Rosely a jejich příbuzní

Pokud někdo touží po větším papouškovi, který je krásně zbarvený, cenově dostupný a navíc může být celoročně chován v zahradní voliéře, pak obvykle skončí u některé rosely. V nabídce je běžně řada druhů a k tomu mnoho nejrůznějších barevných mutací a kombinací. Již řadu let je chov rosel na vzestupu, počty jejich obdivovatelů neklesají a sháňka po odchovech je stále vysoká.

Rozely jsou středně velcí papoušci, jejichž chov je poměrně snadný, ve voliérách se dobře množí a proto jsou oblíbené u začínajících chovatelů. K bezproblémovému chovu ovšem musíme roselám poskytnout odpovídající podmínky. Tou zásadní je dostatečně prostorná voliéra, pokud možno s venkovním výletem. Rosely jsou vynikající letci a právě za letu vynikne jejich krása.

Voliéra pro rosely

Obecně platí: čím větší voliéra, tím lépe se roselám bude dařit. Ovšem každý nemůže stavět desetimetrové prolety, a tak se pár rosel obvykle musí spokojit s voliérou tři až pět metrů dlouhou. Zařízení kratší než dva metry je vysloveně nevhodné.

Správná voliéra by se měla skládat ze dvou částí. Dlouhého venkovního výletu a kratšího (stačí hloubka metr) vnitřního krytého záletu. Výletový prostor je obvykle tvořený jednoduchou kostrou z dřevěných hranolků nebo z kovu, potaženou dostatečně silným pletivem. Někdy se používá klasické „králíkářské“, ovšem z něho se mohou rosely postupně prokousat ven.

Krytá část je důležitá, protože v našich klimatických podmínkách musejí mít rosely možnost se ukrýt při nepřízni počasí. Problémem není nízká teplota, ale vlhko, déšť, sníh. Mokrá rosela se nedokáže s chladem vypořádat. V kryté části chovatel zavěšuje budku, dává vodu a krmení, papoušci zde budou nocovat.

Nejjednodušší záletový prostor vytvoříme, když voliéru zčásti zakryjeme. Pevnou stěnu tvoří kromě podlahy ještě čtyři další stěny, zálet zůstane otevřený jen do venkovní voliéry. Ještě větší komfort ptákům poskytneme, když upravíme do záletu i přední stěnu a vstup umožníme jen menším otvorem. Aby uvnitř nebyla tma, nesmíme zapomenout na jednoduché střešní či boční okno. 

Ve vnitřní části je výhodou, pokud bude podlaha pevná, betonová nebo dřevěná. Ve výletu můžeme ponechat písek, zeminu osázenou travou, štěrk či jiný materiál. Abychom zabránili průniku predátorů a myší, voliéra musí mít dostatečně hluboké základy. Někteří chovatelé dokonce na dno voliéry položí králíkářské pletivo s jemnými oky, asi tak 30 cm hluboko pod základy obvodových stěn.

Do voliéry je nutno bezpečně vstupovat – a zkušenosti mnoha chovatelů nám dají zapravdu, že papoušci proti všem předpokladům zásadně vyrážejí proti chovateli a jsou schopni kolem těla uniknout. Proto děláme dvířka malá, raději do záletu, a pokud je to možné, tak s jakousi jednoduchou předsíňkou. Pták poté neuletí, ale zůstane v předsínce a můžeme ho vrátit do voliéry.

Chov

Rosely chováme zásadně jen po párech. V době hnízdění jsou to velmi agresivní ptáci hlavně vůči dalším jedincům svého druhu. Menší druhy jsou poněkud snášenlivější, takže například rosely žlutolící lze dobře chovat ve společné prostorné voliéře s jinými nepříbuznými ptáky, například andulkami, korelami, holoubky, kanáry či některými astrildy.

Již jsme zmínili, že odchovat rosely není až taková věda. Ovšem to neznamená, že se to podaří vždy, každému a kdykoliv. Protože nejprve musíme splnit některé důležité podmínky. První je již zmíněná prostorná voliéra. Druhou dobře vyrobená a správně umístěná budky. Třetí kvalitní strava během celého roku, hlavně ale v předhnízdní době a během krmení mláďat.

Budky pro rosely se obvykle používají poměrně vysoké, prkenné i dlabané z přírodních kmenů. Prkenné budky pro menší rosely (pestrá, žlutolící) mají mít základnu s rozměry cca 30 x 30 cm a výšku asi 60 cm. Vstupní otvor má průměr 8 cm. U větší druhů připravíme budku větší, dno 30 x 40 cm a výšku 70 – 100 cm. Každá budky musí mít kontrolní otvor, kterým chovatel kontroluje průběh hnízdění a umožní mu okroužkovat mláďata. Vhodný je také odnímatelný strop budky, kterým budku po skončení hnízdění vyčistíme a desinfikujeme.

Kmenové budky působí ve voliéře dekorativněji a mnozí papoušci jim dávají přednost. Upravují si vnitřní stěny, budky často lépe drží vnitřní vlhkost a stálou teplotu. Pro rosely používáme kmeny s vnitřním průměrem 30 – 35 cm a dostatečně vysoké, nejméně 60 cm. Rosely pochopitelně mohou hnízdit i v budkách docela jiných rozměrů, uvedené rozměry lze považovat za ideální.  

Do budky musíme vložit dostatečně vysokou (5 – 10 cm) vrstvu podestýlky.  Nejlepší jsou hobliny z tvrdšího dřeva, piliny raději ne, jsou velmi prašné. Někdy se hobliny míchají s rašelinou či jinými materiály. Podestýlku navlhčíme a pořádně umačkáme na dno. V příliš měkké podestýlce se mohou samici doslova „utopit“ vajíčka. 

Hnízdění

Hnízdní sezóna rosel v našich klimatických podmínkách začíná na konci zimy nebo začátkem jara. Impulzem je prodlužující se den a zvyšující se teploty. Chování páru se začne měnit, samec prohání samici, dvoří se jí, krmí ji do zobáčku. Chovatel si ale musí dát pozor, aby pár nezačal snášet příliš brzy. Po prvním oteplení totiž obvykle přichází nečekané ochlazení, často se vrací sníh a snůška či mláďata mohou v budce prochladnout a uhynout. Problém je to ve chvíli, kdy má pár budku k dispozici celoročně, což se někdy doporučuje, protože ptáci v ní spí a ukrývají se při velkém chladu.

Hnízdní chování může chovatel podpořit změnou krmené dávky. Během dubna začne kromě suchých zrnin podávat semena klíčená, k tomu vaječnou míchanici, hodně zeleného krmení. Jakmile přijde pár do toku, ptáci zcela změní své chování. Po určité době, kdy si samec namlouvá samici, můžete sledovat páření. Následně se začne samice zdržovat v budce, až se na dně konečně objeví první bílé vejce. Rozely podobně jako řada jiných středních a menších papoušků snášejí vejce obden a jsou poměrně plodné - snůška obsahuje 6 - 9 vajec a vysoké počty odchovaných mláďat nejsou výjimkou.

Samice sama sedí na vejcích 22 až 25 dní a nasedá zpravidla po snesení druhého vejce. Z budky vylézá krátce, jen aby se vyprázdnila, případně nakrmila a napila. Ovšem správný samec chodí samici do budky nebo ke vchodu krmit, a tak ani za potravou jeho partnerka vylézat nemusí. Mláďata se v budce líhnou postupně, nejprve dvě a pak obden další. Mezi prvním a posledním bývá značný velikostní rozdíl, v budce můžeme vidět čerstvě vylíhlé holátko a mládě, které má již toulce per. Je obdivuhodné, že samice dokáže krmit mláďata správně jemnou či hrubou potravou z volete podle jejich velikosti a je schopna mladé odchovat sama, samec se krmení mladých nevěnuje. 

Mláďata rostou rychle a budku začínají opouštět ve věku 4 až 5 týdnů zcela opeřená, podobná rodičům. Nejsou ovšem zdaleka samostatná, rodiče (a zapojuje se i samec) je krmí ještě asi měsíc. 

Některé páry rosel hnízdí 2 x v roce, a v této době samice znovu sedí na hnízdě, takže péče o mladé je zcela v režii samce. Asi po šesti týdnech jsou mláďata samostatná a je vhodné je od rodičů oddělit, aby měl pár klid na další hnízdění.

Rosely jsou poměrně dlouhověkými papoušky. Není žádnou vzácností, že pár hnízdí déle než dvacet let a ptáci se dožívají třicítky.

Potrava

Základem potravy je suchá směs zrnin, kterou si chovatel sám míchá, případně kupuje již hotovou. Není problém koupit směs přímo pro rosely, případně střední australské papoušky. Pokud si ji chovatel sám připravuje, měla by směs obsahovat několik druhů prosa (přibližně 30 %), loupaný a neloupaný oves (30 %), směs různých druhů slunečnice (15 - 20 %), lesknice (10 %), a další semena jako kardi, pohanka, mungo atd. (zbylých 10 %).

Od začátku hnízdní doby podáváme tuto směs také klíčenou, případně nabízíme máčené a krátce povařené drobné luštěniny, které mnoho rosel s chutí přijímá. Dále předkládáme klasickou vaječnou míchanici, případně suchou vaječnou směs samotnou, s mrkví, či s posekaným zeleným krmivem atd. Do zvláštní misky dáme na drobno nakrájené ovoce a zeleninu. Míchanici stejně jako ovoce a zeleninu můžeme občas – s rozvahou – posypat některým vitamíno-minerálním prostředkem. 

Potravu můžeme zpestřovat podávání větví ovocných stromů, vrby, lípy, topolu atd. na okus, Oblíbené jsou klasy senegalského prosa (i nezralé ze zahrádky), koláče polozralé slunečnice a palice kukuřice v mléčné zralosti. Řadu letních plodů a palice kukuřice můžeme na zimu zamrazit a postupně využívat ke krmení.

Rosela pestrá

Nejrozšířenějším zástupcem skupiny je nádherně zbarvená rosela pestrá (Platycercus eximius). Běžně ji můžeme potkat v obchodech se zvířaty, a navíc za přijatelnou cenu ve srovnání s dalšími papoušky jako je žako, amazoňan nebo senegalský. Právě vzhled a cena zlákají k neuvážené koupi nejednoho milovníka papoušků, bažícího po opřeném kamarádovi. Proč neuvážené? Protože rosela navzdory své atraktivnosti a dostupnosti nepatří zrovna k ideálním papouškům na ochočení, natožpak na mluvení. Již jsme se zmínili, že rosela, aby se cítila dobře, potřebuje mít kolem sebe hodně prostoru a možnost létat. V bytě jí takovou možnost stěží poskytneme, zvláště když není pro volné vypouštění po bytě příliš vhodná. Zato ve venkovní voliéře, v ideálním případě s bazénkem na koupání a zarostlou travou, v níž se budou ptáci radostně brouzdat a oštipávat klásky, krása tohoto papouška vynikne.

Rosela pestrá pochází z jihozápadní Austrálie a Tasmánie, vysazena byla na Novém Zélandě. Dnes můžeme narazit na řadu krásných mutací, například červenou, lutinovou, rubinovou, bělokřídlou, pastelovou a dokonce černou.

Rosela žlutohlavá

Rosela žlutohlavá (Platycercus adsictus) patří mezi běžně chované druhy rosel, které se u nás už dávno aklimatizovaly a jejichž chov většinou nepřináší výraznější obtíže. Na jednu věc však při jejich chovu nesmíme zapomínat: rosely se rády pohybují po zemi, baví je, když si tam mohou samy aktivně vyhledávat potravu. Ovšem pokud jim vyjdeme vstříc a dno voliéry necháme v přírodním stavu, pokryté zeminou a zarostlé travou, snadno se může stát, že se ptáci nakazí střevními parazity. Právě rosely na ně bývají dost citlivé. Co s tím? Řešením je ptáky před hnízdní sezónou a po ní odčervit. Na trhu je dostatek přípravků včetně širokospektrálních (např. Ivomec), začátečníkovi doporučujeme poradit se ohledně výběru a aplikace se zkušeným chovatelem, nejlépe s tím, od něhož si ptáky sám pořídil.

Rosely se po celý rok rády koupají. Tuto možnost bychom jim měli poskytnout, ne však v době, kdy mrzne, protože by hrozilo přimrznutí k pletivu nebo k bidýlku.

Tato rosela pochází ze severovýchodní Austrálie a je o něco větší než rosela pestrá.  Z mutací se chová skořicová a strakatí ptáci.

Rosela žlutolící 

Latinské slovo Platycercus znamená v českém překladu „dlouhý ocas“. Právě on je totiž nejtypičtějším znakem nejen rosely žlutolící, ale všech rosel vůbec. Ocas jim při letu slouží jako kormidlo a také díky němu a dlouhým štíhlým křídlům létají rosely rychle, na velké vzdálenosti a výtečně ve vzduchu manévrují. Pokud někomu rosela z voliéry ulétla a pokoušel se ji chytit, ví, jak těžký je to úkol. Chceme-li se roselám v chovu věnovat, na skvělý let nesmíme nikdy zapomínat. I když je rosela žlutolící z celého rodu nejmenší (délka těla je 26–28 cm), potřebuje mít kolem sebe dostatek prostoru – tedy alespoň třímetrovou voliéru.

V jihozápadní Austrálii žijí rosely žlutolící (Platycercus icterotis) v menších skupinkách. V zajetí budeme mít největší naději na úspěch, když budeme v jedné voliéře držet jen jeden pár těchto ptáků a když stejný ani jiný druh rosel nedáme do sousedství. Soužití s jinými nepříbuznými a neagresivními papoušky, jako třeba papoušky zpěvavými, královskými nebo i andulkami, však někteří chovatelé s úspěchem vyzkoušeli. Stejně dobře se tyto mírné, neagresivní rosely většinou snesou i s holoubky nebo drobnými astrildy.  

Dlouhá léta byla rosela žlutolící považována za vzácnost. Teprve v posledních desítkách let se stala běžnou i v našich chovech, i když popularitou se stále nemůže rovnat rosele pestré a „penanntovi“. Těžko říci, proč se tento pestrobarevný, líbivý pták, který je po celý den aktivní a skýtá tak chovateli mnoho radosti s minimálními nároky, zatím tak moc nerozšířil. Dá se u nás bez problémů sehnat, a to za přijatelnou cenu. V posledních letech se chová řada mutací, například krásná modrá, lutinová či albinová.

Rosela Pennantova

Když jsme byli malí a v knížkách dychtivě vybírali, kterého papouška bychom si rádi pořídili, patřila úžasně červená rosela Pennantova (Platycercus elegans) do říše nesplnitelných snů. A to nejen kvůli odporu rodičů. Ještě před několika málo desítkami let to bylo zvíře vysloveně vzácné a také patřičně drahé. Jakmile však chovatelé přišli na to, jak ji rozmnožovat, situace se změnila. Dnes patří k nejběžněji chovaným „venkovním“ exotům.

Penant, jak tuto roselu chovatelé většinou důvěrně nazývají, patří už k větším papouškům (délka těla 33 – 36 cm). A protože navíc ráda létá, potřebuje opravdu velkou voliéru. Pro chov v domácnosti se nehodí nejen z prostorových důvodů, ale i proto, že bez slunečního světla a venkovní vzdušné vlhkosti ztrácí její peří na kvalitě a vytrácí se nádherná karmínově červená barva. Zajímavé je, že toto zbarvení mají i mláďata, i když údajně jen ta, která jsou výborně živená. Ostatní vyletují z budky nenápadně zelená a přepeřují později. Kvalita potravy a zbarvení spolu souvisí i v pozdějším věku, nevhodná nebo málo pestrá strava se projeví vadami opeření, kdy zářivé barvy nahrazuje nenápadně šedivá.

Penant pochází z východní a jižní Austrálie. Má silnější zobák než jeho menší příbuzní, takže na voliéru se doporučuje raději celokovová konstrukce a silnějším pletivem. Penant je dnes jedním z nejžádanějších papoušků – způsobily to doslova desítky nových barevných mutací a kombinací, každoročně se objevují nějaké novinky. Jmenujme např. zbarvení jako modrá, oranžová, lutino, albino, oranžové albino, oranžové lutino, skořicová, straka … Obvykle jsou tito ptáci brzy po vyšlechtění nabízeni za horentní ceny, po pár letech ale jsou již dostupné většině zájemců. Některé barvy nejsou z pohledu laika příliš atraktivní, jiné ovšem opravdu nádherné. Přesto zarytí chovatelé rosel Pennatových tvrdí, že není nad přírodně vybarveného jedince.