Na vlastní oči

Přečetl jsem si v jednom odborném časopise medailonek o profesionálním ornitologovi, který, ačkoliv stále na živu, zanechal již za sebou výraznou stopu svojí činností. A to stopu výrazně pozitivní. Takových lidí vyskytuje se obvykle jen pomálu. Konec konců tomu tak bývá ve všech oborech, ale obyčejně hodnotíme osobnosti až s nějakým odstupem. Někomu se staví pomníky, jinému holt šibenice. Všichni ostatní pak patříme do kategorie, o které se dá prostě říci, že po nich stopa nezůstala. Ten ornitolog je dnes považován za prvního, který u nás doložil hnízdění slavíků modráčků. Ovšem nebylo to snadné a on sám si tu situaci stále pamatuje a stěžuje si dodnes. Nikdo mu to kdysi totiž nevěřil. To jsi asi spletl mladého modráčka s mladým rehkem zahradním, bylo mu řečeno. To se jen tak řekne a ten, kdo to vysloví, si neuvědomuje, že osloveného hrubě uráží. Ne, že by si jeden nemohl nějaké ptáky splést, špatně je určit, ale zkušenějšího pozorovatele to musí nutně urazit. Ostatně to znám z vlastní zkušenosti.  A dokonce i z obou stran. Z té jedné strany mně nikdo nevěří, z té druhé pak zase nevěřím já a není to jaksi na oplátku. Mohl bych použít více příkladů, nechci však vystřílet všechnu munici pro jeden případ. Chce se mi jenom říci, že tomu zmiňovanému člověku rozumím. 
   
Takhle někdy, ještě před obdobím covidu, najednou na tom svém stanovišti koukám a vidím na špičce borovice sedět dva ptáky neobvyklé siluety. Vyfotil jsem je sice, ale aparát dobře nezaostřil. Nicméně bylo vidět, že jsou kropenatí. Vyhodnotil jsem je jako mladé žluvy. Byl ovšem již konec září a všichni vědí, že žluvy od nás odlétají již koncem srpna, anebo nejpozději na počátku září. Bylo to tedy extrémní pozorování, proto jsem to hlášení poslal jedné kapacitě. To není možné! Prý jsem si to asi spletl s brávníkem. S brávníkem! To mě tedy, více co, napsat se to nedá, i když ten výraz jindy běžně používáme. Máme v současnosti mnohem lepší možnosti, především ve fotografiích, než tomu bylo ještě nedávno, kdy se fotilo na diapositivy. V současné podobě fotografií můžeme se snímky nadále pracovat, třeba si je ve vhodném programu zvětšit natolik, že můžeme vidět detaily, které na původním snímku pozorovatelné nejsou. A to je i můj případ nekvalitních snímků mladé žluvy. Mladá žluva je sice kropenatá, takže eventuálně někdo by si jí mohl splést s brávníkem, avšak brávník nikde nikdy nemá na zobáku nic červeného. Já jsem tedy původně nevěděl, co to vlastně je za ptáky. Avšak po zvětšení v programu Photoshop bylo jasně vidět, že ti ptáci mají u kořene červený zobák. Žádný jiný pták v našich krajích, této velikosti, než právě žluva, takhle vypadat nemůže. Na druhou stranu musím připustit, že ten, komu jsem ten snímek poslal, si to v počítači patřičně nezvětšoval. Já jsem tehdy svojí teorii nadále neobhajoval, což je tedy špatně. Bez důslednosti není možné jaksi rozšiřovat obzory.

Mladý, letošní rehek zahradní.

V současnosti funguje na internetu aplikace České společnosti ornitologické pod zkratkou avif, pozorování ptáků, do které přispívají lidé, vlastnící taková ta modernější zařízení, s kterými můžete jak telefonovat, tak i fotografovat a provádět další činnosti. Mám ta zařízení zakódována pod pojmem šimrací telefony a nevlastním je, protože mně to s nimi nejde. Mám problém správně se strefovat na klávesnici. Do avifu se dívám, nicméně nepřispívám. Musím proto říci, že v tomto ohledu mám pohled z té druhé strany. Nelze všemu, co lidé hlásí, naprosto věřit. Třeba. Kormoráni. Až do časů Veleslava Wahla, což je dnes autor velmi vážený, byl zaznamenán jeden jediný případ pozorování kormoránů velkých v našich krajích. Posléze se k nám tito ptáci, k velké nelibosti rybářů, docela hojně rozšířili. O kormoránech malých, až do nedávna, v podstatě nikdo neslyšel. Z čista jasna se z oblasti Balkánu objevili i u nás. A najednou se hlášení avifu hemží pozorováními kormoránů malých, kormorána velkého snad v poslední době asi nikdo neviděl. Jelikož celoživotně bydlím na kopci, odkud není široko daleko žádná vodní hladina na dohled, nemusíte se divit, že jsem dosud kormorána malého na vlastní oči neviděl. A proto si také nejsem jistým, jestli bych tyto dva druhy zatraceně podobných ptáků, dokázal v terénu správně určit. Mám snad tedy věřit záplavě hlášení o pozorování kormoránů malých? Toť otázka. Je to ovšem nápadně podezřelé. Jsou ovšem další příklady nesprávně určených druhů ptáků a to i v odborných publikacích a bylo by to i snadno doložitelné, avšak raději si zazpívám text V+W: „malé věci řešte rukou mávnutím.“ 
    
Vrátím se raději k textu medailonku, zmíněného úvodem. Vzpomíná se zde přitom na situaci stavu krajiny a způsobu hospodaření s půdou, z mládí vzpomínaného člověka. Jelikož mám ještě o nějaký ten pátek delší vzpomínky, než zmiňovaný znalec, dovolím si něco poznamenat. V textu toho medailonku najdete třeba tuto větu: „A nyní jsme v situaci, kdy se hospodaří na nesmyslně velkých pozemcích a do hry vstoupily dotace.“ Ano, hospodaří se opravdu na velkých pozemcích, ale nesmyslné se to zdá z pohledu ochranářů, z pohledu zemědělců to ovšem smysl má. Ono totiž na práci zemědělců, která je skutečně těžká, zase až tolik lidí u nás nezbylo. Proto se používají moderní zemědělské stroje, které zastanou práci lidí, kteří v tomto odvětví prostě a jednoduše chybí. Jenže takové nové stroje zase stojí hromadu peněz, které prostě hospodář k disposici nemá. Jelikož je v zájmu celé společnosti zachovat hospodaření s půdou, je nasnadě nějakým způsobem tomu hospodaření s půdou napomoci. To jsou právě ty dotace. Jenže celá tahle hra o zachování hospodaření s půdou je natolik složitá, že se v tom málokdo vyzná. Dnes máme obvykle za každého režimu ministerstvo zemědělství, za starých časů, někdy ještě za císaře pána, to bývalo ministerstvo orby. Již v tom názvu se skrývá ohromná změna, která tady proběhla. Česká společnost ornitologická volá po tom, aby se nehospodařilo na polích větších, než je dvacet hektarů. To je docela rozumný požadavek, protože takové polní monokultury opravdu nepředstavují různorodost a pestrost, biodiversitu krajiny. Z hlediska využití traktoru, který bývá dražší než osobní auta největšího luxusu značky Rolls-Royce, to již velký smysl nedává. To máte jako v té pohádce, kde vedle sebe žili rybář a mlynář, pochopitelně u řeky. Zatím co bylo jednomu vody málo, druhému to bylo moc.

Pražské labutě.

A potom jsou tady ještě další skutečnosti, které nějak neladí. Vezměte si třeba louky. Samozřejmě je louka o rozloze dvaceti hektarů přirozenější a pestřejší plochou než je dvacet hektarů řepky. Když si řeknu louka, stále mám před očima, jak to bývalo kdysi, prostě plocha převážně porostlá trávou a lučním kvítím. Jenže takhle to bývalo kdysi. Dnešní louky jsou v mnoha případech monokultury jednoho druhu trávy. Jezdím okolo jedné takové kulturní louky o rozloze dobře oněch dvaceti hektarů „na ptáky“, a je to stále nepříliš pestrá monokultura jednoho druhu trávy, téměř bez lučního kvítí. Taková chudá louka. Jak to, že to krucipísek, časem nezaroste pestřeji? Asi před čtyřmi léty, byli zemědělci, tam kam jezdím, dotlačeni k tomu, že ponechávají podél silnice asi 30 metrů široký pruh trávy, tedy louky. V prvním roce po zasetí louky, to bylo spíše pole vlčího máku. V roce následujícím vlčí mák téměř vymizel, po čtyřech létech je to v podstatě monokultura srhy řízňačky, nějakou pestrou loukou to nazvat nelze. 
    
Zánik pestrosti na konkrétní ploše jsem mohl dobře pozorovat v blízkém okolí svého bydliště. Původně to bývala příměstská zemědělská krajina, kde byly i lomy na opuku. Přímo před okny jsme mívali pole s vojtěškou, za ním byl travnatý plácek, porostlý nízkou trávou, typu kozí plácek, se tomu říkalo. Takové porosty prostě zmizely. Potom se na polích v okolí přestalo ze dne na den hospodařit a nastala „přirozená“ obnova. No, přirozená. Musí se vzít v úvahu, že okolí již přirozené moc nebylo. Nejdřív to zarostlo trávou a to více druhy trav, i lučním kvítím. Jak rostla vrstva stařiny, mizely i méně agresivní druhy trav, které nedorůstaly moc do výšky a také většina kvetoucích nižších rostlin. Prostě  zmizela ta pestrost. Posléze se začaly objevovat první keře, ponejvíce hloh. Pestrost se opět zmenšila, pod hustými keři nebyl žádný podrost. S onou pestrostí rostlinného krytu zmizel i hmyz, tedy většina hmyzu. Co se divíte, že u nás téměř vymizel sýček obecný, když jeho převážnou potravou býval v jarním a letním období velký hmyz. V prvním jarním období chroust obecný, který býval všude přítomný. V letním období pak jeho příbuzný, kterému se říkalo babka. Na chrousty se chodilo do doubrav tak, že se na zem položila plachta pod strom. Třáslo se větvemi, a když bylo napadaných chroustů dostatek, zabalilo se to a doma spařilo vařící vodou, načež se těmi chrousty krmily slepice. Žádného chrousta jsem vůbec neviděl léta letoucí, v tomhle tisíciletí pak zcela jistě.
    
Všeobecně se má za to, že ptáci nám prostě mizí, ale zase to není komplexní pravda. Jsou mnohé druhy, které se u nás objevily v podstatě nedávno. V mnoha případech jde třeba o druhy, které ještě nedávno byly považovány za škodnou a opravdu intenzivně myslivecky tlumeny. Pojem škodná je dnes považován za trestuhodný a tlumení strak, sojek, či vran se nekoná drahně let. U strak asi vrcholí jejich populační exploze, sojek nezdá se mně nějak podstatně více a vránu jsem na vlastní oči neviděl dobře patnáct let. Tam, kam jezdím, vidím jen samé krkavce. Jeden z toho kraje mně vypravoval, že míval doma ochočenou vránu, která s ním létala i po venku. Když prý zahlédla v dálce krkavce, zalézala mu prý strachy pod kabát. Ani vztahy mezi dalšími krkavcovitými, jako třeba strakami a sojkami, anebo mezi havrany a strakami, nejsou právě přátelské, ovšem všechno jsou to predátoři. 
    
Mám dojem, že svému okolí, kterému říkáme příroda, ani příliš nerozumíme a pokud se snažíme o pozorování, máme vždy zpoždění. A když si začínáme myslet, že tomu začínáme přicházet na kloub, je zase všechno jinak. Zcela nedávno mě zaujala zpráva, že z čista jasna z Prahy zmizely labutě. Poprvé se tady objevily někdy začátkem sedmdesátých let minulého století a bylo to překvapení. Nakonec jich bylo na různých místech uvnitř města až stovky a i tady hnízdily. Najednou jsou ze dne na den pryč. Dokonce přizvali odborníky až z Plzně, mají bohaté zkušenosti a policie zapůjčila i člun, který monitoroval řeku v celém katastru Prahy. Objevili několik handicapovaných jedinců, kteří nemohli odletět a dokonce i jeden pár s mladými, kam zmizeli ti ostatní, se neví. Máme tady nově zase bobry. Jenže jsem to neviděl na vlastní oči. No, zítra bych měl projíždět okolo Vltavy směrem k jihu, budu muset kouknout, jestli na hladině neuvidím něco bílého. V tom úseku, kudy pojedu, sice nebyl jejich výskyt tolik velký jako v centru, kde se dalo vyžebrat na turistech více lahůdek, ale k vidění byly i tady. Tak nesmím zapomenout. Na vlastní oči!