Děda vidí srdcem

Petra Šťastková

velikost písma:  A A A
01.03.2007, 00:16     Autor: Kamila Ševčíková     2117 zobrazení     0 komentářů

Jednou někdo moc moudrý řekl: „Každý pes má jedno velké přání. Milujte mne.“ a mně nezbývá nic jiného, než s tím souhlasit. Nejsem už nejmladší pes, už jsem toho spoustu zažil a díky bohu jsem už zažil, jaké to je být milován. Měl jsem svého pánečka, bydleli jsme spolu v bytovce v Pacově a měli jsme se moc dobře. Žili jsme si tu 7 let v míru a pokoji a měli se moc rádi. Pak nám ale osud začal pod nohy stavět překážky.

Začalo to úplně nevinně. Jako každý den jsem šel vzbudit pánečka, abychom se vydali pro noviny do stánku naproti. Hupsnu mu do postele a veselým štěknutím mu přeji dobré ráno. Zavrtím ocáskem a už se jde ven. Ale co to, dnes je nějak mlhavo, snad se to protrhá a bude slunečný den. Ale nestalo se tak. Už se ta mlha neprotrhala, naopak byla stále hustší a hustší, až zahalila celý svět. Nejdříve jsem si nemohl zvyknout, ale pak jsem na to přišel. K čemu potřebuji oči? Vidím nosem a srdcem. Když mi bude sloužit nos, neztratím se a když mé srdce bude mít pro koho tlouct, uvidím celý svět v těch nejjasnějších barvách. A jako jsem se já smířil s tím, že už nikdy neuvidím rozespalou tvář svého pánečka, tak se můj páník naučil žít se slepým psem. Občas se mi snažil chybějící zrak vynahradit miskou plnou piškotků a já se vůbec nenechal pobízet a slupnul jsem ji celou. Však jsem taky trošku přibral.

Jednou jsme zase jako každé ráno šli pro noviny, ale stalo se něco špatného. Nevím přesně, co to bylo, ale slyšel jsem ránu a pak jen sirény a úplně cizí auto odváželo mého pánečka pryč. „Kam ho to vezete, já chci za ním. Pusťte mě tam!" křičel jsem ze všech sil, ale nikdo si mě nevšímal. Auto odjelo beze mě a když se dav lidí rozešel, zůstal jsem sám. Teď teprve můj svět potemněl. Šel jsem městem po stopách lidí i psů a doufal, že ucítím ten známý pach a rozběhnu se jeho směrem. Nic jsem však necítil. Zklamal mě můj nos i srdce.

Zklamaného a promrzlého mě našla hodná teta Lenka. Zavolali ji lidé, které jsem ve městě míjel a kterým nebyl můj osud lhostejný. Od té doby bydlím tady, v psím útulku u tety Lenky v Polné. Už rok zde veselým štěkotem vítám nově příchozí, aby se nebáli a dodávám jim naději do dalších dnů. Já už jsem se se ztrátou svého páníčka vyrovnal, jen občas přemýšlím, zda mě jen nehledal nebo zda se mu stalo něco horšího. Raději ale tuto myšlenku vždy zaplaším, nechci smutnit, chci se ještě radovat ze života.

Dokonce jsem se tu i zamiloval. Já vím, v mých letech už bych měl mít rozum, ale když mi sem teta jednoho krásného dne přivedla fenečku Barku, nemohl jsem odolat. Byla už také starší a ještě nemocná, ale moc dobře jsme si rozuměli. Vždy večer, když mrňata, jak jsme jim žertem říkali, usnula, jsme spolu seděli v kotci, koukali na hvězdy a vykládali si, co jsme všechno zažili. Povídal jsem jí o svém pánovi, o našich procházkách letním parkem, kde ptáci zvesela štěbetali a byl slyšet veselý povyk dětí, které si opodál na pískovišti stavěli hrady z písku. Občas některé z nich přiběhlo a drbalo mě za uchem a já si u toho jen slastně broukal. Taky psích holek tu bylo spousty, ale to jsem Barunce raději nevykládal, jsem přece psí gentleman. Také jsem jí vyprávěl o našich nedělních ránech, kdy jsme si došli s páníčkem pro noviny a pak si ještě na chvíli zalezli pod deku a užívali si dopoledního nicnedělání. Teta Lenka mě prokoukla, zjistila, že nejsem žádnej bouďák a dala mi do kotce deku, abych se tu cítil alespoň trochu jako doma. Občas když si na ni vlezu, zavřu oči a do nosu mě polechtá slabá vůně trávy a letní vánek mi pročechrá srst, nechám se unést představou, že jsem zas doma se svým pánem, ležíme spolu pod dekou a skoro jako bych cítil jeho ruku, jak se jemně proplétá mou srstí. Vím, že můj starý pán už nepřijde, ale najde se nějaký nový, který by mi mé tajné představy alespoň částečně naplnil?

Už tu jeden byl, zastavil se u mé a Barunčiny klece a dlouze přemýšlel. Jeho pohled klouzal z Barky na mě a zase zpět. Ano, věděl jsem, že to je on, ten hodný pán, po kterém každý z nás útulkových pejsků touží. Zavrtěl jsem na něj vesele ocáskem a poštěkával si, snad abych ho vyzval k rozpravě, ale pak mi to došlo. Je to volba, já nebo Barka. A tak našla Barunka nového páníčka a já se mohu radovat ze zpráv, které nám posílá z nového domova, o tom, jak se má. A tak plyne den za dnem, pejsci v útulku se mění a já stále čekám. Ale neztrácím naději, vím, že laskaví a vlídní lidé existují, jen ještě nenadešel můj čas.

Občas přijdou i tací, kteří chtějí jen pejsky mladé a zdravé, ale copak lidé nestárnou? Když člověk zestárne stojí mu jeho pes věrně po boku. Když oslepne, stává se pes jeho očima. I já potřebuji lidské oči. Ne aby nahradili ty moje, na to mám svůj čenich, já je potřebuji, aby na mě spočinuli láskyplným pohledem, aby upoutali pozornost člověka, který pohladí rukou i slovem. Nechci soucit, chci lásku a porozumění. Můžete o mně říci, že jsem malý, obyčejný pes. Bez rodokmenu. Ale věřte, že já jsem bytost plná života a lásky.

Děda již našel svůj domov.

Kamila Ševčíková Kamila Ševčíková
Autorem od: 01.01.2014
11 článků 0 popisů zvířat

Komentáře k článku

Vaše jméno:
Kolik je dva krát tři? *
Text komentáře: *
Napsáno je 0 a zbývá 500 znaků.
Zatím zde nejsou žádné komentáře, napište první.