní kuřata stála 7,50 Kč, pětiměsíční kohouti 100 až 500 Kč a pětiměsíční kuřice 80 až 250 Kč. Pro srovnání vyandotky a rodajlendky se prodávaly asi za poloviční ceny. Ve stejném roce dokonce vyšla 56 stránková brožura „Bílá leghornka, její chov a význam pro moderní drůbežnictví", napsaná Čeňkem Novotným. Naše odchovy bílých leghornek jsme dokonce vyváželi i do mladého SSSR. Po 2. světové válce se ve velkochovech začalo s klecovým chovem nosnic, kterými byly jak jinak než leghornky. Je zajímavé, že jsme se ani v dobách socialismu nezalekli imperialistické slepice a zvítězil rozum nad propagandou. V roce 1953 k nám byly dovezeny ze Sovětského svazu ruské bílé slepice podobné leghornkám, avšak těžšího typu, silné konstituce, dobré životnosti, nenáročnosti na prostředí a schopnosti dobře zužitkovat objemná krmiva, hlavně zelenou píci. Ruské bílé slepice se používaly k ustálení některých vlastností naší bílé leghornky, čímž vznikli vlastně naši první nosní hybridi. Od sedmdesátých let se do velkochovů začínají dostávat skuteční vícelinioví hybridi, kteří z leghornek pocházeli. Se vznikem a chovem těchto nosných hybridů dochází k úpadku chovu leghornek i na dvorcích malochovatelů.

V posledních desetiletích je chov leghornek u nás na útlumu. Ze dvorků a hal je tedy vytlačili nosní hybridi. Drobnochovatelé si však neuvědomují, že abychom využili celý potenciál nosného hybrida, je třeba mu připravit i odpovídající podmínky. Každý drobnochovatel by si měl uvědomit, že chov čistokrevného plemene s vysokou snáškou se mu nakonec vyplatí víc, než chov nosného hybrida. Leghornky jsou zvyklé na zdejší prostředí a navíc si můžeme odchovat i vlastní další generaci. Hybridovi pokud nepřipravíme podmínky, na které je prošlechtěn, nedosáhne předpokládané snášky a navíc budeme muset minimálně obrok chov obnovovat novými kuřicemi, protože odchovem vlastních kuřat bychom se vraceli o generaci zpět k rodičovské linii, která není finálním hybridem, ale jen částečně prošlechtěným předkem.

Názvy ve světě

Leghornka

Anglicky: White Leghorns