Aktuálně: 4 505 inzerátů179 109 diskuzních příspěvků17 818 uživatelů

Drozd kvíčala – Turdus pilaris Linnaeus, 1758

Drozd kvíčala – Turdus pilaris Linnaeus, 1758
Petr Podpěra 05.11.2023, 12:00
916 12 minut čtení

Pták k zamyšlení. Drozd kvíčala, dříve také kvíčala obecná. Po jistou dobu všeobecně známý pták a to hlavně proto, že ještě relativně nedávno byl součástí našeho jídelníčku. To je však již jenom historie, v současnosti není podáván k jídlu ani při státních návštěvách. To by snad ochránci asi vyskočili z kůže. Ještě těsně po válce, kdy vyšla knížka Dr. Josefa Jirsíka s nedostižnými ilustracemi Karla Svolinského, začíná autor slovy, že je to jediný pěvec, kterého je u nás povoleno střílet. Také naše nejrozšířenější kniha kuchařských receptů, totiž tak zvaná Sandnerová-Janků, uvádí ještě recept na pečené kvíčaly. Kvíčal bylo nejspíše v létech na přelomu předminulého století habaděj, střílely se speciálními puškami-ptáčnicemi, malými broky. Důvody, proč tomu tak bylo, jsou v podstatě dva. Kvíčaly se v zimě sdružují ve velká hejna, která se živí při sněhové pokrývce převážně bobulemi, nejvíce jeřabinami. Ty dodávaly jejich masu nenapodobitelnou, sladkokyselou příchuť. Každý výstřel na jeřáb obsazený kvíčalami nebo i do letícího hejna, zaručoval jistý úlovek. Nicméně příprava byla jaksi náročnější. Bylo zapotřebí ptáky oškubat, vykuchat, obalit slaninou, dovnitř dát jalovec a máslo. Opečené na rožni byly prý chutnější. A to všechno za čerstva, Sandnerová-Janků říká, že kvíčaly nesmíme dáti odležeti. Ačkoliv se dnes mohu považovat za starého ptáčníka, kvíčaly jsem již nejedl, ale slýchával vzpomínky pamětníků, kteří si smyslně pomlaskávali. Pro současného ornitologa může být stále zajímavým údaj z kuchařského receptu, kde se počítá se dvěma kvíčalami na osobu. Z čehož je vidět, že jde o ptáka macatého. Jestliže tedy současná literatura stále dokola opisuje, že kvíčala je velikosti kosa, není to docela přesný údaj, kvíčala je větší. U nás obvykle hnízdí čtyři příbuzné druhy ptáků stejného rodu a všechny tyto druhy se dají vcelku dobře rozeznat podle způsobu svého letu. Nejvýraznějším způsobem letu se dá rozeznat právě drozd kvíčala. Musíte to mít ovšem vypozorované. Jakmile jednou uvidíte letět kvíčaly, příště se spletete jen málokdy. Že dnes kvíčaly nejíme, má zase v podstatě jen dva důvody. Především, kdo by se s tím škubal a u Lidla je nemají. Ale hlavně, kvíčaly vykazují, co do početnosti svého výskytu značné výkyvy. To může být zajímavé a stojí to za pozornost.

Drozd kvíčala Drozd kvíčala Foto: Petr Podpěra

Tak tedy, řekněme, že okolo přelomu milénia 1899-1900, bývalo kvíčal v zimních měsících hojnost. Ve své příručce Jak poznám naše ptáky v přírodě, z roku 1946, pak Dr. Jirsík píše, že místy u nás hnízdí.  Ačkoliv se tedy ptáky zaobírám od dětství, zpočátku jsem žádnou kvíčalu na vlastní oči vůbec neviděl. Až takhle někdy koncem sedmdesátých let jsem se jel podívat na akci kroužkování divokých hus v Dívčicích v jižních Čechách. To bývá docela dobrodružná, zábavná akce. Stojíme takhle ve skupince, když tu náhle povídá emeritní vedoucí kroužkovací stanice Národního muzea Dr. Formánek: „Co tady dělá ta kvíčala“? Tak honem dalekohled k oku a viděl jsem svojí první kvíčalu na vlastní oči. O pár let později jsem kvíčaly pozoroval při hnízdění u Ledče nad Sázavou.  Kvíčaly hnízdily spíše řídce v horských oblastech. V roce 1989 jsem se je pokoušel vyfotit na Lipně. Přijel jsem tam tak o týden později než jsem měl. Někdy začátkem osmdesátých let se začala objevovat velká zimní hejna i v okolí Prahy. Na svazích mezi Břevnovem a Košířemi, kde kdysi bývaly vinice, se kvíčaly pásly na hlohu. Početnost zimních hejn se zvyšovala a ptáci se objevovali i v zástavbě, kde vyhledávali jablka ponechaná na stromech. V ornitologických tabulkách Dr. Jiřího Mlíkovského vydaných v roce 2003 je udávána početnost hnízdní populace na 70 000 – 140 000 párů a početnost zimní populace, tedy převážně zimujících, cizích ptáků milion až dva miliony kusů. Dá se předpokládat, že při zvyšujících se počtech zimujících ptáků se postupně někteří přizpůsobili našim podmínkám a tím se také zvýšil postupně počet ptáků u nás hnízdících. Docela rozsáhlá kolonie byla v údolí řeky Radbuzy u Vránova poblíž Horšovského Týna a hojně hnízdících ptáků jsem zaznamenal i ve Hvozdu u Rakovníka.  Vrchol této hnízdní expanze je však nejspíš za námi.

V letošním roce jsem u Hvozdu pozoroval jen jednu, asi rodinu s ještě dokrmovanými mláďaty. Je to ovšem ošidné, teplý podzim, zatím beze sněhu, ptáky příliš nenutí k rychlému tahu a dostatek potravy nalézají na polích. Na zemi, ještě je to nenutí přejít na stravu bobulemi.  Pozorování, dobře v průběhu sedmdesáti let, naznačují výkyvy v početnosti jak zimujících, tak i hnízdících ptáků.

Každá populace nějakého druhu ptáků má nějaký svůj střed. Ptáci se tam vyskytují vždy, bez ohledu na to, jestli v jiných oblastech, řekněme okrajových, vzhledem k pomyslnému středu, ubývají nebo přibývají. Drozd kvíčala je spíše severským druhem drozdovitých, jeho pomyslná pravlast leží někde ve Švédsku, Finsku a severním Rusku, odkud k nám přilétají zimující ptáci. Jejich hlavní zimoviště leží však až při pobřeží Atlantiku, v Holandsku nebo Belgii. V roce 1981 jsem měl možnost pozorovat v Mechelenu smíšená hejna kvíčal a cvrčal při sběru potravy zblízka, skrze skleněnou stěnu výstavní haly, kde se právě konalo mistrovství světa C.O.M.

Kvíčala má vždy šedý kostřec Kvíčala má vždy šedý kostřec Foto: Petr Podpěra

Jsem odkojen na Brehmově životu zvířat, jehož malé vydání jsme měli doma. Něco ještě stále doma mám, avšak v desolátním stavu, způsobeném neustálým prohlížením. V díle o savcích bylo popisováno zvláštní chování lumíků, severských to hlodavců, žijících převážně v oblasti tundry. Jestliže se jim daří a rozmnoží se přes počet, dávají se jich velké počty na pochod do oblastí, kde dosud nebyli a tento jejich pud je natolik silný, že se jich celé zástupy utopí v moři, které jim brání v cestě. Alespoň, tak mluví Brehm. Nelze nevidět jistou podobu v chování kvíčal. Jsou cykly, kdy se populaci kvíčal daří a vidíme je téměř všude a jsou cykly, kdy je v podstatě celý rok neuvidíte. Musíme však brát v úvahu nedokonalost lidského pozorování.  Může třeba na poli se pást milionové hejno kvíčal a vy pojedete okolo autem. Pokud ptáci nevzlétnou, vůbec si jich nemusíte všimnout. Splynou svým vybarvením s okolní půdou. Dobrým příkladem je příklad orlosupa bradatého, jednoho z ptáků s největším rozpětím křídel vůbec, který přeletěl, opatřen vysílačkou s lokátorem polovinu Čech a zase zpátky, aniž si ho někdo u nás vůbec všimnul. A naopak, jestliže si třeba několikrát za den všimnete, že kvíčaly létají až na dům, ozobávat fialové bobulky psího vína, musí jich být opravdu hodně.

Podle atlasu migrace jde o monotypický druh drozda se sibiřským typem rozšíření. Mají hnízdit od britských ostrovů směrem na východ přes celou střední a severní Evropu dále k východu, přes Rusko a Ural až po Bajkalské jezero. Jižní hranice osídlení probíhá v Evropě po jižním úbočí Alp, Ukrajinu, Semipalatinsk až po Altaj. Dále se říká, že k osídlení většiny Evropy došlo z východněji položených hnízdních oblastí teprve v průběhu posledních dvou set let. Přesto je znal a popsal již Linné v roce 1758. Odkud pocházel vzorek, podle kterého Linné ptáka popsal, bohužel v současnosti nevím, ale zajisté by se to dalo zjistit. V současných atlasech ptáků je přítomnost kvíčal zakreslována až v pobřežních územích Islandu. Znamená to, že tito ptáci jsou schopní překonávat velké vzdálenosti na jeden zátah, protože Island je vzdálen od evropské pevniny nejméně 1000 kilometrů přes vodní hladinu. Není dost jasné, jestli tedy ptáci, kteří se dostali na ten Island, tam dokáží i přezimovat, anebo se dokáží vracet zpět v nepříznivých částech roku. Je docela možné uvažovat o tom, že při pobřeží, které nezamrzá, se dokáží uživit. Všimněme si, že přítomnost kvíčal je zakreslována při norském pobřeží Atlantiku až po samý sever země. Takže to ti ptáci asi umí. Nicméně ten Island mě nějak leží v hlavě, protože suchozemští ptáci, kteří se pohybují vcelku pravidelně mezi tímto ostrovem a pevninou podávají neuvěřitelné výkony. Nicméně my, jako Středoevropané se na to můžeme dívat jen zpovzdálí.

Atlas migrace, který je dnes bohužel spíše historií, když podává informace staré dvacet let, je však stále cenným zdrojem informací, které lze, sice pracně, dobře doplňovat. S údaji této publikace lze i tak docela dobře pracovat. Od počátku kroužkování bylo do roku, tuším 2002 okroužkováno u nás celkem 28 000 kvíčal. Z tohoto počtu potom 42%, téměř tedy polovina ptáků v rozmezí let 1980-1989. To koresponduje s tím, co si já také pamatuji. V té době jsem pozoroval velká hejna kvíčal i v Praze. Dokonce jsem i několik kusů sám kroužkoval. Jenže jsem neměl vhodné nárazové sítě. Sítě s menšími oky, určené pro malé pěvce nejsou na chytání kvíčal vhodné. Chycená kvíčala totiž v kapse takové sítě chodí, aniž by se nějak zapletla a posléze z pasti dokáže vyletět. Hejna kvíčal z tohoto období byla doprovázena i větším počtem krahujců. Na území, kde hejna spásala hlohyně, jsem nalezl i utržené dvě hlavy ulovených kvíčal.  Stojí za pozornost, že do tohoto období lze řadit i počátek populační exploze hnízdění krahujců v Praze. Tu máme sice již za sebou, ale zase nemáme v Praze vrabce domácí, nejobvyklejší to potravu krahujců. Ačkoliv původně hnízdili naši krahujci nejraději ve smrkových tyčkovinách, jak se dočteme ve všech starších publikacích o našich ptácích, změnili ti pražští svoje chování. Sám jsem fotil na začátku let devadesátých krahujce u hnízda založeného na staré vrbě, ale jejich hnízdo bylo nalezeno i na balkonu panelového domu.

Podzimní hejno kvíčal na pastvě Podzimní hejno kvíčal na pastvě Foto: Petr Podpěra

Kvíčaly hnízdí ve volných koloniích, nejčastěji poměrně vysoko na stromech. Nalezl jsem však i hnízdo umístěné na zahradě, na menší jabloni, sotva jeden a půl metru vysoko. Taková kolonie kvíčal spolupracuje při obraně teritoria proti predátorům. Sojky a straky dovedou kvíčaly od svých hnízd spolehlivě odehnat. Brání se i oproti dravcům zvláštní technikou.  Jednou jsem pozoroval poblíž Ledče nad Sázavou jestřába letícího těsně nad vrcholky smrků. Nad ním, sice v uctivé vzdálenosti, letělo několik kvíčal, které jej bombardovaly svým trusem. Dokonce jsem zaznamenal i jeden zásah. Bylo vidět, že se dravec spíše snaží zmizet z jejich dohledu.  Pod ochranným deštníkem kolonie kvíčal se daří hnízdění i dalších druhů drobných ptáků. V ten rok poblíž hnízda kvíčal úspěšně vyhnízdili stehlíci, zvonohlíci a pěnkavy.

Když jsem asi před čtyřmi léty fotil kvíčaly támhle u Rakovníka a musely tam i hnízdit, protože jsem je vídal, jak sbírají materiál na stavbu hnízd, fotil jsem tam i další ptáky, kteří hnízdí jednotlivě. Například drozdy zpěvné i drozdy brávníky. Letos jsem tedy viděl kvíčaly na tomto stanovišti jen jednou. Drozda zpěvného také jen jednou, brávníka žádného. Krahujci jsou tam přítomni, počet strak a sojek se viditelně zvyšuje. Sojka, která byla vždy považována za škodnou, je dnes celoročně hájena, straka se sice smí střílet mimo hnízdní období, ovšem nikdo je nestřílí, protože nemusí. Znám jednoho, který si asi před deseti léty koupil silnou vzduchovku s puškohledem, že bude střílet straky. Když se jej dnes zeptám, kolik jich tedy ulovil, prozradím vám, že žádnou. Ta flinta u něho doma stojí jako dekorace, jako vzpomínka na úmysl napravit jakési příkoří, které mu způsobily straky. To kvíčaly to umí v každém případě lépe. Můžeme si jenom přát více kvíčal. Sázejte jeřáby, hlohy a vůbec všechny bobuloviny.

Podělte se s námi o názor na tento článek →

Petr Podpěra

Autorem od: 16.10.2023

Publicista, bývalý dlouholetý chovatel, ornitolog a obdivovatel přírody.

Podobné články

Může vás také zajímat